Manželka vám nikdy nenadávala?
Je jasné, že to jde na úkor rodiny, ale ona to dokáže pochopit. Na mistrovství přijdete na jiné myšlenky a mládnete. Když se pohybujete v medicíně, tak potřebujete vysadit a dělat trošičku něco jiného.
Na mistrovství světa si berete volno, ale dovolená to asi není, že?
To v žádném případě, funguju skoro 24 hodin denně. Jsem zodpovědný za zdraví hráčů, za skladbu jídelníčku, za doping... Těch úkolů je hrozně moc. Sice to pak vypadá pěkně, když stojím na střídačce při utkání, ale nikdo už nevidí práci, co je potom v šatně a na hotelu.
V kolik na šampionátu vstáváte a kdy chodíte spát?
Vstávám jako mužstvo, to znamená kolem půl osmé. Což je vlastně o dvě hodiny později než v běžném životě.
Jak jste se vůbec k reprezentaci dostal?
Dělal jsem u reprezentační osmnáctky a v roce 1994 mě požádali, jestli bych nešel k áčku. S menšími přestávkami jsem tu dodnes.
"Funguju skoro 24 hodin denně. Jsem zodpovědný za zdraví hráčů, za skladbu jídelníčku, za doping... Těch úkolů je hrozně moc." |
Na co za ty roky vzpomínáte nejraději?
Samozřejmě na úspěchy. První přišel v roce 1996, kdy jsme získali zlatou medaili ve Vídni, kterou od nás nikdo nečekal. Následovalo Nagano a zlatý hattrick. Rád vzpomínám na pana Bukače, což byla autorita. A hlavně na Ivana Hlinku, se kterým jsem měl kamarádský vztah. Byl to vynikající člověk, měl cit na hráče, dokázal vyhmátnout jejich vlastnosti a poskládat mančaft.
Vy sám jste hokej hrál, i když ne na nejvyšší úrovni. Je to pro vás - jako pro doktora - výhoda?
Do určité míry ano, ale nemyslím, že by to bylo rozhodující. Zranění jsou obdobná jako u běžné populace. S tím, že hokejista má mladý organismus, který rychle regeneruje. Hráči navíc mají enormní snahu být co nejdřív fit, takže respektují nařízení lékaře. Díky tomu se dostávají brzo zpět do hry.
Z kterého zranění máte největší strach?
Nejhorší jsou zákroky vedené na krční páteř a na hlavu, tam hrozí trvalé následky. Dneska už se to naštěstí posuzuje velmi přísně a tresty jsou úplně jiné než dřív. Osobně jsem se naštěstí s něčím podobným nesetkal, dnes jsou hráči navíc líp chráněni.
Je pro vás složitější, když se zraní hvězda, což je mnohem víc sledované?
Vzpomínám na olympiádu v Turíně, kde nám po prvním utkání vypadl Dominik Hašek a Patrik Eliáš, což byla obrovská rána. Udělat takové rozhodnutí je pro lékaře velice těžké, protože musíte zvažovat, jestli se hráč stihne dát během turnaje dohromady. To rozhodnutí se musí uvážit ze všech stran. Tenkrát bohužel nebyla šance, že by se kluci vyléčili, proto odjeli, i když jsme litovali.
U pověstného Jágrova malíčku v roce 2005 jste nebyl, zato ve Vídni o devět let dřív jste zažil takovou pikantnost, že?
Jo, to narážíte na Jirku Dopitu. U něj se začaly projevovat příznaky akutní apendicitidy. Vídeň je kousek od Brna, kde jsem pracoval ve vojenské nemocnici, tak jsem nechal připravit sál a za hodinku už operoval. Pak jsme Jirkovi dovezli zlatou medaili a povykládali.
Dělá člověku radost, když vám hokejisti děkují, že se o ně bezvadně staráte?
Ti kluci si toho váží, že se o ně staráme. Pro nás je to hřejivý pocit, že jsme pro ně mohli něco udělat a že se aspoň trošičku podílíme na výsledku.
"Nejhorší jsou zákroky vedené na krční páteř a na hlavu, tam hrozí trvalé následky. Dneska se to už naštěstí posuzuje velmi přísně." |
Za ty roky už asi víte, co od kterého hráče čekat, že?
Znám je dost podrobně, takže mě nic nepřekvapuje. Někteří nemají žádné problémy, jiné neustále něco trápí. To je stejné jako u běžné populace, ale těch chronických problémů je samozřejmě míň. Většinou jde o akutní věci, kluci si zranění přinášejí z NHL, KHL a extraligy a my to tady doléčujeme.
Například Jágr má často potíže s třísly. Je to dané stylem jeho hry, nebo k tomu má sklony?
Těžko říct. Někdo má problémy s páteří, někdo s kyčelními klouby, někdo s úpony na tříslech. Je to dáno stavbou těla, způsobem zátěže a hry. To se dá takhle těžko říct.
Jak moc vám při práci pomáhají fyzioterapeuti?
Dneska se to vyvíjí šíleně dopředu. Máme nejrůznější pomůcky jako kinezio tejpy, obvazový materiál, přístroje jako ultrazvuk či diadynamik. Bez fyzioterapeutů se neobejdeme, protože dokážou dát pohybový aparát do takového stavu, že je hráč plně funkční a může podat stoprocentní výkon.
Baví vás ta práce i po tolika letech?
Já panu Hadamczikovi slíbil, že s ním vydržím ještě olympijský rok. Samozřejmě mě to baví, dělám to rád. Ale je pravda, že to dělám dlouhou dobu a několikrát jsem zvažoval, jestli to nepředat mladším.
Působíte hodně klidným a rozvážným dojmem. Jak vůbec prožíváte zápasy?
Jako každý jiný fanoušek, akorát na střídačce to na sobě nenechává člověk tolik znát. Dívám se trošičku i jinýma očima. Nezajímá mě vyloženě taktika a jak kdo hraje. Spíš koukám, jestli nedojde k nějakému zranění. Nejvíc dávám pozor při soubojích u mantinelů.
Takže profesionální deformace?
Profesionální deformace, přesně tak. (smích)
Přitom váš kolega a ortoped Holibka na střídačce neustále chodí za trenérem a pořád mu něco říká, jako by byl jeho asistent. Vy panu Hadamczikovi neradíte?
Myslím, že jsem u hokeje hodně dlouho, zažil jsem dost věcí a můžu říct, že tomu trošičku rozumím. Ale trenér je trenér a na střídačce je jednoznačně nejvyšším pánem, takže rozhodovat musí on. Pan Hadamczik je taková osobnost, že si poradí v každé situaci.
