Po výprasku od Američanů v semifinále (2:6) museli jeho svěřenci za dalších 24 hodin kousat ještě horší výsledek.
„Krutý, zápas byl opravdu těsnější, než skóre napovídá,“ smutnil zkušený kapitán Tomáš Tatar. „Neodpovídalo hře,“ doplnil mladík Dalibor Dvorský.
Je fakt, že poslední dva góly vstřelili Suomi do prázdné branky. Zároveň však měli utkání po většinu hrací doby pod kontrolou, působili silněji, odpočatěji a jistěji.
Vedli 2:0, když se puk od zadního mantinelu zničehonic kuriózně odrazil přímo k volnému Tatarovi, který z bekhendu vymíchal brankáře a v čase 39:30 snížil. V tu chvíli se do té doby mdlý tým probudil, gólmana Sarose ještě zaměstnal, pak ale jeho snahu přerušila pauza.
„A ve třetí části se to sesypalo. Zbytečný faul, gól, pak další, vypadli nám tam dva hráči a bylo vymalováno. Šlo vidět, jak už jsme tahali nohy,“ popisoval Országh.
Tomáš Tatar překonáva Juuseho Sarose.
Povedenou teč Hintze ze 49. minuty následovala za 42 sekund výborná Kakkova střela ze strany, dokonale odražená o vzdálenější tyč, mimo dosah Hlavaje.
A utkání se zase vrátilo do zajeté šablony, kdy Slováci proti favorizovanému protivníkovi postrádali kvalitní protihru v ofenzivě.
„Ale vnímal jsem, že jsme byli v zápasu a měli momentum,“ komentoval Juraj Slafkovský, kterému přeskakoval hlas. „Na začátku třetí části jsme je fauly vrátili na koně. Nevím, čím to bylo, všichni jsme chtěli vyhrát.“
Jenže částečně dojeli na podobné problémy jako o den dřív s USA, na disciplínu. Nejmladší celek turnaje s věkovým průměrem 27,92 let tak musí vzít zavděk nepopulární pozici jediného týmu z top čtyřky, který končí bez kovu.
Slovenští hokejisté se loučí se svými fanoušky v Miláně.
„Nemyslím si, že bychom doplatili na nezkušenost, každý hráč ví, jak hrát v takových momentech,“ namítal obránce Erik Černák. „Nemůžeme si odnášet jen to zlé, chlapi celý turnaj odváděli skvělou práci. Nikdo by nevěřil, kdyby nám někdo řekl, že skončíme čtvrtí. Ale je to velká škoda, protože jsme mohli pro Slovensko získat medaili.“
A to by na turnaji nabitém hráči z NHL byl pro tým, který ze zámořské elitní soutěže měl jen sedm hokejistů, opravdový majstrštyk. Totéž lze koneckonců říct i o čtvrté pozici, kterou Slováci na akci těch nejlepších proti nejlepším vyrovnali výkon z Vancouveru, kdy jim krutý závěr připravili také Finové.
Brankář Juuse Saros fotí finské bronzové selfie.
Na pozitivní pohled ani teď řada hráčů neměla bezprostředně po prohraném zápase pochopitelně náladu. Obhajoba bronzu z Pekingu neklapla.
„Uvidíme s odstupem, až se za tím ohlédneme po pár týdnech. Teď jsem naštvaný, být čtvrtý a poslední je totéž, medaili nemáme,“ podotkl zdrcený Slafkovský, klíčový útočník, který zářil také před čtyřmi lety v čínské metropoli.
„Jak čtvrtá, tak poslední příčka jsou bez medaile,“ vyjádřil se takřka stejně také Dvorský. „Odehráli jsme dobrý turnaj, ale je to čtvrté místo.“
Právě dvacetiletý forvard je jedním z dokladů toho, jak zářnou budoucnost před sebou slovenský hokej má. Však i Slafkovskému je stále jedenadvacet, obránce Šimon Nemec je pouze o rok starší. A šlo by pokračovat dál...
„Samozřejmě prime time ještě přijde, možná bude klíčová příští olympiáda, ale když jste tak blízko medaile, proč toho nevyužít? Šli jsme po ní, i tak čtvrté místo určitě bude úspěch,“ míní poslední jmenovaný.
Šimon Nemec (vlevo) a Juraj Slafkovský zklamaně klečí po prohraném zápase o bronz v Miláně.
„Hodně jsem se toho naučil, rychlost, všechno, možná ještě o něco vyšší úroveň než v NHL,“ doplnil Dvorský, jenž působí v St. Louis. „Nekoukám dopředu, jsem teď a tady, ale je tu určitě světlo. Dál už bude jen líp.“
Pětatřicetiletý Tatar vyzdvihl „mladičké mužstvo“ a „blízkou grupu, co se měla ráda“ s tím, že se je stále z čeho učit: „I když mě velmi bolí, že jsme byli tak blízko něčeho výjimečného a prostě nám to uteklo.“
A trenér Országh si zase spíš všímal, že jeho výběr už narazil na výkonnostní strop, proti týmům složených z hráčů, co hrají velké porce minut v NHL.
Slovenská střídačka zklamaně sleduje konec zápasu o bronz, druhý zleva na ní stoji trenér Vladimír Országh.
Ačkoli Finy zdolal na úvod turnaje (4:1), ne nadarmo jedna poučka hovoří o tom, jak moc složité je porazit na jedné akci téhož soupeře dvakrát.
Kouč jen poznamenal, že výběr ještě musí dospět.
„Zápasy se hrály ve strašně rychlém tempu a bylo vidět, že nám síly chyběly,“ říkal někdejší šéf střídačky v extraligovém Litvínově či asistent v Třinci. „Máme na čem stavět, zároveň ale čtvrté místo není odrazem slovenského hokeje. My věřili ve čtvrtfinále, v němž někoho potrápíme. A přitom jsme se dostali do semifinále. Spoustu věcí nám sedlo. Kluci mají respekt každého, nás i lidí doma. Zaslouží absolutorium.“
Sám totiž Slovensko stále kromě Ameriky a Kanady řadí i za kvartet Švédsko, Finsko, Švýcarsko a Česko. Řadí ho na úroveň Lotyšska či Německa.
„Kdyby nám vypadlo pár kluků, druhá vlna už není tak silná. Nejde si po tomhle turnaji myslet, že budeme čtvrtí na každém turnaji a olympiádě, to je o každodenní robotě, o práci s mládeží.“
Než došel k části novinářů, ještě se v kabině stavil s motivačním proslovem. A žádal, aby se pokud možno co nejvíc členů skvěle reprezentující družiny zase sešlo co nejdřív. Dobře ale ví, že v klubech je teď čeká to nejtěžší, zápasy v play off.
„Kolikrát jsou tady zranění a další věci, kdy se po náročné sezoně těžce jede na mistrovství světa, což lidi někdy nechápou. Ale myslím, že když budeme moct, přijedeme,“ reagoval Černák, bek Tampy. „Jsme v prime věku, nikam neodcházíme. A máme velmi dobrou partu, jsme jak rodina.“
Šarvátka o puk před slovenskou brankou. (21. února 2026)
Kdoví, třeba právě nezdary ze závěrečných bojů v Miláně pomůžou Slovensku i k překonání maxima, které nyní třetí místo představuje.
„Věřím, že tu bude tým budoucnosti, že toho máme hodně před sebou a že už nebudeme muset být smutní a naštvaní po zápasech, v nichž hrajeme o medaili,“ odešel z mixzóny se slzou v oku Slafkovský.
