Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Sting v sukních

Česko

Lenka FiLipová (56) se vrací ke klasické kytaře, má novou desku a chystá předvánoční koncert.

O kytaře mluví jako o bytosti nejbližší, s láskou a s respektem. Zdůrazňuje, že tento nástroj, nejrozšířenější a zdánlivě nejlehčí, klame tělem: rychle si hráče podmaní, ale pořádně se s ním sblížit je hodně těžké. Lenka Filipová je kultivovaná, inteligentní, mluví anglicky, francouzsky i rusky, působí vyrovnaně. po několikaleté odmlce se vrátila na scénu a podpořena svým akustickým triem plní bez velké reklamy sály.

* Vydala jste CD klasiky Concertino, na kterém hlavně hrajete, jen v Albioniho Adagiu také zpíváte. Jste stále ještě víc zpěvačka s kytarou, jak vás léta publikum vnímá, nebo už spíše instrumentalistka, která zpívá?

Jsem obojí, od mládí jsem si tuto dvojkolejnost pěstovala a hlavně mě bavila, možná bych chtěla být něco jako Sting v sukních. Zkouším pořád něco nového. Kdo mě ale znal jenom z písniček, toho překvapuje, když hraju klasické skladby, já to ale dělala vždycky.

* Zpěvaček s kytarou je po světě hodně – a bývají populární...

Většinou mají ale kytaru jako doprovodný nástroj a sahají spíše po kytarách elektrických a folkových, ne po klasické nylonové. Já si k jiným kytarám pochopitelně taky čichla, abych zůstala jen u klasické, kterou jsem vystudovala, na to jsem moc neposedná a zvědavá. Zkouším si tedy leccos a při té „jiné“ kytaře třeba jenom složím písničku nebo ji mám prostě jako inspiraci při tvorbě aranže.

* A čím si vysvětlujete to množství…

Hlavně v Americe je velká líheň výborných kytaristek s takovým folkově-rockovým způsobem hry, jímž se snaží sekundovat mužům – a jde jim to velmi dobře. Ale je to úplně jiný druh přemýšlení – tam spíš improvizujete a pohybujete se ve stupnicích, v linkách, doprovázíte pod zpěv a pak obvykle následuje sólo, kdežto u klasiky je to hraní docela jiné, jste permanentně v harmoniích, hrajete plynule... Neznamená to, že některá kytara umí víc a jiná míň, jde prostě o jiný styl a jiné myšlení. Já se snažím ukázat, že kytara může být v písničkách, ale i v klasice, rovnocenný partner hlasu i jiným nástrojům. Bylo by výborné, kdyby se takový přístup ke kytarám a k různým kytarovým stylům začal vyučovat už i na základních hudebních školách.

* Myslíte, že skrze kytaru lákáte posluchače na klasickou hudbu?

Nevím, jestli je lákám natolik, že půjdou na koncert do rudolfina, ale každopádně je mým přáním kytaru ukázat – co všechno umí, propojit víc rozměrů – to mi bylo dáno do vínku a snažím se toho využít. Považuju se za pódiovku – na pódiu se cítím nejlépe, sama se můžu vyjadřovat jak rukama, tak hlasem i slovy a zároveň představuji různorodé skladatele, kteří pro kytaru psali a píší – a to byl vlastně první impulz od mých diváků, abych natočila klasickou kytarovou desku. A tak vzniklo Concertino I, II a nyní vychází Concertino III. Takže kytaru odkládám na jevišti málokdy, a kdykoli jsem ji v minulosti odložila, abych se věnovala jenom zpívání, bylo to jen nakrátko. I když je to sakramentsky těžký nástroj.

* Těžký? Proč si tedy lidé myslí, že na kytaru se naučí hrát každý?

U táboráku, jako doprovodný nástroj, je kytara lehká. Rychle si osvojíte první harmonie, první notičky se naučíte pospojovat skoro okamžitě, první písničky si zahrajete celkem bezbolestně. Je to úžasný nástroj, atraktivní, vypadáte s ním sexy, dá se snadno přenášet, to všechno je pravda. Ale jen do určité doby – a potom běda, chcete-li víc. Mám ráda jazyky, rychle se je učím a hru na kytaru bych co do obtížnosti přirovnala právě k nim, speciálně k angličtině. Tam je postup podobný: do dvou let se naučíte komunikovat v takové té základní rovině. Ale když pak máte jít do hloubky, je to velmi náročné. Chcete tu řeč doopravdy znát, nechcete si ji zjednodušovat? Pak je to jeden z nejtěžších jazyků. A taky se přece říká, že angličtina je lehká.

* Vešla jste do povědomí jako „ta, co zpívá hezké písničky s dobrými texty“. Narodilo se vám dítě, a pokud jde o koncertování, nastala poměrně dlouhá odmlka. Je pro kytaristu těžké udržet si formu?

