Myslím si, že problém je hlubší a historicky starší. Vzniká někde tam, kde umění přestává být dialogem mezi tvůrcem a divákem, které spojuje znalost zobrazeného tématu, a jde o jeho pochopení. Tehdy mezi tvůrce a diváka vstupuje třetí osoba: kritik. Ten divákovi nejen vysvětluje tvůrcovo dílo, ale vysvětluje mu, i jak ho má chápat, co je umělecké dílo a co ne. A tak je postupně - slovy Rogera Scrutona - krása obehnána hradbou erudovanosti. Od 19. století, ale zejména ve století dvacátém se ustaluje postoj, kdy možné překvapení, ne-li pobouření nad výtvarným dílem není reakcí individuálního diváka, ale přímo cílem tvůrce. Avantgarda pak razí heslo épater les bourgeois: cílem uměleckého projevu je „provokovat měšťáky“. „Provokace“ se podle tvůrce i kritika stává uměleckou hodnotou, a s tím, jak se provokace opakují a hromadí, reaguje širší veřejnost postupně stále menším zájmem o umění své doby: dřívější staletí tento postoj neznala.
To se samozřejmě opakuje i v případě Černého plastiky: odborníci a média zdůrazňují jeho provokativnost jako nekritizovatelný klad, zatímco širší publikum zajímají spíše jiné aspekty kauzy. Lidé si uvědomují, že nikoho z nás by netěšilo, kdyby nějaký zahraniční výtvarník zobrazil naši zem jako záchod, a chápou, že to nemusí těšit ani Bulhary. Bulharsko, jež si po staletí udržovalo svou křesťanskou víru pod osmanskou nadvládou a jehož komunistickými koncentráky prošlo téměř 200 tisíc lidí z osmi milionů obyvatel, má o sobě patrně jinou představu.
Ale zpět k „provokaci“ jako hodnotě. Od časů předválečné avantgardy nastala ve společnosti podstatná změna v tom, že díky rychlejšímu a efektivnějšímu šíření informací přestaly být avantgardní výstřelky věcí uzavřených elit a vstoupily do povědomí celé společnosti. Starší generace se pak velmi diví, když skupina mládeže například zhanobí hřbitov, pro větší legraci pokud možno židovský. Filozofie takových činů je ale naprosto stejná: haknkrajcy na židovských náhrobcích zvednou ze židle každého slušného člověka (= měšťáka) a cíl „performance“ je splněn.
Některé chvály Černého díla argumentují svobodou slova. Vím, že u nás není zvykem rozlišovat mezi svobodou slova a svobodou projevu, ale rozdíl tady vidím: svoboda slova předpokládá rámec racionální debaty, zatímco svoboda projevu je spíše právem dělat kdekoli kdykoli cokoli. Zažili jsme to za západoevropských studentských bouří roku 1968, kdy na některých univerzitách (Mnichov) revolucionáři obsadili budovy a společensky protestovali tím, že káleli na schody. I to je dědictví avantgardy, a namítne-li někdo, že zobrazit jednu z evropských zemí jako záchod a kálet na schody univerzity není totéž, ptám se, jak tedy máme definovat hranici. Žijeme v době, kdy vytvořit a vystavit urážlivé dílo si žádá menší odvahu než říci veřejně, že se mi dotyčné dílo nelíbí. Teprve v tomto druhém případě lze ale hovořit o svobodě slova. Pro nesouhlas jsou totiž racionální důvody.
Žijeme v době, kdy vytvořit a vystavit urážlivé dílo si žádá menší odvahu než říci veřejně, že se mi dotyčné dílo nelíbí
O autorovi| Michaela Freiová publicistka, Autorka je redaktorkou informačního serveru Res Claritatis a čtrnáctideníku RC monitor
