Už jste vypudil z duše sezonu, v níž jste namísto přípravy třikrát zápolil se zraněními?
Vypudil, pauza byla dostatečná. O dovolené na Floridě jsem se věnoval rodině, hrál golf, dal se do kupy. Teď už mám za sebou dva týdny přípravy v Tatrách.
Zdravotně jste v pořádku?
Tak z osmdesáti procent. Zbývajících dvacet je kašel, kterého jsem se nezbavil - každé ráno mi trvá, než se nastartuju. Teď čekám, až se k tomu vyjádří IAAF. Potřebuju totiž dejchátko, které mi doporučil doktor. Je to pozátěžové astma, které mám z mládí, kdy byly některé alergie nezjistitelné. Jednou to muselo bouchnout, a přišlo to letos.
Takže jste se ocitl na jedné lodi s Tomášem Dvořákem?
Tak nějak, i když jsem nikdy neslyšel Dvořku kašlat tak, jako kašlu já. Nepřeju to nikomu. Nebo záda -do loňska jsem si to neuměl představit, když si na ně někdo stěžoval. Jenže letos mě to seklo tak, že jsem nemohl ani chodit, tak jsem se belhal za docentem Pavlem Kolářem.
Nedeprimuje vás to? Neříkáte si - no jo, asi už jsem starý?
Ale co by mě mělo deprimovat? Jeden pokaženej rok? Deprimovalo by mě, kdybych byl fit, a přesto neuspěl. Jenže já hned první soustředění v Tatrách musel zabalit kvůli zádům, pak jsem se dvakrát narval a jednou zadřel, do toho jsem otvíral Sport centrum a nestíhal regenerovat... Ten rok byl podělanej a podělal jsem si ho sám. Ale asi bych to udělal znova, protože některé šance, jako byla ta se Sport centrem, už podruhé přijít nemusejí. Já se jí chopil, protože atletikou se bohužel další život zajistit nedá.
Po olympiádě jste starost o Sport centrum přesunul na svého partnera Roberta Změlíka. Byl to tedy nutný tah?
Naprosto. Teď to půjde mimo mě deset let. Robertovi jsem za to vděčný, protože se můžu soustředit na další přípravu. Budu dělat všechno pro to, aby mi olympiáda, která nevyšla letos, vyšla za čtyři roky.
A co tréninkové plány na halovou sezonu, které jste si psal sám - to byla také chyba?
Ano, a velká. Jako idiot jsem tam toho naflákal tolik, že by to nevydržel ani kůň. Já to v tom lednu vydržel, ale namísto abych ubral, jsem si ještě přidal. Pak jsem závodil hodně zadřený. Vyvrcholilo to zraněním na halovém mistrovství světa ve Valencii. Vezměte si Dvořku, když přestal spolupracovat s trenérem Váňou. Začal si to psát sám, a žádný mimořádný výkon už neudělal. A určitě s tím souvisí i příprava Sport centra, kdy jsem neregeneroval. A pak už to šlo ráz na ráz.
Cožpak závodník s vašimi zkušenostmi může udělat takovou chybu?
Jak vidíte, může. Přitom dobře vím, že třicátníci už musejí na regeneraci pohlížet jinak než před lety. A že nemůžu mít po jednom tréninku čtyři pracovní schůzky, po druhém další čtyři a jít domů vorvanej. A druhej den to samý. S trenérem Dálou Kupkou jsme si ze všeho vzali ponaučení.
Někteří lidé však říkají, že už máte zenit za sebou. Co vy na to?
Ale vždyť je to pochopitelné, bude mi pětatřicet a desetibojaři v mých letech už skončili nebo končí. Já ale začal s atletikou pozdě a chuť mám pořád. Chci dokázat, že na to mám. Chápu, že na atleta jsem relativně starej, ale tyhle hlasy mě nedeprimují.
Při vyhlášení nejlepších atletů roku jste řekl, že v příštím roce hodláte usilovat o zlato z halového mistrovství Evropy i z letního mistrovství světa. Nebylo to odvážné?
Proč? Halový titul bude blíž, protože tam nebude závodit Bryan Clay, který je v nejlepších letech. Ale když mi vyjde Evropa, bude to obrovský odrazový můstek pro svět, tak jsem to měl vždycky. Chci dokázat, že i přes tuhle zbabranou sezonu mám na výkon kolem 8800 bodů, což na mistrovství světa vždycky znamenalo zlato.
