26. ledna 2007 17:11 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Štěstí na zubařském křesle

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 130Diskuse
Jiří Čunek s nejmladší dcerou Veronikou | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Čunek s nejmladší dcerou Veronikou | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny

PRAHA Jiří Čunek sám říká, že ve spoustě věcí „není úplně standardní“. S vicepremiérem o prostřeleném palci, životě pod pantoflem, výbuchu ve zbrojovce, bratrech v sutaně a tisícovkách e-mailů od rasistů, kteří mu děkovali za to, co udělal s Romy ve Vsetíně.

Jeho dva bratři se stali kněžími, nejstarší Josef jezuitou a o sedm let mladší Václav salesiánem, kdežto o Jiřího Čunka (47) maminka kdysi přerazila několik vařeček, protože byl „poněkud výlupek“. Ještě před pár měsíci energického starostu Vsetína znali prakticky jen místní. Na podzim odstartoval jeho politický raketoplán: v říjnu byl zvolen senátorem, v listopadu předsedou KDU-ČSL, v lednu se stal ministrem pro místní rozvoj a místopředsedou vlády. Blesková kariéra otce čtyř dcer měla ale trochu zvláštní začátek: osm dní před komunálními volbami vystěhoval dvě stě třicet Romů ze zdevastovaného vsetínského domu do kontejnerových bytů na periferii a sto dalších mimo Zlínský kraj. Akci dodnes zkoumá senátní komise a policie přijala na Jiřího Čunka už šestnáct trestních oznámení - za Romy, ale i za údajné obtěžování sekretářky i údajné braní úplatku. Bývalý pyrotechnik s maturitou se mezitím stihl stát třetím nejoblíbenějším politikem v zemi.

Je sobota odpoledne, sedíme u Čunků ve Vsetíně v neokázalém domku, jehož obývák zútulňují kachlová kamna, pianino a pár týdnů starý vánoční stromek. Hlava rodiny nám nepředvádí bazén nebo trendy kuchyň, ale své dcery (23, 21, 13, 11). Nápadné je, jak rádi se i před návštěvou objímají a líbají. Rozhovor je často přerušován rodinným provozem i zvonícími telefony. Třináctiletá Hanka si právě hraje s tatínkovým mobilem, na který za chvíli zavolá pan premiér. „Naše holky nemají mobil,“ sděluje nám pan ministr. „Hani, vysvětlilas ve škole, že je to kvůli chudobě?“ směje se.


Žijete ve Vsetíně, jako senátor aministr teď ale pracujete v Praze. Už vám tam někdo z politických vlčáků řekl, že jste „spadl z lopaty“, jako se to kdysi stalo Lubomíru Zaorálkovi?
Víte, když jsem se v Praze zjevil, byl jsem už známá postava. Zkrátka já mám tak špatnou pověst, že si něco takového ke mně nikdo nedovolí.

V nejvyšších patrech české politiky jste se octl přes noc. Zaskočilo vás tam něco?
(dojídá bramborovou polévku, kterou mu ohřála dcera Hanka) Překvapilo mě, jak je vysoká politika podobná té komunální. Akorát že ve větších městech se mluví o stamilionech a tady o miliardách. A taky nízké pohnutky některých politiků mě překvapily. Jak je například někdy i v té vysoké funkci dobrá každá koruna. Ale já jsem nechtěl být předsedou strany, a že bych chtěl být ministrem, to mě nikdy nenapadlo. Ani to za dosažení nějaké své mety nepovažuji. Já mám pocit, jako bych těmi funkcemi jen tak náhodou procházel. I do toho senátora mě nanutila strana: Ty můžeš vyhrát, říkali mi. Ale já o to nestojím.

