K exkluzivitám letošního festivalu Divadlo, který dnes začíná prologem a pokračuje do konce týdne, patří inscenace Alvise Hermanise Sound of Silence. Protože ale lotyšský režisér právě zkouší v mnichovské Kammerspiele Londonovo Volání divočiny, do Plzně nepřijede. Byl však ochoten bavit se po telefonu.
* LN Inscenace Sound of Silence je označována za pokračování vašeho předchozího projektu Dlouhý život, v němž skupina starých lidí žije v obydlí připomínajícím sovětské koldomy. Jak vás napadlo inscenovat „druhý díl“?
Není to záměrné pokračování, pouze nás při tvorbě Sound of Silence napadlo, že by se děj mohl odehrávat ve stejném bytě a se stejnými postavami, které by ale byly mladší. Měla to být komunita hippies, která žila v 60. letech v Rize. Mám pocit, že tenkrát měla místní KGB větší strach ne z těch, kteří se o politiku zajímali, ale z těch, kteří ji ignorovali. Nám ani tak nešlo o politiku jako o estetiku 60. let, o hnutí hippies, a těm jsme také naši inscenaci věnovali. Je to příběh o ztrátě poslední nevinnosti lidské existence. Způsob, jakým jsme inscenaci vytvořili, byl velmi jednoduchý: vybrali jsme dvacet písní z té doby, nakopírovali jsme CD pro všechny herce a požádal jsem je, aby si na tyto písně připravili krátké příběhy. Za několik měsíců jsme si vzájemně ukázali pár set krátkých „představení“ a udělali jsme výběr.
* LN Často se vracíte do doby dvacátého století, do časů Evropy rozdělené železnou oponou. Čím vás toto téma tolik přitahuje?
Protože stále žijeme na zbytcích rozdělené Evropy a jsme dědicové těchto časů. Hodně z nich v nás zůstává a kolikrát o tom ani nevíme, netušíme, jak moc určují naše chování. V současné době se tahle stará Evropa rozkládá, mizí a my jsme uprostřed tohoto procesu. S našimi představeními jsme navštívili více než třicet zemí a vidím stále méně rozdílů mezi nimi. A přitom v nich žijí lidé s různou kulturní a společenskou tradicí. Když jsem byl v Praze, přišlo mi, že město je pouze atrakcí pro turisty, stejně jako se jí stává celá Evropa. „Stará Evropa“ byla fascinující, i když samozřejmě měla vedlejší efekty. Já se plně identifikuji s 20. stoletím, ale ještě tak dvacet let, a ta „stará Evropa“ zmizí, včetně vzpomínek na ni.
* LN A jak jinak si vybíráte téma svých autorských projektů?
Mé rozhodnutí závisí na divadlech a zemích, kde tvořím. Ale vždy mě musí vnitřně oslovovat.
* LN Vaše estetika se opírá o hyperrealistické pojetí do sebemenšího detailu. Jak se tento váš režijní styl utvářel?
Řekl bych, že žádný styl nemám, že každé představení je jiné. Tomu se chci skutečně vyhnout - mít svůj styl, protože je to past, do které se dostávají starší režiséři, kteří chtějí tvořit totéž a opakovat tutéž divadelní estetiku. Od toho se musíte oprostit. Ano, souhlasím, hyperrealismus mě inspiruje. Věřím, že větším uměním je napodobit realitu, ne si tu svoji vytvořit. Imitace a kopírování reality je mnohem těžší.
* LN Zdá se mi, že máte blízko k burlesce a grotesce, jste i dost nostalgický a melancholický. Co vás na těchto žánrech zajímá?
Míchání tragiky a komiky, to je stejné jako v životě. Divadlo by mělo zprostředkovávat emoce a oslovovat diváka, zasáhnout ho. Díky kolektivní paměti jsou vyvolávány emoce, což můžete nazvat i sentimentalitou. Hlas emocí nezná hranice.
* LN Již řadu let jste oblíbencem evropských festivalů, pracujete v zahraničí. Není cestování na závadu soustředěné práci?
Cestování samotné není problém...
* LN Jak vnímáte ceny, kterých jste už dost posbíral, včetně Evropské ceny nové divadelní reality?
Cen v divadelním světě není mnoho na rozdíl třeba od filmu, o to jsou vzácnější. Dávají nový impulz pro tvorbu, energii. A je lepší je mít než nemít.
* LN Čím si vysvětlujete, že divadlo pobaltských republik má po roce 1989 takový úspěch a převálcovalo ruské i polské divadlo, o českém ani nemluvě?
Myslím, že i polské divadlo je úspěšné. Baltské státy ležely dlouho na pomezí dvou velmocí - Ruska a Německa. Střetávaly se zde kultury německá, ruská, severská i židovská. Chvíli zde třeba žil Richard Wagner. Díky tomu je zde pro divadlo dobré podloží.
* LN Jak silný byl v lotyšském divadle před rokem 1989 sovětský vliv?
Naprosto určující, na rozdíl od Československa se zde mluvilo rusky, vládla ruská kultura, rusifikace byla hluboká. Divadlo bylo téměř jediným místem, kde se mohlo mluvit lotyšsky.
* LN Vaše zalíbení v dlouhém opakování scén je pověstné. Christoph Marthaler, který je vyznavačem podobné estetiky, měl letos v Avignonu velký problém s diváky. Co tomu říkáte?
Je to znak naší doby, která je rychlá. Lidé se nyní nedokážou soustředit, vypnout rychlé tempo. Divadlo je vlastně způsob, jak se přenést do pomalých starých dob, vypnout mobilní telefon, vypnout svoji rychlou a těkavou mysl a nechat čas plynout jako za starých časů.
O autorovi| JANA MACHALICKÁ, JIŘÍ SEDLÁK, Jiří Sedlák je majitelem agentury ArtsMarketing. CZ