Udržet si techniku je opravdu makačka. Musí se trénovat, jinak vás vaše prsty přestanou poslouchat. Já ale tu „nylonku“, její barvu, která je taková uklidňující, miluju. Skoro denně jsem si na ni hrála i v době, kdy jsem prožívala těžší období. Bez toho bych se asi ke klasice už nevrátila – tomi potvrdili kolegové, kteří také vystudovali to, co já, ale postupně se obrátili k jiným stylům hraní.

* Nepovažovali vás někdy profesionální hráči „vážné hudby“ za zrádce, když zpíváte a hrajete „lehké“ žánry?

To víte, že jsem od některých muzikantů cítila, že mě berou víc jako zpěvačku, a od zpěváků jsem zase kolikrát slyšela: „Ona hraje dobře na kytaru.“ No, nemám rozsah čtyři oktávy, nepatřím ke zvlášť expresivním zpěvákům, neposkakuju, ono to s klasickou kytarou ani nejde, vlastně většinou při hraní sedím a písněmi spíš vyprávím. Zařadila jsem se podle svých dispozic a barvy hlasu a nátury a vyhovuje mi to. I když jsem v mládí zkoušela leccos a do každého žánru trochu ťukla. Lidé mě mají samozřejmě spojenou s kytarou a s intimnějším, vyprávěcím zpěvem. Takže kdo mě zná jen z této polohy, může ho třeba překvapit, že mám na jevišti tři kytary a že střídám různé styly a polohy – třeba šanson, picking, rock, folk i klasiku nebo i keltskou hudbu.

* Zdá se mi, že skladatelů, kteří by psali skladby pro klasickou kytaru, mnoho není. Není ten váš nejrozšířenější nástroj tak trochu popelkou?

Máte pravdu, repertoár máme celkem omezený. Těch kytarových skladatelů bylo pomálu a přepisy jiných skladeb se ne vždycky podaří. Klasičtí kytaristé jdou především po skladbách kmenových autorů. Máme jich ale limitované množství, a proto je velmi důležité, že pro kytaru vznikají nové skladby soudobých autorů, jako jsou Milan Tesař, Štěpán Rak, Vladimír Hromek a další. Je to důležité, že se nám tím kytarový repertoár i pohled na technické možnosti kytary dále vyvíjí a rozšiřuje.

* Bylo to tak vždycky?

Ta „jiná“ muzika byla vždycky víc prosetkání pagovaná, měli jsme to tak i na konzervatoři. Kytarová třída byla na okraji zájmu profesorů – houslová třída, to bylo něco. Ale kytara? A není se co divit. Teprve v minulém století dostala kytara tu podobu, kterou má dnes, přestože nástroje, z nichž je odvozená, pocházejí už z antiky. Přitom druhů těchto nástrojů je víc. Ale na každý se hraje jinou technikou – na některou kytaru prsty, na některou prstýnky, liší se podle strun, jestli jsou nylonové, nebo kovové... Já tedy jsem na ty nylonové struny a u nich jsou důležitá ta přírodní trsátka, tedy nehty, aby se vytvořil správný tón. Nylonové kytary považuju za nejtěžší.

* Koho byste chtěla hrát, byť by nepsal přímo pro kytaru?

Hodně mě baví Bach. Je barvitý, těžký, ale krásný, například Fuga a-moll, to je perla. Někdo velmi hezky řekl, že když hrajete Bacha, tak si vlastně povídáte s anděly... Ale je to polyfonní muzika a je pro kytaru velmi obtížná – na pianě můžete podržet pedál, a tím i tón, u kytary si musíme pomoci dobrým prstokladem. Řečeno hodně zjednodušeně: nad jedním řádkem Bacha sedíte třeba celý den, než dosáhnete toho, aby tóny proznívaly a aby ten strašně něžnej nástroj zvonil a vlny všech jednotlivých hlasů jste nepřerušila tím, že zvednete prst dřív. Bach je zkrátka těžký, ale považuju ho za největšího skladatele. A hned po něm Mozarta, ten byl úžasný melodik, geniální hitmaker.

* Mozarta ale nehrajete...

Nepsal pro kytaru a upravit ho skoro nejde – zkoušeli jsme přidat k orchestru kytaru, ale tam prostě není co přidat. On je tak mnohozvučnej, je v něm všechno, kytara by jenom dublovala některé housle nebo jiný nástroj. Takhle by dopadl asi i Beethoven, i když některé ty jeho křehké sonatinky jsem už v kytarových tabulaturách viděla.

* Jako bonus na posledním albu je vaše interpretace Albioniho Adagia. Hrajete ho, ale také zpíváte. Bylo to také tak těžké?

Bylo to těžké. S Milanem Tesařem jsme se o jeho úpravu snažili skoro tři čtvrtě roku. Zkoušeli jsme ho v jedné tónině, pak v druhé, přemýšleli, jakou techniku zvolit, co v té úpravě použít, aby skladba neztratila svou podstatu a správně gradovala. Forma původního Adagia se výrazně zkrátila, Milan Tesař jí dal písňový formát, to znamená vtěsnal ji do tří minut a zachoval přitom vše, co je pro původní skladbu důležité. Pak jsem si vzala do hlavy, že tu krásnou melodii, kterou v originále hraje hoboj, chci také zpívat. A otázka byla, v jaké řeči. Zvítězila latina.