Chcete říct, že vás do všech těch funkcí postrčili proti vaší vůli?
Tak já vím, že člověk musí pracovat, aby uživil sebe a rodinu, ale zároveň by měl dělat práci, která ho baví. A to starostování mě nakonec skutečně bavilo. Ale to důležité, byť tomu skoro nikdo nevěří, musí být ta práce, a ne jen uspět ve volbách. (dcera mu předkládá druhý chod, talíř halušek) Nedáte si halušky? Fakt ne? Jestli vám to teda nevadí, že jím. Ale já budu muset běžet do práce, pořád jsem ještě starosta, některé věci nejde tak rychle opustit. A večer jdu na ples. Musím využít, že jste tady, abych přilákal ženu. Ona se na mě nebude před vámi tolik zlobit.

Překvapil vás někdo z politiků, že je jiný, než to vypadá z médií?
Všichni do jednoho, včetně Paroubka a Topolánka, jsou při osobním kontaktu daleko lidštější, než to vypadá z médií. Ale já se s tím setkávám i sám u sebe. Párkrát jsem zašel v Praze do hospody, od toho 27. října asi šestkrát, abych si dal pivo a utopence. A ještě nikdy jsem neplatil! Protože vždycky to tam někdo chtěl za mě platit. Ti lidé mě znali z televize a chtěli se se mnou bavit oVsetíně a o tom romském problému. Mnozí mě chtěli draftovat pro různé městské části různých měst. A většinou říkají: Ale vy jste úplně jiný, než to vypadá v televizi. Větší, menší, hubenější, ale vždycky jiný.

Senátor Štětina, který se jako první jel do Vsetína podívat, jak to vlastně bylo s vystěhováním Romů, prý byl rozhodnut usmažit vás na rožni za rasismus, ale vracel se jako váš obhájce. Co ho ale překvapilo, byla obrovská vlna rasově motivovaných reakcí na internetových chatech. Dostával jste takové vzkazy i vy?
Ano, denně jsem dostával několik tisíc mailů. A co se týče těch chatů, lidé, kteří se o ty debaty starají, mi tvrdili, že tak velkou vlnu zájmu o nějakou problematiku ještě nikdy nezažili. Na tom je vidět, že je tady něco nezdravého.

Platí za vás v hospodě, protože se jim líbí, co jste udělal. Neměl byste se ale alespoň od těch rasistických chatů jako ministr distancovat?
Nééé! Víte co, oni totiž tu moji práci posoudili špatně. Vždyť já vlastně pomohl oběma skupinám. A jsou lidé, kteří, aniž tomu rozumějí, blábolí, že to, co jsem udělal, bylo rasistické. Ale sami neudělali vůbec nic a vedle Romů nikdy nežili. Já jsem to nedělal proto, že nenávidím Romy. Já jsem to udělal právě proto, že je skutečně považuju za normální občany. Ale protože jsme se k nim celá desetiletí nenormálně chovali, vychovali jsme z nich to, co z nich je. A tady to vidíte, když ty děti špatně vychováváme, jak potom vypadají. (směje se na dceru) Hanka: Vůbec ho neposlouchejte, on blábolí. On je teď z té Prahy úplně zblblý! - Novináři, kteří se nezabývají věcmi do hloubky, se domnívají, že to s těmi Romy bylo takové moje letní rozhodnutí: postavit si tady pár kontejnerů, přestěhovat Romy a zvítězit ve volbách. Ale tak to vůbec nebylo. Já jsem v komunálních volbách v roce 2002 slíbil lidem, že budu ten problém řešit. Ani ta moje popularita není úplně zasloužená. Já jsem na tom nepracoval sám, já ten proces jenom řídil. A totéž chci udělat teď na ministerstvu.

Máte nějakého kamaráda Roma?
Asi ano, to se dá říct, jednoho mám. Samozřejmě nejsou to přátelé, nechodí k nám domů. Pravda taky je, že jsem si ani neuvědomil, že je Rom.

