Zlato a stříbro vybojoval rychlobruslař Metoděj Jílek, o zlato se postarala i Zuzana Maděrová v paralelním obřím slalomu na snowboardu. Stříbro připadlo snowboardcrossařce Evě Adamczykové a bronz biatlonistce Tereze Voborníkové.
Právě devatenáctiletý Jílek se během závěrečného ceremoniálu ocitl v centru pozornosti. Symbolicky s loučící se legendou Martinou Sáblíkovou přinesl na plochu amfiteátru českou vlajku.
Závěrečný ceremoniál tvůrci pojmenovali Krása v pohybu. A brzy bylo jasné proč. Árie ze slavných italských oper, světelné show, ale i moderní italské hity. Italové se rozloučili pompézně.
Po necelých dvou a čtvrt hodinách přišel na řadu nejsledovanější okamžik večera: uhašení olympijské ohně.
Pomyslnou štafetu převzala Francie. Starosta Milána Giuseppe Sala a Cortiny Gianluca Lorenzi nejprve vlajku s pěti kruhy předali šéfce Mezinárodního olympijského výboru Kirsty Coventryové, která ji pak vložila do rukou zástupcům Nice a Francouzských Alp Renaudu Muselierovi a Fabricemu Pannekouckeovi. Amfiteátrem se rozezněla Marseillaisa, na plochu ještě jednou nastoupili úspěšní francouzští olympionici.
A italské hry byly oficiálně u konce.
Coventryová děkovala: Magické hry
Bude na co vzpomínat. Během šestnácti dní se v Miláně a italských alpských střediscích rozdalo celkem 116 medailových sad, o které zabojovalo skoro 3000 sportovců.
Nejvíce cenných kovů oslavilo pojedenácté v historii Norsko, které díky 18 zlatým o dvě prvenství vylepšilo vlastní maximum z Pekingu 2022. Druzí skončili Američané, ti vybojovali dvanáct zlatých. Češi obsadili v pořadí národů šestnácté místo.
„Děkujeme všem. Předvedli jste, jak mají v budoucnosti vypadat olympijské hry a nastavili jste vysokou laťku,“ říkala Coventryová. „Tyhle hry byly vážně magické.“
Itálie ale bavila nejen sportovními výkony. Zahajovací a závěrečné ceremoniály jsou toho důkazem.
Zatímco hlavní zahájení se uskutečnilo na legendárním fotbalovém stadionu San Siro v Miláně a vedlejší pod barokním kostelem v Cortině, v neděli se na zakončení sjeli sportovci pouze do Verony.
Do města proslaveného Shakespearovskou tragédií Romeo a Julie, do impozantního římského amfiteátru.
„Výběr Verony pro závěrečný ceremoniál není náhodou,“ předesílali organizátoři. „Tento ikonický amfiteátr ztělesňuje bohaté kulturní dědictví Itálie a poskytuje bezkonkurenční kulisu pro zakončení události globálního významu.“
Italská kultura z ceremoniálu vyloženě dýchala. Krátce po půl deváté se plocha proměnila v divadelní dějiště, prostorem se rozezněly árie ze slavné Verdiho opery La traviata, načež postavy i z dalších děl italského skladatele vyběhly na náměstí Piazza Bra, kde na nástup čekali sportovci.
Jako první na plochu vstoupili italští medailisté a poté, co zazněla jejich hymna a členové zlaté štafety běžců na lyžích z Lillehammeru 1994 přinesli olympijský oheň, nastupovali vlajkonoši dalších národů.
Opera, akrobacie i popové hity
Češi přišli na řadu záhy.
Vlajku společně nesli Sáblíková a Jílek. „Myslím, že tu není vůbec třeba používat slovo ‚proč‘. Martina je legenda. Metoděj je hvězda, která tady zazářila. Je to úplně krásné, že si tu vlajku ponesou spolu a vlastně si ji předají,“ vysvětlil volbu šéf výpravy Martin Doktor.
A Sáblíková líčila: „Samozřejmě jsem hrozně nadšená. Nést vlajku je pro mě vždy hrozná čest. Jsem ráda, že tam ještě naposledy budu moci být a navíc po boku Metyho. Co víc bych si mohla na konec kariéry přát.“
Norsko vedl se šesti zlatými král této olympiády Johannes Hösflot Klaebo, Spojené státy hokejistka Hilary Knightová a krasobruslař Evan Bates.
Po vlajkonoších na plochu proudili za dunění slavných italských popových hitovek jednotliví sportovci. Byli v dobré náladě, mávali, smáli se do kamer a ti nejúspěšnější ukazovali své medaile.
Na pozitivní notě večer pokračoval dál.
Světelná show, tanec, vystoupení DJ, představení dobrovolníků, akrobacie, olympionici se vlnili do rytmu a ceremoniál začal připomínat párty.
A pak to přišlo. „Olympijské hry 2026 jsou u konce. Grazie mille. Tisíceré díky,“ zvolala šéfka MOV Coventryová.



