* Proč ne čeština?

Čeština je na tyhle věci nevhodná, je nezpěvná. To už slovenština nebo polština jsou daleko zpěvnější. Čeština je na zpěv bohužel tvrdý jazyk a má spoustu nevýhod v artikulaci. Taky si všimněte, že když si někdo myslí, že stačí jenom technicky přezpívat text a že vystačí jen s hlasem, okamžitě se pozná, jaký má vztah k jazyku, to je strašně důležité. Znáte to, „slunce svítí, kvete kvítí“, to je degradace řeči, kterou upřímně nesnáším. Nejsem žádná intelektuálka, je to věc emotivní, ale s jazykem jsem se naučila pracovat – vyučena na textech hlavně Zdeňka Rytíře. Podle toho, jak kdo artikuluje, se pozná, jestli ten člověk vůbec ví, o čem zpívá.

* Takže čeština pro Adagio nepadala v úvahu. Co rozhodlo pro latinu?

Napřed jsem zkoušela anglický text, i když by možná francouzština zněla ještě líp, ale zvolila jsem angličtinu. Na koncertech jsem si to ozpívávala asi dva roky a ověřila si, že je to sice dobré, ale co jsem chtěla ukázat jako novum, to nepodepře. Anglická verze skladbu házela kamsi do muzikálu, do popíku – byť tam všechno bylo hudebně dobře zpracované, nikdo nic nemohl té úpravě vytknout, ale cítila jsem, že to není ono. Tak mě nakonec napadla latina. Tam jsem se našla. Mimochodem, Ave Maria od Gounoda dělám na koncertech taky v latině a s kytarou zní velmi krásně, křehce. Text k Adagiu je výběremz bible, takový monolog k Bohu.

* Před dvěma lety jste hostovala při pražském koncertu Céline Dion. Jak jste se cítila, když si vás vybrala?

Setkání se Céline bylo pro mě velkým zážitkem – hudebním i lidským. Ale já si s ní „zkřížila“ cestu už kdysi. To byl trochu jiný příběh. V roce 1988 mě vybrali na tehdy prestižní soutěž Eurovize. Měla jsem reprezentovat Švýcarsko. Písničku jsem už měla připravenou, pracovala na ní, ale dopadlo to tak, že jsem nemohla vycestovat. Byla jsem pochopitelně zklamaná. Až později jsem se dozvěděla, že mojí náhradnicí byla Céline Dion, tehdy začínající. Se stejnou písní pak tuto autorskou soutěž vyhrála. Pak jsem ji samozřejmě sledovala, má veliký, krásný hlas a moc se mi vždycky líbila. Když jsem si přečetla, že tu bude koncertovat, říkala jsem dceři, že na ni určitě půjdeme. Najednou mi zavolali, ať pošlu svou vizitku, že si mě vybrala jako hosta... To bych nečekala. Pak zase volali, že ne, že mě nevybrala. Byla jsem pochopitelně smutná. Nakonec volali potřetí, že ano, že na jejím koncertě budu před ní zpívat. Bylo to příjemné překvapení. Věnovala mi v rozhovoru dvacet minut, byla velmi milá, přirozená a mně se zdálo, jako bych se dívala do zrcadla, úplně stejně jsme gestikulovaly a okamžitě jsme byly na jedné vlně. To se tak někdy stane, poznala jsem to i s jinými osobnostmi, které jsem obdivovala a pak se s nimi ve světě nebo i tady potkala a měla možnost s nimi pracovat. S některými jsme kamarádi. S Françisem Cabrelem, Donovanem…

* Nemáte s nimi nějaké plány? Nebo je váš současný návrat ke klasice startem k čemusi trvalejšímu?

Chci se jí věnovat víc, ale neopouštím ani svoje písničky. Mám i nějaké další konkrétní plány, ale nechci o nich ještě mluvit, na to jsem přece jen pověrčivá. ?

***

Čeština je na zpěv tvrdý jazyk a má spoustu nevýhod v artikulaci.

LENKA FiLiPoVá

? Studovala na pražské konzervatoři a na mezinárodní hudební akademii v Paříži obor klasická kytara.

? V roce 1982 debutovala albem Zamilovaná, od té doby vydala řadu desek.

? V Paříži vystupovala ve studentských klubech, byla hostem francouzské noční rozhlasové show na stanici France-inter, ve Francii natočila i dvě sP desky. nejznámější písní z té doby je Zamilovaná, jež pochází z pera známého francouzského skladatele Françise cabrela.

? V roce 1988 získala Grand Prix na kytarovém festivalu v nizozemských antilách, v roce 1997 českou cenu Grammy a podnikla dvě koncertní turné s Françisem cabrelem.

? V roce 2008 byla hostem pražského koncertu céline Dion.

? V Concertinu 2010 se ke klasickému repertoáru vrací jako kytaristka i vokalistka.

O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka ln marta.svagrova@lidovky.cz

Autor: