Selhavší hlafplayback dá vyniknout intonačním minelám a hlavně samolibě nařvané žoviálnosti – suverén pajzlů s barevnou hudbou sdílí pódium s příštím suverénem politiky. Správnej tým. Budoucnost najednou získala zřetelnější kontury. "Jaká je ta naše soc. dem.? Partaj sjednocená střevním slizem normalizačního hudebně-estrádního hnusu kolem pupkáče, kterému zlost a touha po pomstě za těch pár vajec kouká z hadích očí," napsal kolega Jiří, jinak docela mírný člověk.
Ten výjev z konference sociálních demokratů, byl dokonalou ilustrací toho, jak ne zrovna málo lidí tuhle stranu vnímá, a co od ní čeká v případě volebního vítězství, jež považují za prakticky neodvratné. Návrat osmdesátých let nebo alespoň nějakých jejich důležitých rysů. Když Jiří Paroubek mluví o stabilitě a klidu, naskočí obraz spíš mrtvolné statičnosti, nehybnosti, ztěžklého vzduchu, v němž je člověk nehybný jako moucha v jantaru. A do uší mu řve Michal David. A právě tahle doba se má po volbách vrátit
Bohumil Pečinka ve včerejším Reflexu: "Byla to éra plytkých ekonomických a společenských reforem v mezích zákona, zmírnění politické represe, postupně se uvolňující kulturní cenzury, všeobecné touhy po západním konzumu a prvních povolených cest na Západ. Jiří Paroubek staví především na existenciálním pocitu, že tehdy byla větší stabilita, klid na práci a rodinný život. A dokonce i ti hokejisté odcházeli do Kanady až v dospělém věku, chtělo by se volně s Paroubkem dodat. Když se tento pocit doplní o dnešní bezvízové výjezdy po Evropě a plné supermarkety, získáme kompletní mobilizující vizi pro většinového voliče. Vzhledem k tomu, že žádná alternativní vize dnes na politickém trhu není, bude pokus o "návrat osmdesátek" po volbách realitou. (…)... je to vidina na dvě volební období, která jen prohloubí většinový občanský pocit osmdesátých let: smyslem úspěšného života je schopnost nějak se v tom marasmu zabydlet."
Je to vize hrozivá, zároveň ale konejšivá (v pasážích, kde předpovídá jak konkrétně ten "revival" bude vypadat, je BP navíc dost vágní a jeho analogie ne zrovna přesvědčivé). Ta navracející osmdesátá léta jsou v ní personifikovaná . Jiří Paroubek si o něco takového jistě koleduje svým vystupováním, rétorikou, vizáží a vůbec vším možným. Rozdělit úhledně politiku a vůbec společnost na progresivní a zpátečnickou část je ale až moc zjednodušující. Hovoříme-li dnes o návratu osmdesátých let, zároveň jako bychom tím naznačovali, že v rocích nedávných byla ta dekáda a její normy jaksi nepřítomné. To ovšem není pravda, těžko by taky být mohla, když, jak Pečinka jinde v textu poznamenává, v té době "aktivně žily a mentálně se utvářely dvě třetiny současných voličů". Sociální demokraté na šíření toho "dědictví" určitě nemají monopol, jejich konkurentům z ODS se dlouhodobě daří recyklovat mentalitu i estetiku, poživačného veksláctví. "Kulturní" projevy obou těch partají zhusta ilustrují, jak to dopadá, když společnost na svou reprezentaci nevyvíjí tlak, aby kultivovanost alespoň předstírala. Úspěch, s nímž se ODS v devadesátých letech chytla, podle mého názoru, taky souvisí s tím, že do jisté míry rehabilitovala 80. léta – přinejmenším si její program nemálo lidí zhustilo do zkratky: starat se jenom o sebe je nejenom účelné, ale i správné, lidé, co tvrdí něco jiného, jsou z principu podezřelí. Asi se ve světě nenajde moc konzervativních stran, jejichž otcové zakladatelé a někdejší čestní předsedové by trousili moudra typu minulým ani budoucím generacím nedlužíme vůbec nic.
V jednom je ale pohled nostalgiků, kteří k té dekádě vzhlížejí, i těch, kdo se jejich nějakého opakování hrozí (včetně mě), svým způsobem zkreslený – zkreslený osobním prožitkem té doby. Iluze stability nebo mrtvolné statičnosti 80. let byla velice silná, ale byla to právě iluze. Osmdesátá léta byla předsmrtná křeč a na té z principu nic stabilního není, bez ohledu na to, jak bezperspektivní a neměnná tomu, kdo je uvnitř, připadá. Režimu se podařilo vsugerovat svým stoupencům i odpůrcům, že bude-li důsledně ignorovat všechno, co se děje za jeho hranicemi, tak sem ten vítr zvenku nedofoukne. Návrat k osmdesátým letům by v politickém smyslu znamenal právě tohle. Ne návrat ke stabilitě, ale návrat k její iluzi, návrat k agónii, jež je nutně předstupněm zhroucení. Otázka je zhroucení čeho. Existují dvě možné odpovědi – optimistická a pesimistická. Vrtat se v tom ale nebudu. Přišlo jaro.
