Lidovky.cz: Na Krymu jste léta vedla umělecké centrum Karman (Kapsa). Co pro vás znamenalo?
Karman je moje dítě. Experimentálnímu divadlu jsem se věnovala dvacet let, měli jsme divadelní studio a centrum Karman vzniklo právě z něj, v roce 2006. Nebylo to jen divadlo, ale zároveň prostor pro mladé krymské umělce, výtvarníky, básníky i hudebníky, kteří neměli možnost prosadit se na oficiálních platformách. Centrum bylo maličké, doslova kapesní, ale do té kapsy jsme napěchovali úplně všechno. Byl to takový náš domov.
Galina Džikajevová, krymská divadelnice a novinářka. Do Prahy přijela jako host festivalu Jeden svět a hrdinka snímku Inny Denisovové Návrat domů, který zachycuje komplikovanou realitu poloostrova pod nynější nadvládou Ruska.
Lidovky.cz: Jak se k vám chovaly úřady?
Kromě umění jako takového jsme se zabývali také společenskými aktivitami. V našem filmovém klubu se promítaly sociálně-psychologické filmy, leckdy kritické vůči vládě – uvedli jsme snímky o Janukovyčovi, o Pussy Riot... Kvůli tomu nás odsuzovali. Už tehdy nás sledovala bezpečnostní služba Ukrajiny SBU, za Janukovyče poplatná Moskvě. Mimo jiné i člověk, se kterým jsem se později střetla v rámci FSB – po vpádu Ruska svižně převlékl kabát.
Lidovky.cz: Co vám jako první proběhlo hlavou, když jste se o ruské invazi dozvěděla?
Nebylo to zas tak nečekané. Strategie agrese byla naplánovaná, proruské strany na Krymu byly velmi aktivní a nikdo jim nebránil. Když přišel Majdan a Janukovyč byl donucen utéct, bylo zřejmé, že Rusko se jen tak nezastaví. Zvolilo si ten správný okamžik: po krveprolití na Majdanu jsme byli všichni vyčerpaní a naše vláda nebyla připravena vzít na sebe odpovědnost za boj s Ruskem. Všechno bylo zkorumpované, od armádních složek po vládní orgány, takže vyřešit problém Krymu v té chvíli prakticky nebylo možné.
Stejně jako jsem předtím chápala, že Janukovyč sám neodejde a na Majdanu patrně poteče krev, obávala jsem se i toho, že se něco stane na Krymu. Ale myslela jsem si, že to bude otevřený odpor, a události té noci z 26. na 27. února, kdy obsadili budovu naší vlády... ty jsem nečekala. Znamenalo to, že vláda byla zcela paralyzovaná.
Lidovky.cz: Jak jste reagovala?
Sídlo vlády obsadili ve čtyři ráno, my se o tom dozvěděli tak dvě hodiny poté. Objevily se ty oddíly „domobrany“, spousta kozáků z Kubáně, na kterých bylo jasně vidět, že nejsou místní, do Simferopolu přivezli kozáky ze Sevastopolu, přijely kolony se „zelenými mužíčky“ - to byly desítky aut, a zatímco my jsme stáli u silnice, protestovali a demonstrovali za mír, oni nám ukazovali tohle. (Předvede vulgární gesto s paží ohnutou v lokti a zaťatou pěstí - ekvivalent zdviženého prostředníčku.)
Soumrak Úsvitu. Krymské úřady šikanují dětské divadlo, šíří prý propagandu Západu |
A máte-li na mysli, co se mi dělo v hlavě... Byl to pocit něčeho neskutečného, jako byste byla v nějakém 5-D kině a pozorovala to celé odněkud zpovzdálí. Jste tam, všechno to vidíte, ale zároveň vám to připadá jako sen: to přece nemůže být pravda, opakujete si, tohle se přece neděje! Všechno ve vás se příčí té realitě, které nemůžete uvěřit.
Lidovky.cz: Přesto jste podle ní jednala – spolu s iniciativou Krym_SOS jste proti okupaci začala otevřeně vystupovat...
