„Zemřel ráno, poklidně v obklopení svých nejbližších,“ napsal jeho spolupracovník v prohlášení.
Před dvaceti lety ještě Eriksson stál vedle postranní čáry a koučoval fotbalové hvězdy jako Beckham, Lampard, Rooney nebo Carrick. Osmnáct měsíců nazpět ještě působil ve vedení švédského Karlstadu, ale odstoupil kvůli zdravotním potížím.
Celý svět pak zasáhlo, když letos v lednu promluvil ve vysílání stanice P1 Švédského rádia, aby sdělil zásadní zprávu: „Moje diagnóza je velmi vážná. V nejlepším případě mi zbývá rok, v nejhorším ještě méně. Snažím se na to nemyslet.“
Zemřel po osmi měsících. Přesto se všichni jeho blízcí snažili, aby je strávil tím, co tolik miloval.
V bohaté kariéře se mu nakonec nikdy nepoštěstilo trénovat jeho milovaný Liverpool. „Toho lituju úplně ze všeho nejvíc,“ přiznal. Tehdejší liverpoolský trenér Jürgen Klopp mu slíbil, že se k němu může kdykoli připojit. A když se pak v březnu zúčastnil charitativního utkání liverpoolských legend proti Ajaxu, měl tu čest domácí tým vést na lavičce a poslechnout si klubovou hymnu You’ll Never Walk Alone přímo z trávníku. Jako trenér.
„Brečel jsem. Bylo to nádherné. Úžasný den na každý způsob, splnil se mi dlouholetý sen,“ vykládal celý rozzářený.
V Anglii si ho coby cizince nesmírně váží. V roce 2001 převzal tamní národní tým jako první zahraniční trenér a skončil až po světovém šampionátu 2006.
Trénoval dlouhých dvaačtyřicet let. Kromě Anglie vedl také reprezentace Mexika, Pobřeží slonoviny nebo Filipín. Na starosti měl ale také dnešní velkokluby: Manchester City, AS Řím, Lazio nebo Benfiku. Vedl také švédský Göteborg, s nímž získal ligový titul a vyhrál Pohár UEFA (dnešní Evropskou ligu). Ke konci kariéry trénoval v Číně.
Nejúspěšnější byl v Laziu, kde vedl i Pavla Nedvěda nebo Karla Poborského, vyhrál sedm trofejí včetně Poháru vítězů pohárů. I tam se koncem května dočkal pocty, když mu při rozlučce aplaudoval zaplněný stadion v Římě.
Odtamtud se pak stěhoval na lavičku Anglie, na níž nahradil Kevina Keegana. Od ostrovní reprezentace odešel dva roky před vypršením smlouvy, patrně kvůli tlaku veřejnosti.
Na mistrovstvích světa 2002 a 2006 i na evropském šampionátu v roce 2004 totiž Anglie pokaždé vypadla ve čtvrtfinále.
V dokumentu Sven se s fanoušky rozloučil emotivním vzkazem. „Doufám, že si mě budete pamatovat jako pozitivního člověka, který se snažil udělat, co mohl. Nebuďte smutní, usmívejte se. Děkuju za všechno, trenérům, hráčům, publiku, bylo to fantastické. Dávejte na sebe pozor, starejte se o svůj život. A žijte ho,“ řekl.
Vizitka Svena-Görana ErikssonaDatum a místo narození: 5. února 1948, Sunne Hráčská kariéra: Torsby IF (1966-1971), SK Sifhälla (1971-1973), KB Karlskoga (1973-1975) Trenérská klubová kariéra: Degerfors IF (1977-1978), IFK Göteborg (1979-1982), Benfica Lisabon (1982-1984 a 1989-1992), AS Řím (1984-1987), Fiorentina (1987-1989), Sampdoria Janov (1992-1997), Lazio Řím (1997-2001), Manchester City (2007-2008), Leicester (2010-2011), Kuang-čou (2013-2014), Šanghaj (2014-2016), Šen-čen (2016-2017) Trenérská reprezentační kariéra: Anglie (2001-2006), Mexiko (2008-2009), Pobřeží Slonoviny (2010), Filipíny (2018-2019) Největší úspěchy jako trenér: vítěz švédské ligy a Poháru UEFA s IFK Göteborg (1982), vítěz portugalské ligy s Benficou (1983, 1984 a 1991), vítěz PVP (1999) a vítěz italské ligy, italského poháru a italského superpoháru s Laziem Řím (2000) Rodina: byl jednou ženatý, manželství skončilo rozvodem, měl dvě děti Ostatní: jako hráč hrál nižší švédské fotbalové soutěže; s trénováním začal v rodném Švédsku v roce 1977; v roce 1979 se ujal klubu IFK Göteborg, se kterým vyhrál v sezoně 1981/82 Pohár UEFA; v Itálii vedl AS Řím, Fiorentinu, Sampdorii Janov a Lazio, s nímž slavil celkem sedm trofejí včetně vítězství v lize v roce 2000 a triumfu v Poháru vítězů pohárů v jeho posledním ročníku 1999; v roce 2001 se stal prvním zahraničním trenérem anglické reprezentace, do roku 2006 vedl „zlatou generaci“ hráčů kolem Davida Beckhama, Stevena Gerrarda či Waynea Rooneyho, žádného výrazného úspěchu s ní ale nedosáhl; na mistrovstvích světa 2002 a 2006 i na evropském šampionátu v roce 2004 Anglie pokaždé vypadla ve čtvrtfinále, z toho dvakrát na penalty s Portugalskem; kromě Anglie působil i u reprezentací Mexika, Pobřeží slonoviny a Filipín, které vedl v roce 2019 při jejich debutu na mistrovství Asie; z veřejného života se ze zdravotních důvodů stáhl vloni v únoru; letos v lednu oznámil, že má rakovinu slinivky: „Vím, že v nejlepším případě mám před sebou rok, v nejhorším případě méně. Ani lékaři si nejsou naprosto jistí,“ řekl tehdy; ještě v březnu fotbalisté Liverpoolu pod jeho vedením zdolali v benefičním utkání legend 4:2 výběr Ajaxu Amsterdam; zápas splnil nejen charitativní účel, ale takřka 60 tisíc diváků na stadionu Anfield zároveň vyjádřilo hold těžce nemocnému švédskému kouči; v červenci v emotivním vzkazu vyzval kouče anglických fotbalistů Garetha Southgatea, aby dovedl tažení evropským šampionátem až k premiérovému titulu; „Drahý Garethe, udělej to pro mě, Sira Bobbyho Robsona a Anglii,“ napsal Eriksson; Anglie nakonec ve finále prohrála se Španělskem 1:2. (ČTK) |