Máte dnes na krku šestnáct trestních oznámení kvůli vystěhování Romů, kvůli sexuálnímu obtěžování vaší bývalé sekretářky a taky kvůli přijímání úplatku. Jak se ty případy vyvíjejí - už policie něco vyšetřila?
Těch trestních oznámení je hodně. (Hanka se dožaduje peněz na kino.) A na co jdete? - Hanka: Na Eragona. - To je ale hloupost, ne? A víš, že já nemám peníze, že su chudý... (dohadují se, kolik stojí lístek) Takže mě pořád někdo otravuje a vyšetřuje nesmyslné věci, které mají zřejmě jednoho společného původce. Ale v jakém je to stavu, nevím. Já jsem byl přesvědčen, že přece když jsem nic neudělal, nemůžu mít žádné problémy - a vidíte. Když jsem teď ministrem, říkají mi dokonce ti, kteří jsou ve vysoké politice, že teď už ty moje kauzy nebudou o spravedlnosti, ale o politice. Takže uvidíme.

Vyhrožovali vám Romové?
Jednou jsem dostal poštou kondom i s biologickým obsahem, z Hranic na Moravě. Taky mi vyhrožují, že mi zabijou děti. Tak to by ani nevadilo u některých, nebo jo? (směje se na Hanku) Že mi zlikvidují rodinu, když já jsem s nimi tak zatočil, abych si taky zkusil, co to je být nešťastný. Skoro bych ale řekl, že to ani nepsali ti vystěhovaní. Každý ten dopis byl poslaný odjinud. Z Přerova, něco přišlo z Loun, z Chomutova... Nevím, kdo to posílá.

Vy ty výhrůžky neberete vážně?
Tak samozřejmě když se to týká dětí, které tu chodí do školy a žijí tady, není to úplně příjemné. Dal jsem holkám školení, jak mají chodit spolu a tak. Ale já osobně ty vzkazy, že mi někdo někde něco udělá, zas tak vážně neberu. Nejsem ten typ, abych to prožíval.

Jsou tady na Valašsku hrdí na to, že mají premiéra i vicepremiéra? A ještě ke všemu vítěze StarDance?
Myslím, že historicky je to vůbec poprvé, co máme premiéra Valacha, já jsem první vicepremiér a vicepremiér Nečas, ten je z Rožnova, to je tady vedle. Dá se říct, že Valaši skutečně obsadili Prahu.

Jak vám připadají Pražáci?
Jak kteří. Obecně se Pražákům tady na Valašsku říká „kapánci“. Jako že si o sobě myslí, že jsou „kapánek chytřejší“. Pražáci pochopitelně těží z toho, že Praha je místem, kde se dá rychle sehnat zaměstnání, a lépe placené než tady. Takže by si měli uvědomit, že se mají podstatně lépe než většina republiky. A když namítají, že mají větší výdaje, já jsem nikdy nepochopil, v čem jsou tam větší výdaje. Hromadná doprava? Zeptejte se lidí, kteří dojíždějí do Vsetína, kolik projedou, autobus je každý den stojí třeba osmdesát korun, k doktorovi musí autem... A že jsou v Praze dražší restaurace? Já vám poradím šedesát metrů od Václavského náměstí hospodu, oběd tam stál 65 korun, stejně jako tady. Proč by normální člověk měl chodit do drahé restaurace? A jestli je v Praze víc lákadel, tak ti lidi musejí být k sobě přísní a nekupovat věci, které v zásadě k životu nepotřebují. Vždyť ať si to klidně vymění, můžou sem přijet. Jenomže tady by ani nesehnali práci.

Mimochodem, když slyším, jak se rozhořčujete na Pražáky - už máte nějakého mediálního poradce? Vytýkají vám totiž, že mluvíte nešikovně. Že jste například neměl použít v souvislosti s Romy slovo kontejnery, protože to jsou také nádoby na odpadky, že jste neměl mluvit o vystěhování toho domu jako o „vyříznutí vředu“...
Já se radím s nějakými lidmi o tom, jak složité věci říct jednoduše. Ale já ničeho dodnes nelituju, věci by se měly pojmenovávat... Hanko, maminka nechtěla jít dolů? A ty, nejhloupější z rodiny, tady budeš Čunky zastupovat? Hanka: Víš, co ti za to udělám? (hodí mu něco malého žlutého do piva). Nevypij to! Nevypij to! (Žlutý čudlík se zvětšuje, až vypadá jako červ. Pan ministr vidličkou vyndá věc z piva.) Takže toho nelituju, protože jsem použil ty výrazy tak, jak jsem chtěl. Jedna z velkých bolestí v politice a v Praze zvlášť je to, že se mnozí lidé snaží tvářit velmi intelektuálně, přičemž dané problematice nerozumějí. Potom se stává, že se věci pojmenovávají tak, aby se nikoho nedotkly. A když se ten problém ani nepojmenuje, tak ho neřešíme. To bych se tam v Praze tedy naučit nechtěl.

