Ve svém článku (O životě Chestertonů v Čechách, LN 31. 5.) jsem se nepokoušel o vyjmenování všech omylů, kterých se Chesterton dopustil – takový výčet by byl dlouhý a vypadal by jinak. Spíše mi šlo o postižení některých motivů jeho myšlení a hlavně jsem se chtěl zaměřit na jednostranné interpretace jeho díla, z nichž se jako literární historik můžu jen radovat. Čím je totiž určitá „kreativní dezinterpretace“ násilnější, o to je přitažlivější a může odkrýt dosud neznámou stránku daného díla. V tomto smyslu bych měl Alexandra Tomského pochválit, protože můj text opravdu silně dezinterpretuje (Chesterton v pozadí naší trpící duše, LN 11. 6.), u sebe to ale člověk snáší hůře.
Co se týká katolictví, už v knize Obrany (1901) se Chesterton hlásí k Akvinskému a o deset let později (11 let před oficiálním vstupem do katolické církve) prohlašuje, že poznal nejlepší formy anglikánství, ale i ty mu připadají jen jako mdlé imitace katolické církve.
Pochvalná vyjádření Vladimíra Justa o Chestertonovi použil pan Tomský pro propagaci svého výboru z Chestertona, ale přitom právě v oné knize jsou citáty, které jednoduše odporují Justovu výroku, že Chesterton byl „vysoce tolerantní“: například „tolerance je ctností těch, kteří v nic nevěří“. Jelikož se s tím nesnadno polemizuje, uchyluje se autor k otázce, co prý má společného tolerance s filozofií. Proč se ale ptá mne? Pouze jsem ilustroval, jak si dnešní tolerancechtivá doba vyrábí svého tolerantního Chestertona.
Je pravda, že mnoha jeho obdivovatelům „houbelec záleželo“ na jeho ideologii a antisemitismu, ale v zájmu historického vědomí není správné ho dnes cenzurovat a zamlčovat to. Nikde ale netvrdím, že je neslučitelný s dnešní dobou, naopak naznačuji, že právě díky svému negativnímu postoji k době moderní nyní mnohé oslovuje. I když mi pan Tomský připisuje mrzoutství, na rozdíl od něho vnímám spory kolem Chestertona pozitivně, protože jsou důkazem toho, že je to autor stále živý.
O autorovi| Jan Lukavec, kulturolog
