Týdny šla Pekingem fáma, že se bude cizincům (už zase) zavírat Tibet. Nakonec k tomu došlo. Cizinci potřebují pro vstup do Tibetu zvláštní povolení, které cestovky a úřady přestaly minimálně do 1. dubna vydávat. Blíží se 50. výročí protičínského povstání a rok od uplynutí tibetských nepokojů. A úřady jsou nervózní. Čínská vláda se ale k uzavření Tibetu nevyjádřila a ani nevyjádří. Mají to geniálně vymyšlené; takto vše zůstává „neoficiální“. Oficiálně se nic neděje, takže o jaké uzávěrce to vlastně mluvíme?
Tento model se v Číně používá často. K čemu se nevyjádří vláda a její agentura Sin-chua, to se v podstatě nestalo. „Masakr na Náměstí nebeského klidu? Jaký masakr? O čem to mluvíte?“ občas na mé dotazy odpovídají čínští činovníci.
Kromě Tibetu nesmím teď (stejně jako na jaře vloni) ani do dalších tibetských oblastí v provinciích S'-čchuan, Kan-su a Čching-chaj. Když jsem volal na mezinárodní tiskové oddělení čínského ministerstva zahraničí, abych zjistil podrobnosti, milá úřednice mi sdělila: “My k tomu nemáme žádné informace, ale jestli to tak je, je to pro vaše dobro a bezpečnost.”
Pro novináře je pochopitelně nesmírně obtížné získávat informace z míst, kam nesmí. Po dvou letech v Číně mám i přímo ve Lhase své zdroje. Ani tak to není jednoduché. Čínské úřady sledují e-maily, Skype, chatroomy, odposlouchávají telefony, monitorují SMSky. Tibeťanům, kteří spolupracují se zahraničními novináři hrozí čínské vězení a všechno, co s tím souvisí.
Přesto nějaké zprávy z Lhasy přišly: Losar začal ve středu oficiálním čínským ohňostrojem pro z velké části vylidněné ulice. Slavnostní atmosféru festivalu v centru města doplňují početné jednotky policistů v helmách, s plastickými štíty, samopaly a puškami na slzný plyn. Na střechách kolem kláštera Jokhang pak stojí odstřelovači s dalekonosnými puškami a dalekohledy. Každý roh města zdobí tajní policisté.
Nechápu, proč tam nesmíme, byly by to pro televizi určitě zajímavé záběry.
Tento model se v Číně používá často. K čemu se nevyjádří vláda a její agentura Sin-chua, to se v podstatě nestalo. „Masakr na Náměstí nebeského klidu? Jaký masakr? O čem to mluvíte?“ občas na mé dotazy odpovídají čínští činovníci.
Kromě Tibetu nesmím teď (stejně jako na jaře vloni) ani do dalších tibetských oblastí v provinciích S'-čchuan, Kan-su a Čching-chaj. Když jsem volal na mezinárodní tiskové oddělení čínského ministerstva zahraničí, abych zjistil podrobnosti, milá úřednice mi sdělila: “My k tomu nemáme žádné informace, ale jestli to tak je, je to pro vaše dobro a bezpečnost.”
Pro novináře je pochopitelně nesmírně obtížné získávat informace z míst, kam nesmí. Po dvou letech v Číně mám i přímo ve Lhase své zdroje. Ani tak to není jednoduché. Čínské úřady sledují e-maily, Skype, chatroomy, odposlouchávají telefony, monitorují SMSky. Tibeťanům, kteří spolupracují se zahraničními novináři hrozí čínské vězení a všechno, co s tím souvisí.
Přesto nějaké zprávy z Lhasy přišly: Losar začal ve středu oficiálním čínským ohňostrojem pro z velké části vylidněné ulice. Slavnostní atmosféru festivalu v centru města doplňují početné jednotky policistů v helmách, s plastickými štíty, samopaly a puškami na slzný plyn. Na střechách kolem kláštera Jokhang pak stojí odstřelovači s dalekonosnými puškami a dalekohledy. Každý roh města zdobí tajní policisté.
Nechápu, proč tam nesmíme, byly by to pro televizi určitě zajímavé záběry.