Oba vaši bratři jsou kněží. Mluvil jste s nimi o své politické kariéře?
Tak ono to bylo tak rychlé, že jsem se moc radit nemohl. Ale ptám se bratrů na to, jak oni tu situaci vidí. Jeden je salesián v Teplicích, hodně pracuje s romskou komunitou.

Máte vy ještě čas chodit do kostela?
Nedělní návštěvu kostela nevynechám nikdy.

Radíte se s Bohem o svých důležitých rozhodnutích?
Závidím všem těm, kteří dostávají od Boha jednoznačné odpovědi. To já tedy s ním bohužel tak nemám. Ale určitě je pro mě ten vnitřní svět hodně důležitý.

Byl jste někdy v situaci, že jste pochyboval o existenci boží?
Nikdy. Samozřejmě jsem pochyboval o mnoha věcech v církvi, ale že Bůh není, to nikdy. Já nejsem fatalista, nevěřím, že mě někdo přímo ovládá. Ale věřím, že nám byly dány přírodní, mravní a jiné zákony. A když je respektujeme, nepřivodíme si tolik problémů. (zazvoní mu mobil) Ahoj, já tě zdravím! To volá pan premiér... (odejde na chvíli do vedlejší místnosti)

Váš starší bratr řekl, že se kolem vás vždycky točily holky. Nebojíte se, že dopadnete jako pan premiér? Vysoká funkce, moc, peníze, to jsou silná afrodisiaka...
No tak já su na to z domu zvyklý. Bývá tady šest ženských, bydlí s námi i maminka. Já jsem pod pantoflem, a rád! (obrací se na nejmladší Veroniku) Toto je můj benjamínek! (objímá dcerku a pusinkuje ji) Je to báječné mít doma tolik holek. Já bych to neměnil.

Je pravda, že o vás maminka v dětství přerazila několik vařeček?
To tedy nevím, kde jste to mohla vzít? Maminka mě hrozně milovala, a proto o mě přerážela ty vařečky, zřejmě jsem nesplňoval některé její představy o tom, jak se má chovat slušný synek. Myslím, že to nebylo na škodu. Jen škoda těch vařeček.

Prý jste si jako dítě z experimentálních důvodů prostřelil palec diabolkou. Co jste to chtěl vyzkoumat?
Já jsem zkoumal, jestli vzduchovka dokáže vystřelit takové teňounlinké stéblo trávy. Odhadl jsem, že to stéblo je měkké a jistě nemůže letět tak rychle, aby mi ublížilo, takže jsem přímo na ústí hlavně dal palec. No a dodnes tam mám jizvu, podívejte, protože se ukázalo, že v hlavni byla zapadlá diabolka. Potom jsem si ji dlouho schovával, byla úplně krásně rozpláclá. Jéje, moje Venuše přichází! (paní Čunková, která nahoře spala, přece jen přišla za námi) Pavla Čunková: Omlouvám se, mám teplotu, chřipku. Hanka mě donutila, že se mám převléct z pyžama na focení... - Paní starostová, předsedová, ministrová a místopředsedová vládová! (žena pokašlává) Vidíte, ona na to kašle... Vždyť máš jít dneska na ples! Je někdo z velkých holek doma, někdo se mnou na ten ples musí. Já, já, já! (překřikují se malé dcery Hanka a Verunka)

Jiří Čunek s dceramiJste ministrem, místopředsedou vlády. Nemáte mindrák z toho, že máte jen maturitu na strojní průmyslovce? Cítíte nedostatek vzdělání jako handicap, nebo na tom podle vás nezáleží?
Kdybych to cítil jako handicap, tak bych do toho určitě nešel. Tam jsou podle mě důležité spíš manažerské schopnosti, takže průprava starosty je lepší, než kdybych byl třeba lékařem nebo veterinářem.

