Ve snaze jí ulevit přikročil k radikálnímu řešení – pro jednou bude text na tomto místě totožný s textem, jenž zaplní místo na zítřejší komentářové stránce, kde má autor jakousi stálou rubriku. Můžete to brát tak, že autor tenhle týden trochu šidí práci. Nebo se k věci můžete postavit pozitivně. Článek ze zítřejších novin už dnes!! To si snad radši sedni, táto... Koneckonců jsou přeci Vánoce, čas zázraků.
Řeč bude o seriálu Simpsonovi, včera si svět připomínal jeho dvacetileté výročí, použití slova svět v tomhle kontextu není žádná velká nadsázka. K mnoha postřehům, jež u té příležitosti zazněly, si dovolím přičinit dva vlastní. O Simpsonových se dřív psalo jako o protikladu typické rodinné podívané, seriálu, promiňte užití protivného módního slova, podvratném.
Místo moudrého otce rodiny Homer Simpson – hroch s uvažováním asertivního batolete. Dobrotivá, leč neurotická matka, přemoudřelá dcerka, mysteriózní nemluvně (jednou nám to Maggie Simpsonová všem vytmaví). Právě proto jsou ale Simpsonovi seriál "prorodinný" snad v největší možné míře. Pouto v té rodině existuje nezávisle na tom, jak moc je ta famílie funkční, prostě je – mezi nimi a svým způsobem i nad nimi.
Lisa měla v jednom starém díle prorocké vidění o vlastní svatbě, přivdávala se do rodiny britských aristokratů, s ženichem si mohla hodiny povídat o knížkách a zachraňování tuleňů, sídlo jejích nových příbuzných dýchalo kulturou. Všechno zkrachovalo na tom, že si Lisin nastávající nechtěl na svatební obřad vzít manžetové knoflíčky s prasaty, jež se v rodině Simpsonových předávají z generace na generaci. Nedokázala se přes to přenést, protože není jenom inteligentní mladá žena s ušlechtilými zájmy, je taky Simpsonová, nemůže to ze sebe vytrhnout, i kdyby odměna byla sebelákavější. Lidé, jimž stojí za to rozebírat politiku Simpsonových, většinou dojdou k tomu, že je spíš liberální či pokrokářská. Nad způsobem, jímž tenhle seriál vtipně a vlastně nevtíravě utvrzuje publikum v přesvědčení o nenahraditelnosti a síle pouta krve, by ale měli konzervativci zaplesat.
Jednou uprostřed noci se Homer Simpson vzbudil, vztyčil se na posteli, zatřásl manželkou a s vyplašenou naléhavostí jí sdělil: "Marge, myslím, že nenávidím Videostop!" Zažil jsem tenhle týden podobné zjevení – zjistil jsem, že nenávidím sloveso "čelit". Je to přitom takové šikovné sloveso, krátké a svým způsobem barvité, navozuje dojem nějaké akce, střetu. Je asi rozdíl, když někdo prostě je kritizovaný, a když čelí kritice. V tom druhém je jakási zmužilost: Jenom pojď, kritiko, ty jedna prastará fúrie, okusíš tvrdost mé vyklenuté lebky... Asi proto je toho slovesa všude plno, tak plno až bych z něj skoro začal dávit. Jen během posledního týdne jsem se v médiích dočetl, že zaměstnanec čelí obvinění, chrám svatého Víta čelí nenechavcům, ředitelka zoo čelí stíhání, starosta Sezemic čelí problému, banka čelí sankcím, obyvatelé Topolné čelí toulavým psům, Petr Čech čelí sérii podprůměrných výkonů, ekonomika čelí mocnému protivětru, Řecko čelí hlubokým a závažným fiskálním výzvám (Výzva a čelit v jedné větě! Yeah!), Mussollini čelil násilí (I vy LN?) a především – Kim Čong-il čelí zánětu hrtanu.
Situace vyžaduje rázný čin. Přede všemi proto prohlašuji, že ačkoli jsem k čelení tvarem hlavy a hustotou porostu na ní velmi dobře disponován (viz Mussollini), čelit nadále nebudu ničemu, i kdyby třeba trakaře padaly (pravda, v tom případě se moc čelit nedá, o dost rozumnější je prostě se schovat). Být, pravděpodobně, potýkat se snad, vzdorovat, kéž by, ale čelit? Nikdy! Můžete to brát jako novoroční předsevzetí praecox.