Po Majdanu bylo jasné, že hrozí střet a oběti. Začali jsme tedy organizovat kurzy první pomoci, aby lidé věděli, co udělat, kdyby ti zelení mužíčkové najednou začali střílet. Spolupracovali jsme s (režisérem) Olegem Sencovem, (Gennadijem) Afanasjevem; Geňa žil v naší čtvrti a chodil k nám do divadla. V Karmanu jsme koordinovali novináře, tlumočníky, řidiče i zdravotníky, s Olegem jsme plánovali mírové demonstrace, v centru jsme měli uložené transparenty, protiokupační symboly, spreje s barvami – a tohle všechno bylo posléze vyhodnoceno jako teroristická činnost.
PŘÍPAD SENCOV
 |
Lidovky.cz: A také potrestáno. Oleg Sencov – 20 let; Oleksandr Kolčenko – 10 let; Gennadij Afanasjev – donucen k výpovědi mučením; Anastasija Čorna a řada dalších – po výhrůžkách útěk z Krymu. Jak jste unikla vy?
Už začátkem dubna nám Oleg radil, že bychom, já a můj přítel Anton Romanov, režisér Karmanu, měli aspoň na chvíli odjet. Poslechli jsme. Já jela k dceři do Moskvy a Anton do Čerkasů, kde inscenoval divadelní představení. Kvůli němu tam zůstal – naštěstí, protože kdyby to neudělal, dnes už by byl někde v Irkutsku (narážka na sibiřské vězení – pozn. red.). Já se po chvíli vrátila, protože se zdánlivě nic nedělo. Jenže pak 11. května (2014) zatkli naše přátele (Sencova, Kolčenka, Afanasjeva a Oleksije Čyrnije – pozn. red.), a tak jsem se začala připravovat i já. Dlouho se nic nedělo, tak jsme pracovali, jeli do Sevastopolu na festival... Ale pak mě čím dál víc lidí varovalo, že Krym už pro mě není bezpečný, že o mě má FSB zájem. Až konečně zazvonil telefon a pozvali mě na „neformální setkání“.
Lidovky.cz: Nikoli na služebnu?
Nejdřív ne. Známá, právnička z Petrohradu, mi poradila, že by to mělo být na místě, kde je hodně lidí, někdo známý by to měl pozorovat a v žádném případě nemám nic podepisovat. Tak jsme se sešli v kavárně. „Vy přece chápete, že jste teroristka, ne?“ řekli mi prakticky hned. „Vždyť vy dobře víte, jak s takovými jako vy umíme naložit.“ Byla jsem připravená a nedala na sobě najevo, že se mě jejich zastrašování dotklo.
Pořád se vraceli k Olegovi, ukazovali mi fotografie lidí a chtěli, abych jim o nich vyprávěla, ale já nechtěla říct nic, co by někoho poškodilo. Řekla jsem, že znám jen ty, kteří už tou dobou byli bezpečně v Kyjevě, ostatní jsem zapřela. Chtěli po mně podepsat nějaký protokol, vysvětlení, jak se znám s Olegem, Geňou a dalšími, ale odmítla jsem. Bylo mi jasné, že by každé slovo mohli překroutit proti mým přátelům. A tak jsme si tak tři hodiny povídali...
Lidovky.cz: Povídali? S lidmi z FSB?
Byla to nesmírně zajímavá zkušenost – jako hra, všichni jsme v tu chvíli byli herci. Chvílemi mi to dokonce přinášelo jisté uspokojení, působil na mě adrenalin. Samozřejmě, že uplynuly dvě hodiny, co jsme se rozloučili, a najednou se mi strachem podlomila kolena.
