„Prolomila jsem to. Lepší konec jsem si nemohla přát,“ jásala pětadvacetiletá biatlonistka v nedělním večeru. „Po olympijském bronzu je tohle další krůček, který se mi povedl, že je čekání u konce a mám teď už i individuální medaili ze svěťáku. Takže skvělý! Určitě mě to ohromně nakopne do další přípravy. Už teď se nemohu dočkat dřiny před příští sezonou a zjišťování, kam až se mohu dostat.“
Na trati jste měla čtvrtý nejlepší běžecký čas. Kde jste v sobě vydolovala síly pro tak zdařilý poslední závod sezony?
Měla jsem fakt dobré lyže, což mi dneska dost pomohlo. A také jsem se super vyspala, to jsem také hodně potřebovala, protože teď ke konci sezony už je to se spaním v únavě složitější. Říkala jsem si před závodem: Všichni už jsou unavení, tak si to nepřipouštěj, vždyť se pořád ještě cítíš docela dobře.
Tereza Voborníková slaví s týmem bronzovou medaili z hromadného závodu v Oslu.
V sobotní stíhačce vás zabrzdila druhá položka za tři, ale dnes už to byla opět ta skvěle střílející Voborníková. Byla jste si tedy na střelnici jistá sama sebou?
No, musím říct, že vleže jsem si až tak jistá nebyla – právě proto, že jsem den předtím dala tu trojku a vůbec nevěděla proč. To je nejhorší, když si nemůžete vyhodnotit, v čem ty chyby byly. Takže jsem dnes vždycky odjížděla z ležky jako poslední ve skupince, protože jsem si rány dost hlídala. Na střelnici vítr dost pofukoval a točil se a já se bála, aby mi nezpůsobil nějaké výškové nebo stranové chyby. Dnes totiž bylo vážně složité rozeznat, jak zrovna vítr fouká. Už na nástřelu jsem strávila víc času než obvykle, protože Čikovi (trenérovi Dostálovi) se pořád něco nezdálo. Potom jsem šla do závodu s tím, že musím spoléhat sama na sebe, že vítr dobře vyhodnotím.
Načež jste sestřelila 19 terčů z 20. Až ten poslední ne. Jak daleko ta rána byla?
Byla to až školácká chyba. Povedly se mi čtyři superkoncentrované rány, zato ta poslední... já ji tam už viděla a jak jsem ji viděla, úplně jsem ji ustřelila. Bohužel. Mohla jsem mít v posledním kole 20 vteřin k dobru. Mrzelo by mě to strašně moc, kdybych pak přijela třeba pátá a tu medailovou pozici neudržela.
Jenže vy jste ji udržela. Přitom za vámi se hnala smečka špičkových běžkyň.
Já ani nevěděla, kdo konkrétně za mnou jede. Snažila jsem se neohlížet.
Na rozdíl od olympiády.
Jen jednou jsem se dnes ohlédla, ale to bylo v místě, kde se trať zrovna otáčela, takže šlo jen o takové ohlédnutí při cestě. Jinak na mě křičeli: „Neotáčej se, jsi olympijská medailistka.“ Musím říct, že dnes mě hlava podržela a ne jako v posledním kole na olympiádě. Možná právě proto, že jsem si to už vyzkoušela na olympiádě, byla jsem dnes o poznání klidnější. Chtěla jsem o tu medaili bojovat a ne se z toho po....
Jak na trati povzbuzovali Terezu Voborníkovou:
Povedlo se, odolala jste i Elvíře Öbergové a Ingrid Tandrevoldové.
Jo, když mi z týmu hlásili, jak sedm vteřin za mnou jede vláček holek, pomyslela jsem si, že je to pro ně ohromná výhoda, protože i na trati hodně foukalo a podmínka vůbec nebyla dobrá. Bála jsem se, že mě budou mít hned v prvním sjezdu.
Neměly.
Odjela jsem jeden kopec, potom druhý kopec a pořád jsem nikoho vedle sebe neměla. V posledním kopci jsem si pak říkala: To už musíš zvládnout. A naštěstí to dopadlo.
A radost v cíli byla tím větší, ne?
Jo, po bronzové medaili z olympiády, kdy jsem měla emoce přímo vesmírné a nepopsatelné, to sice dnes v cíli nebylo na slzy, ale byl to nádherný zážitek. A je to důležité i pro celý náš tým, který mi byl dnes u trati fandit.
