Před koncem minulého roku uvedlo brněnské Národní divadlo v Mahenově činohře odstrašující inscenaci Oldřicha a Boženy. Kdo se těšil, že si spraví chuť na dalším titulu, nedočkal se. Ani tříhodinová novinka Zaslíbení k vylepšení jména činohry nepřispěje.
Hra má podtitul Balada o lásce a smrti Hany Maškové a Jiřího Štaidla. Příběh slavné krasobruslařky a populárního textaře měl být také baladou o osudu českého národa na konci šedesátých let a začátku normalizace. Měl být podobenstvím o míjení, o touze po změně, o zaslíbení, důvěře a věrnosti. Tak si přál režisér inscenace Zdenek Plachý. Ale není.
Romantický kýč psychiatričky Hru napsala společně s dramaturgem Markem Hladkým Plachého manželka, profesí psychiatrička. Je jejím prvním dramatickým textem. Je dobré dozvědět se ze spoluautorčina životopisu v programu i to, že doktorka Plachá má za sebou ignaciánské exercicie nebo výcvik v technikách hypnózy. Lepší by ale bylo zjistit, proč v Národním divadle dostala prostor jako spoluautorka původního dramatického textu. Kdyby šlo o text kvalitní, nebylo by třeba se ptát.
Scénář trpí mnoha nedostatky, obsahovými i formálními. Namísto aby se dobral avizovaného posunu od konkrétního příběhu k obecnější výpovědi, nabídne pouze mírně bulvární vyprávění o vztahu a tragické smrti slavné dvojice. Navíc - jak zdůraznil v jednom rozhovoru bratr Jiřího Štaidla Ladislav - jde o příběh, jenž se míjí s realitou, kromě jiného i v Jiřího zájmu o politiku, který mu nebyl vlastní. Autorská licence jistě existuje, ale když jsou použity známé životy a manipuluje se s nimi, mohl by k tomu existovat opodstatněnější důvod než vytvoření romantického kýče.
V úvodu hra představí Jiřího Štaidla (hostující Ján Jackuliak) v kruhu přátel. Dozvíme se, že mezi nimi byl Karel Gott, pro kterého psal texty, skladatel Karel Svoboda a další. Zjistíme, že měl slabost pro fanynky, jichž měl požehnaně, že psal snadno, bravurně atd. Hned zkraje také textař podepíše petici Dva tisíce slov. Přichází vztah s Hanou Maškovou (Klára Apolenářová nebo Jana Štvrtecká). Konflikt přináší rozdílné životní styly partnerů, popisuje se i nesnadný vztah Hany a její matky. (Vrcholná, přepjatá scéna s autoritativní a ochranitelskou matkou chce naznačit, že paní Mašková starší trpěla schizofrenií. Hra tak výrazně míří k psychologickému dramatu na úkor snahy o obecněji platnou výpověď.) Na konci jsou tragické autonehody Hany Maškové i Jiřího Štaidla.
Tušení bolesti před obrazem Madony Text obsahuje scenáristické chyby a klišé. Informace dělí mezi postavy a vypravěčův hlas znějící z reproduktoru, a přitom nadbytečně a hloupě zdvojuje informace. Autorům scénáře se ani nedaří vytvořit nosnou dramatickou stavbu, neukazují klíčové momenty příběhu, pomíjejí je, nebo naopak ještě zatemňují. Příkladem může být scéna vložená před smrt Hany Maškové, jakési tajemné setkání ústřední dvojice, které zpochybňuje rozchod, a činí tak tragickou nehodu a příběh samotný cíleně ještě srdceryvnějšími. Některé části děje jsou navíc napsané (i režírované) tak neobratně, že není jasné, zda nejde o nadsázku nebo rovnou o černý humor. Například scéna, v níž je najednou vsunuta informace o sebevraždě Hanina otce, který také zabil oba své syny, je s příběhem neorganicky propojená a režírovaná tak doslovně, že působí nechtěně groteskně.
Přímočarost a snaha vše doslovně vysvětlit a dopovědět i nejméně chápavému divákovi je chybná a nechtěně komická. Kromě zdvojených informací dodávaných textem je zde například hned v úvodní projekci několikrát naznačeno, že skutečně dojde k autonehodám (video testů s figurinami), ilustrativně je tragická i optimistická nálada podtrhována tanečními vstupy a barvami šatů tanečnic, nadbytečně inscenace vázne také ve vykreslování atmosféry „showbyznysu“. Kromě doslovnosti je v textu i inscenaci častá a také nepříjemná snaha o vytvoření zdání, že představovaný příběh má hloubku a významový přesah. Příkladem zbanálněného duchovna je dialog obou hrdinů o tušení bolesti a naději před obrazem Madony v horském hotelu, kam pár na týden unikne.
Režie textu nepomáhá, spíš podtrhuje slabiny. Nevede herce k jakémukoliv odstupu, nechává je tak zdůraznit banality scénáře. Děj je proložen projekcemi (dobové záběry aktérů, momenty ze zlomových českých i světových událostí), které sice dodají inscenaci další vizuální rozměr, k jejímu smyslu ale nic nepřidají. Výběr hudby opět podtrhuje emoce a patos, v první polovině zní taky hojně Gottovy hity, které ale z děje poněkud nepatřičně trčí.
Přestože inscenace usiluje o proložení vážných scén odlehčenými, humoru se nedaří. Máme se smát tomu, jak hekticky Štaidl vyřizuje své povinnosti, jak Jakub Šafránek umí napodobit gesta Karla Gotta Jedna komická scéna je v inscenaci povedená - setkání s tajemníkem ÚV KSČ Milerem (Zdeněk Dvořák) a jeho rafinovaně submisivní ženou (Dita Kaplanová). A to především proto, že Dita Kaplanová dokázala vnést groteskní nadsázku.
Inscenace Zaslíbení není dobrou retro zábavou. Ve skutečnosti také nijak zajímavě nezobrazuje politický osud země, přestože by o to režisér snad stál. Ani sdělnou parabolou není, protože podobenstvím čeho by vlastně měla být? Inscenace se jen snaží vytvořit dojem hloubky, a kdyby si toho divák nevšiml, nabízí mu pro tento případ v programu více než dvě stovky citátů od Horníčka, Mastroianniho, Dyka, Lessinga, Kennedyho, ale třeba i od Ježíše. S inscenací sice nesouvisejí, ale snad mohou podpořit dojem, že zde o něco jde. Nejde. A je smutné to říct s ohledem na dva životní příběhy s tragickým koncem i na práci herců a všech zúčastněných investovanou do inscenace. Autorka recenze nemůže zhodnotit dlouhodobější práci činohry pod současným vedením, protože ji souvisle nesledovala. Poslední dvě inscenace, které viděla, by ale měly být výstrahou, kudy dál ne.
Lenka Plachá, Marek Hladký: Zaslíbení
Režie: Zdeněk Plachý Dramaturgie: Marek Hladký Scénografie: Daniel Dvořák Video art: Tomáš Hrůza Kostýmy: Michaela Ľuptáková.
Národní divadlo Brno, premiéra 28. 1. v Mahenově činohře
O autorovi| KATEŘINA SLÁMOVÁ BARTOŠOVÁ, Autorka je divadelní kritička