Šikana jej dohnala k sebevraždě. Za odsouzení anexe Krymu pykal do posledního okamžiku |
Podruhé přišli do Karmanu na představení, znovu mi nabízeli podepsat. Vymluvila jsem se, že nemám brýle, že bez nich nic nevidím. A tak si už mě napotřetí pozvali přímo k sobě. Doslova na prahu mě ale odchytila má petrohradská kamarádka a řekla mi: „Nikam nepůjdeš! Nepředstavuj si, že bys odtud ještě kdy odešla.“ Strávily jsme noc v bezpečném bytě a pak mi známí pomohli opustit Krym. (Galina Džikajevová uprchla z Krymu na konci července 2014 – pozn. red.)
Lidovky.cz: Jela jste potají?
FSB věděla, že mám brzy odjíždět do Oděsy za tetou, měla jsem lístek na své jméno. S tím, že odjedu dřív, nepočítala. Přátelé mě zavezli autem k hranici, tu jsem přešla pěšky a pak jsem se svezla mikrobusem. Ten sice jen opačným směrem, ale dovezl mě do Melitopolu, odkud jsem do Oděsy dojela nočním autobusem – přesněji na jeho podlaze, protože jinde už nebylo místo.
Lidovky.cz: Dnes žijete v Kyjevě. Myslíte, že se na Krym ještě někdy vrátíte?
Ano. Bez domova je těžko.
„Bez domova je těžko. Ale bezmocná se necítím.“
Lidovky.cz: Teď ho musíte sledovat z dálky. Nepřijdete si bezmocná?
To je tvrdá otázka. Jako kdyby vám teď někdo usekl ruku a pak se vás ptal: „Jak se cítíte? Bolí vás to, bolí?“ Bezmocná se necítím. Dělám vše, co je v mých silách, působím jako novinářka a dál se věnuji kritickému divadlu, snažím se vychovávat občansky aktivního diváka, který by se pak zasadil o to, aby se nám Krym vrátil, a bez krveprolití. Jistě, existují na nás nezávislé geopolitické procesy, se kterými nic neuděláme, ale něco přece jen dělat můžeme.
Lidovky.cz: Co dělá podle vás svět? Nezapomněl na Krym?
Nejsem si jistá, zda mám dost informací na to, abych to mohla posoudit. Rozhodně jsem ráda, že na Ukrajině se o Krymu zase mluví, donedávna se o něm mlčelo, Donbas byl důležitější. Návrat Krymu je věc, kterou je třeba dojednat na nejvyšší úrovni, a hodně tak závisí na aktivitě ukrajinských politiků, aby toto téma nastolovali.
Na druhou stranu, ukvapená řešení by podle mě nebyla dobrá. Ukrajinci jsou velmi rozčarovaní z toho, jak si vláda vede. Ptají se, proč problém Krymu neřeší, proč nic nedělá: „Vždyť je můžeme porazit za pár minut!“ Málokdo chápe, že je to otázka delšího procesu a dohody, Západ má přece jen řadu důvodů, aby s Moskvou vycházel. Myslím, že teď jsou v podstatě jedinou cestou sankce proti Rusku – je velmi důležité, aby se udržely. Blázna nesmíte prudce dráždit, divoké zvíře by vás mohlo pokousat. Ale tlačit se na něj dá.
Lidovky.cz: A co se samotné Ukrajiny týče?
To, co se stalo, je důsledek negramotné vnitropolitické, a tedy i sociálně-ekonomické situace. Bohužel, po Majdanu se příliš nezměnila - dostalo se nám nesmírně těžkého dědictví ruské imperialistické mentality, která tu naši ničila po staletí. Nedalo se čekat, že přijde Majdan a najednou z nás bude evropská země. Celý stát je zkorumpovaný a zvrátit něco takového není otázka jednoho desetiletí, natož dvou let. Ale jeden hmatatelný výsledek Majdan přece jen přinesl: občanská společnost nabývá na síle a učí se státní moc ovlivňovat, i když je to pořád velmi těžké. Proto je osvěta a výchova ke kritickému myšlení tak důležitá. Je to jediná naděje na změnu.
Snímek Návrat domů se v těchto dnech promítá v českých kinech v rámci festivalu o lidských právech Jeden svět. Podívejte se na trailer:
