Tenhle kraj miluje. Žil tu od tří let, poznal svou ženu. I po třech dekádách boxerských i vojenských let převážně na Moravě věděl, že se sem jednou vrátí. Koupil dům naproti tomu, který patřil jeho rodičům a pustil se do rozsáhlé rekonstrukce.
„Tohle byl chlív, tady byly žlaby,“ ukazuje zeď v předsíni, podél které vedou schody do patra, kde má ve svém pokoji malou výstavku největších úspěchů.
Vyčúranost slavila úspěch
Moc medailí tu ale nenajdete. Většinu z nich má v krabicích, pyšný je především na své děti a vnoučata. „I když mě zlobí. Chtěl jsem po nich, ať mi slíbí, že to tu nikdy neprodají. Ale už vidím, jak natáhnu bačkory a stavení poletí,“ ušklíbá se s nadhledem.
Na trofeje by mohl klidně vyčlenit další zeď. I když sám o sobě tvrdí, že nikdy nebyl turnajový typ. „Dokázal jsem vyšponovat formu na jedno utkání. Na to nejdůležitější.“
ŠAMPIONI PO LETECHNový seriál přináší příběhy sportovních hvězd let minulých o tom, jak je těžké se srovnat s koncem kariéry a najít nové místo, smysl a uplatnění v „civilním“ životě. V příštím díle se podíváme, jaký je osud šampionky Šárky Kašpárkové. Všechny dosavadní díly naleznete ZDE. |
Tak jako ve slavném roce 1971. Těžké váze tehdy suverénně vládl obrovitý Kubánec, pozdější trojnásobný olympijský šampion i mistr světa Teófil Stevenson.
Sommer se s ním tehdy utkal dvakrát a v obou případech ho senzačně porazil. „Kvůli svému malému vzrůstu jsem musel být vyčúranej. Kdokoliv z těch vazounů vyhodil kontr, tak jsem mu brknul do ruky a už jsem byl u něj,“ popisuje svou letitou a zvláštní taktiku.
I díky ní byl tehdy na vrcholu, který měl kulminovat za čtyři roky na olympijských hrách v Montrealu. Jenže rok před plánovaným odletem do Kanady přišla komplikace s dalekosáhlými následky.
Při fotbálku na soustředění v Nymburce ošklivě spadl na rameno. „Vstal jsem, ale zlomené kosti mi tlačily na kůži, div se neprotrhla. Rameno bylo v pytli. Už nikdy to nebylo jako dřív.“
Ve třiceti se rozhodl skončit. A nastala tradiční palčivá otázka – co dál? „Neuměl jsem nic. V devatenácti jsem odešel na vojnu a od té doby jsem u armády zůstal.“
Myslel, že se vrátí boxovat do Děčína, ale nakonec kývl na nabídku z Dukly Olomouc. „Měl jsem peněz, že jsem zvával celé družstvo na pivo,“ vzpomíná.
Na chvíli se ocitl v civilním životě jako zámečník, ale po půl roce se znovu vrátil k armádě, i když už bez boxerských rukavic. Nastoupil jako velitel k útvaru, kde pracoval s vojáky základní služby.
Byl prý přísný. Vyžadoval disciplínu a poslušnost, kvůli čemuž často narážel. „To třeba stáli vojíni srovnaní na nástupu a jeden z nich se uculoval. Tak jsem si stoupl před něj a dal jsem mu takhle bombu přímo na solar,“ ukazuje a už z naznačení jde i v jeho letech strach. „Šel k zemi a já měl pak z toho oplejtačky.“
  |
Přesto ale tvrdí, že nikdy nemusel pracovat s vyloženým blbcem a celý život narážel jen na samé hodné lidi. Za což je nesmírně vděčný. Měla na to vliv i jeho boxerská minulost?
„Bezesporu. Lidi mě poznávali, věděli, s kým mají tu čest. V armádě jsem se díky tomu dočkal respektu, v civilu pak úctě.“
Pečlivost mu zůstala
Zaměstnancem armády byl nakonec v různých pozicích dlouhých jednatřicet let.
Její otisk je z něj patrný i teď, dva roky před sedmdesátkou, kdy si užívá pohodového důchodu v krásném podhradí. Stavení je obehnáno zahrádkou plnou pečlivě upravených záhonů.
Květiny má na starosti manželka, on si vzal do parády zeleninu. „Ona by semínka do hlíny vždycky tak rozházela, a to mě rozčílí. Chci, aby i mrkve měly svůj systém a rostly srovnané pěkně v řadě,“ ukazuje na své brázdy.
„Když tu vypěstujete pravé rajče, a ne to nedozrálé něco ze supermarketu, co sklidili ještě zelené v Africe, nedá se to srovnat.“
K zahrádce si přibral další radost. V nedaleké Mladé Boleslavi pomáhal znovuzrodit boxerský klub, teď tam dojíždí dvakrát týdně trénovat mládež. „Vedle těch kluků mi to nedovolí stárnout.“
