Ústí nad Labem, USK Praha a německý Oldenburg. V prvním klubu basketbalově vyrostl, v dresu třináctinásobného pražského mistra strávil sedm sezon a v Dolním Sasku platí dodnes za jednoho zhlavních strůjců postupu do nejvyšší soutěže.
Z nejrychlejší pošťačky léčitelkou. Běžkyně Fuchsová i živořila jako uklízečka![]() |
„Na všechna angažmá s radostí vzpomínám. Ale dá se říct, že Oldenburg, kde jsem hrál osm let, mně možná uvízl v paměti nejvíce. V hale mi dokonce vyvěsili dres ke stropu, mají ho tam i moji dva tehdejší spoluhráči,“ říká Bečka pro Lidovky.cz.
S německou přítelkyní za hranicemi dodnes žije, v městečku patnáct kilometrů od Národního parku Šumava. Bečka tam pravidelně dojíždí do zaměstnání – pracuje jako koordinátor česko-německé spolupráce.
„Tu funkci mám nově od 1.června. V oboru jako takovém jsem už poměrně dlouho, ale před lety jsem se kvůli neshodám rozhodl z Šumavy odejít a nyní jsem se vrátil. Mám na starosti jazykové překlady, pořádání konferencí a monitoring lesních ekosystémů,“ objasňuje 205 centimetrů vytáhlý chlapík.
Jako malý chtěl být veterinář
Příroda ho fascinovala odmalička. Vzpomíná, jak jako malý kluk jezdil s maminkou na Slovensko do vesnice a staral se o zvěř i rostliny. „Měl jsem sen být veterinář, ale to se s basketem opravdu skloubit nedalo,“ směje se.
ŠAMPIONI PO LETECHSeriál přináší příběhy sportovních hvězd let minulých o tom, jak je těžké se srovnat s koncem kariéry a najít nové místo, smysl a uplatnění v „civilním“ životě. Na stránkách Lidovky.cz přinášíme nové díly vždy ve středu ráno. V příštím díle se podíváme, jaký je osud šampiona ve výslužbě v podání tenisty Jiřího Nováka. Všechny dosavadní díly naleznete ZDE. |
Štace v Oldenburgu mu svým způsobem udala životní směr. Bečka přiznává, že měl štěstí. Klub bojující v druhé nejvyšší soutěži mohl tehdy v roce 1995 dopsat na soupisku pouze jediného cizince. „Bylo to složité, ale chtěl jsem to zkusit. A vyšlo to. V devadesátých letech těch nabídek nebylo tolik, neexistovala ani žádná Evropská unie. Dnes je to mnohem jednodušší,“ říká bývalý pivot.
V Německu se naučil řeč, poznal spoustu nových přátel a vystoupal s týmem mezi elitu.
A také zjistil, že se nechce basketbalem živit donekonečna. „Ptali se mě, jestli nechci trénovat. Zajistili by mi i jinou funkci v klubu. Všechno jsem odmítl. Ten sport miluji, ale jen když ho můžu hrát sám. Nic jiného by mě nenaplňovalo.“
Pětačtyřicetiletý Bečka vystudoval ekonomickou školu. Tušil však, že vysedávání v kanceláři nebude pro jeho sportem vycepované tělo tou nejlepší volbou. A tak ve chvíli, kdy se jeho kariéra chýlila ke konci, vrátil se do školní lavice a do hlavy soukal znalosti o biologii.
Nabídek neměl mnoho
„Nebylo to, že bych najednou se sportem úplně seknul. Chodil jsem trénovat s druhým týmem a odehrál i několik zápasů. Zkrátka jsem se udržoval v kondici, abych byl připravený zaskočit za ostatní,“ líčí.
Rodák z Ústí nad Labem nestál před typickým problémem, jemuž sportovci při hledání nové životní náplně čelí. Bečka byl čerstvě po studiu a věděl, kam budou jeho kroky směřovat.
„To se psal rok 2008. Chtěl jsem pracovat v organizaci, která se bude zabývat ochrannou přírody. Na druhou stranu mi bylo jasné, že v tomto oboru není mnoho možností se uchytit,“ popisuje, jak přemítal o své budoucnosti.
„Dva měsíce jsem koukal po Německu a rozeslal několik životopisů, jenže nic nedopadlo,“ pokrčí rameny.
Na Šumavě se prý ocitl náhodou. Před lety byl na jihozápadě republiky na dovolené, a když později zahlédl inzerát s volnou pracovní pozicí v Národním parku, neváhal. „Nejprve jsem tam přijel na stáž a pak mě vzali na dobu neurčitou. Tak to celé vzniklo,“ rekapituluje.
Sem tam zavzpomíná i na svoji sportovní kariéru, především když sleduje zápasy v televizi. „Chodím si i zahrát, bohužel jsem teď po operaci a musím se z toho dostat. Doufám, že na příští turnaj veteránů v Klatovech už budu fit,“ těší se.