Patnáct let jste pracoval ve Zbrojovce Vsetín. Jakou práci jste tam vlastně dělal?
Já tam nastoupil s tím, že ze mě bude zahraniční montér, chtěl jsem jezdit ven. Žena mi hodně rychle vysvětlila, že nic takového nechce. Takže jsem dělal bezpečnostního technika a vedoucího bezpečnosti práce. A protože se tam pracovalo s výbušninami, musel jsem být zároveň pyrotechnik, mít státní pyrotechnický kurs. Mě to bavilo.

Bouchlo vám někdy něco?
Bouchlo, bohužel mockrát. Za mě ale naštěstí nikdy nedošlo ke smrtelnému úrazu, i když těžkých úrazů pár bylo. A stalo se mi jednou, že jsem vyšel z objektu a on za mnou vyletěl do povětří. Asi za minutu.

Je vám z té práce něco k užitku dneska?
Určitě. Například že se nebojím.

Máte zbrojní průkaz? Umíte střílet?
Nenene, nemám zbrojní průkaz, zbraně nenosím, nejsem ani myslivcem, akorát jsem v zimě chodil krmit zvěř.

Co si jako odborník na výbušniny myslíte o utlumení našeho zbrojního průmyslu v 90. letech?
To byla zásadní chyba, zásadní nepochopení běhu dějin. Protože se ukázalo, že kde jsme vyklidili trh, tam ho obsadili právě ti, na které jsme se jako na demokraty odvolávali. Zkrátka naivita.

Kolika jazyky se domluvíte?
(nejstarší dcera Jana smíchy vyprskne) Já umím trochu španělsky, rusky se domluvím, anglicky rozumím. Jsem na tom špatně.

Vzpomenete si, která kniha vás v mládí nejvíc zaujala?
Kdysi to byl Ferda Mravenec a potom Rychlé šípy, Štorch... No a pak už postupně různí autoři, pamatuju se například, že jsem kdysi přečetl všechno od Cronina.

Jakou knihu máte zrovna teď rozečtenou na nočním stolku?
Veronika: Dáte si kávu? - Ty umíš uvařit kafe? Kolik se dává kávy do hrnku? Radši to jděte, pane fotografe, zkontrolovat, nebo vám nasype půl hrnku a nedojedete domů. Na nočním stolku mám materiály k jednání o vládě. (zvoní telefon) Nazdar, babi. Žena? Jako vždy leží v posteli. No jak jste ju vychovala, tak to je! Já vám ju dám. - Ten balík spisů jsem si dneska četl do čtyř do rána.

To je tak napínavé, že jste se nemohl odtrhnout?
Když si člověk uvědomí, že ta rozhodnutí výrazně ovlivňují život mnoha lidí, tak to nudné není.

KDU-ČSL byla proti zákonu o registrovaném partnerství gayů. Jsou podle vás homosexuálové úchylní? Máte s nimi nějakou osobní zkušenost?
Mám, znám některé. Mnozí jsou velmi kvalitní. Jde hlavně o to, abychom byli k těmto lidem tolerantní. A je dobré, že nás zákony nutí třeba k tomu, abychom dělali města příjemná pro vozíčkáře. Ale taky neříkáme, že ta krásná holka na vozíčku půjde soutěžit o královnu krásy na Miss World! Zkrátka je to nějaký handicap a nemůžu říkat, že to je úplně normální. (mluví zvýšeným hlasem) Říct, že tento svazek je stejný jako svazek, který rozvíjí společnost a vlastně ji nese, to byl chybný krok. Zákon dneska existuje a spíš se ukazuje, že vůbec nebyl potřeba.

