PRAHA Úřad Františka Dohnala pro novou budovu nakoupil 26 uměleckých děl, například díla Jiřího Sozanského, Oldřicha Kulhánka, Ladislava Čepeláka nebo Lenky Vilhelmové. Dohnal ovšem navázal na plány Lubomíra Voleníka, který koncepčně podporoval současné výtvarné umění. „Vím, že Dohnal se plánem vybavit úřad zabýval delší dobu. Nejvyšší kontrolní úřad dostal konečně vlastní budovu, vybydlenou administračku bývalého podniku Kovo, a začala rekonstrukce pod vedením architekta,“ říká kunsthistorik Jiří Kotalík, který je také autorem otevřeného dopisu šéfovi Kontrolního výboru sněmovny Vladimíru Koníčkovi. Díla vybíral tým odborníků O nákup uměleckých děl pro budovu, ale také o již existující uměleckou sbírku NKÚ se staral odborný tým, kde byli výtvarní teoretici, památkáři i restaurátoři. Ten také navrhl, které sochaře oslovit pro plastiku do vstupní haly, přičemž důraz byl kladen na figurální tvorbu. Do užšího výběru se dostali tři umělci a komise NKÚ si pak mezi nimi vybrala Jiřího Sozanského a jeho sochu Strážce, která tvoří celek s gigantickými kovovými matricemi Lenky Vilhelmové. Podle výtvarnice vše probíhalo pod stálým dozorem: „Během realizace jsem měla průběžné kontroly z NKÚ. O vzniku díla jsem pořídila dokumentaci a na závěr jsem měla i přednášku pro zaměstnance a odborníky. Za Jiřím Sozanským chodila zase komise, kterou vedl sám Dohnal.“
Také Jiří Kotalík se podivuje nad tím, že šéfovi NKÚ byly tyto počiny přičteny k tíži. „Je to naopak osvícený přístup státního úředníka.
Nešlo tady o samoúčelnou komerci či osobní rozmařilost, ale o naplnění důležité role reprezentativní, symbolické i estetické při kultivaci životního prostředí a veřejnosti,“ soudí a také připomíná, že přímý nákup výtvarných děl je jedním a možná i málo efektivním způsobem podpory umění, ale v kontextu společnosti má nezastupitelný význam. „Naštěstí existují i dnes státní instituce, které do nákupu výtvarných děl přímo investují. Připomeňme aspoň výtvarný generel Toskánského paláce pro ministerstvo zahraničních věcí, plastiku Vladimíra Preclíka pro Ústavní soud či sochu Karla Nepraše v nově upraveném atriu Nostického paláce v Praze, ve kterém sídlí ministerstvo kultury.“
Koníčkův výrok, že „státní úřady by neměly nakupovat umělecká díla a že od toho má stát galerie“, je podle Kotalíka nehorázný. Kunsthistorik se podivuje, že Koníček coby poslanec za KSČM neví o povinném čtyřprocentním podílu nákladů na výtvarnou výzdobu ze všech investic či o masivních státních nákupech uplatňovaných státem v předlistopadovém období prostřednictvím Českého fondu výtvarných umění. „V první řadě sice šlo o nástroje ideologického působení, což lze dokumentovat tristními sbírkami normalizačních umělců v rámci rekonstruovaného Národního divadla či Paláce kultury, ale také díky tomu vznikly pozoruhodné realizace, kterých si dnes s odstupem času ceníme.“ I Jiří Sozanský se nad výrokem podivuje. „Větší nesmysl jsem už dlouho neslyšel, vždyť v řadě zemí EU je naopak nákup uměleckých děl státními úřady zákonnou povinností. Poslanec Koníček zřejmě ani netuší, že státní i oblastní galerie mají limitované prostředky na nákup umění a právě v době krize je kultura oblastí, kde se nejčastěji škrtá. Kriminalizace nákupu umění pro NKÚ silně připomíná svévoli minulého režimu.“
Každý demokratický a společensky vyspělý systém dbá na to, aby se nakupovalo to nejlepší, co v umění vznikne. Nakupuje se i zahraniční tvorba. Například československý stát udělal za první republiky dva velké nákupy současného francouzského umění na základě rad odborníků. Po válce stát koupil obrazy z pražské výstavy Františka Kupky, obě kolekce dnes vlastní Národní galerie. Umění běžně nakupovala ministerstva. Totéž dělala i kdysi státní Česká pojišťovna a Česká spořitelna. Sbírky mělo i ministerstvo zahraničí, které uměleckými díly vybavovalo své budovy po celém světě. Stát má nakupovat umění, ale vybírat ho mají odborníci, aby se co nejvíce předešlo jakékoliv korupci.
***
Každý demokratický a vyspělý systém dbá na to, aby se nakupovalo to nejlepší
Sbírka Nejvyššího kontrolního úřadu
Nejvyšší kontrolní úřad nakoupil v letech 2007 a 2008 26 uměleckých děl. Jedná se o grafické listy, grafiky, obrazy a jednu sochu:
Oldřich Kulhánek: 10 ks Ladislav Čepelák: 2 ks Lenka Vilhelmová: 6 ks Vladimír Novák: 7 ks Jiří Sozanský: 1 ks
Lenka Vilhelmová: Člověk člověkem je (matrice - měď, zlato, titanozinek a plech)
Jiří Sozanský: Strážce (bronzový odlitek)