Jste proti legalizaci drog, včetně marihuany. Nikdy v životě jste to nezkusil?
Ne! Já jsem inklinoval k mnoha neplechám, byl jsem v zásadě velmi problémové dítě, ale tohle jsem nikdy nezkusil, já se toho vždycky trochu bál. Říkal jsem si, že to jsou věci, se kterými si zahrávat nebudu. Já se nikdy v životě ani pořádně neopil. Jak cítím, že zcela nevládnu tělem, nechám toho. Co se týče kouření, výrazně jsem kouřil v první třídě. Dodnes si to pamatuju, jak jsme s kamarádem vykouřili dvacet lip. Pamatujete si lipy?

Takzvané lipky-dusivky?
Ano, vykouřili jsme dvě krabičky naráz, bylo nám hrozně špatně. A od té doby nekouřím.

Myslíte, že ani žádná z vašich dcer nikdy nezkoušela jointa?
Tak to já nevím. Janýý, (volá na starší dceru do patra) zkoušelas někdy marihuanu? Jana: Já? Nee! Mně to smrdí, nechutná. - A Eva? - Jana: Tož to by ses jí musel zeptat, já netuším. (obrací se na fotografa) Ani to nechytejte ten foťák, já nesnáším focení! - Tak to je naše nejstarší, Jana.

Jakou muziku si nejraději pouštíte?
Mým favoritem asi od sedmnácti let je vážná hudba, jednoznačně. Miluju Mozarta, Vivaldiho, Dvořáka jsem se postupně naučil mít rád, Smetanu, Brixiho... Zavedl jsem dokonce ve Vsetíně tradici koncertů vážné hudby, které pořádá město.

Nekouříte, nepijete, posloucháte vážnou hudbu... Máte vůbec nějakou neřest?
Jana (vyprskne): Ježkovy zraky, to by maminka mohla vyprávět! Zpytování svědomí, že? Dobře že tě paní k tomu přivedla. - To bolí, to bolí! Jakou mám neřest, řekni, když ses hihňala. Myslím, že je spousta věcí, ve kterých nejsem úplně standardní.

To jste řekl skoro jako pan ministr...
Nó, tak já nevím, jak to říct teď jinak. Nejvíc práce, abych nedělal neřesti, mi dělá doprava. Abych nejel rychleji, než se má, abych pořád myslel jen na cestu... a tak dále.

Působí vám potěšení jezdit rychle?
Věříte, že ani ne? Pro mě není žádný adrenalin jet dvě stě po dálnici, protože mně přijde, že to nic není. Daleko zajímavější je jízda někde v terénech, třeba v zimě, kdy nevíte, jestli tady přejedete ty hory. To jo, v zimě mě to baví. (Pan ministr přinese bonboniéru, kterou dostal „od jedné paní“, a nabídne nám.) My se nebojíme, že si zkazíme zuby, protože moje žena je zubařka. A já chodím k zubaři opravdu rád, protože jedině tam se ke mně žena chová jako k pacientovi, to znamená vstřícně a mile. Jenom tam prožívám ty pravé chvilky rodinného štěstí. (směje se)

Kromě zubařského křesla, kdy býváte nejšťastnější?
Já se neupínám k nějakým dlouhodobým cílům, že tam je to štěstí. Mě štěstí čeká každý den. Já mám velice rád kontakt s lidmi. Mám rád lidi otevřené, moc mi nevyhovuje, když jsou teď ke mně někteří přehnaně uctiví, servilní, já jsem dokonce požádal lidi na ministerstvu, aby mě nezdravili „dobrý den, pane ministře“, ale jenom „dobrý den“. Pak jsou radosti z toho, že se něco povede, radosti tady z těch ratolestí. Mám rád dobré jídlo, byť jím třeba jen jednou denně. Člověk se má radovat každý den.

Řekl byste, že loňský rok byl nejšťastnější ve vašem životě?
Pro mě osobně to byl jeden z horších roků, protože se mi přesně před 360 dny zabil táta v autě. I když to prožívám bez nějaké velké trudnomyslnosti, s tou velkou nadějí, že se s ním jednou potkám, je mi to líto, protože mi chybí. I maminka byla zraněná, osm měsíců ležela. Takže já bych klidně ten rok i se všemi svými funkcemi vyměnil za to, kdyby se to nestalo.

Alena Plavcová
  • 130Diskuse




Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz