Naproti Toweru začíná příjemná promenáda vedoucí od Tower Bridge až k Westminsterskému mostu. Pěší trasa nabízí řadu míst k odpočinku a rekreaci, jsou tu parky, hřiště, kavárny, hospůdky, etnické restaurace, malé písečné pláže i s dunami. A vyrostlo tu hned několik architektonicky zajímavých budov: třeba budova radnice od Normana Fostera ve tvaru obřího skleněného vejce, luxusní bytové domy, replika shakespearovského divadla Globe a samozřejmě obří vyhlídkové kolo London Eye. O kus dál vznikla z bývalého industriálního objektu New Tate, jedna z nejnavštěvovanějších galerií moderního umění na světě.
Celé to působí svěže, včetně různých výtvarných děl, skvěle aranžované zeleně a řady působivých detailů. Je to přesně to, co bych moc rád viděl i v Praze, kde se cosi na náplavkách také rodí, ale zatím dosti rozpačitě... Přibyly i nově upravené mosty a nové lávky přes Temži, jako je Millenium Bridge.
Architekt Střepu Renzo Piano se prý inspiroval slavnými vedutami Londýna od Itala Canaletta.
A vývoj se nezastavil, horečně se staví další budovy. Jedna z nich - The Shard neboli Střep - je dnes dokonce nejvyšším mrakodrapem Evropské unie. A právě ten si dnes představíme. Nejdříve se ale budeme chvíli věnovat jeho tvůrci.
Seznamte se: Renzo Piano
Světoznámý italský architekt Renzo Piano je podle mého názoru pravděpodobně nejvýznamnějším architektem současnosti. Narodil se v Janově v roce 1937, patří tedy již k veteránům světové scény. Studoval v Miláně, pak pracoval u fenomenálního Američana Louise Kahna. V 70. letech založil studio s Britem Richardem Rogersem a společně navrhli jednu z ikon hi-tech stylu - Centrum Georgese Pompidoua v Paříži, které jim přineslo slávu a respekt.
Později se Piano osamostatnil a následovala řada skvělých staveb po celém světě. Jejich autor nemá jednotný styl - každá z jeho budov je jiná a vždy vychází z kontextu. Jako by mu zadání přinášelo radost z možnosti objevit něco nového, užít nezvykle určitý motiv nebo materiál, reagovat na genia loci. Také typologické spektrum je velmi široké - sahá od obytných budov přes mrakodrapy (New York Times Building v New Yorku), letiště (Ósaka), obchodní paláce (pro firmu Herm`es na tokijské Ginze), kláštery (Ronchamp, Francie v sousedství Le Corbusierovy kaple) až po školy.
Nejvíce se ale přece jen soustředil na stavby s kulturní funkcí - muzea a galerie, jako jsou amsterdamské Nemo Science Centre, připomínající obří potápějící se loď, muzeum v Los Angeles, které je skryto pod zemí a jehož střechu tvoří krajina, Muzeum umění v San Francisku nebo Centrum hudby v Římě ve tvaru tří obřích skulpturálních hmot. Snad nejvíc mne fascinuje Jean-Marie Thibaou Culture Centre v Nové Kaledonii, které vychází z tamní tradiční architektury.
Piano je samozřejmě nositelem řady poct: Pritzkerovy ceny (1998) či titulu doživotního senátora, jejž mu udělil italský prezident Giorgio Napolitano před dvěma roky. Počátkem 90. let byl také hostem Václava Havla na Pražském hradě.
Inspirace Canalettovou vedutou
Není tedy divu, že po spolupráci s Renzem Pianem na větším projektu toužili i Londýňané. Příležitost se naskytla na sklonku 90. let, kdy se začalo uvažovat o výstavbě nové dominanty ve čtvrti Southwark nedaleko nábřeží Temže. Nejdříve bylo nutno zbourat poměrně nový administrativní komplex Southwark Towers, v roce 2009 pak začala výstavba. Objekt byl dokončen před dvěma lety a nesl původně název podle své adresy: 32 London Bridge Street Tower.
detail stavby
Vzhledem k jeho výraznému tvaru není divu, že brzy získal přezdívku - a nakonec se tak i oficiálně jmenuje - The Shard, tedy Střep. Autor stavby s konstrukcí z předpjatého betonu, oceli a skla se prý inspiroval slavnými Canalettovými obrazy Londýna s hroty kostelních věží i stožáry plachetnic. Nyní pár čísel. Mrakodrap má 87 pater, je vysoký 309 metrů. Ve věži je 44 rychlovýtahů a celková využitelná plocha je 110 000 m2.
Cena stavby se vyšplhala na půl miliardy liber. Velká péče byla samozřejmě věnována úsporám energií během provozu a také bezpečnosti, zejména po událostech z 11. září 2001 v New Yorku. Vlastníkem je z 95 procent stát Katar, zbylých 5 procent patří developerovi Sellar Property Group. V budově sídlí kanceláře, ale také hotel, v horních patrech je samozřejmě observatoř. V sousedství vzniklo nové nádraží London Bridge. Styl budovy bývá označován jako neofuturismus. Bezprostřední okolí nové dominanty je velmi příjemné a má lehce industriální charakter: najdeme tu viadukty železnice, skladiště a také velkou živou tržnici.
Střep je samozřejmě v Londýně nepřehlédnutelný, přesto mi připadá, že díky svému tvaru a skleněnému plášti nepůsobí v panoramatu rušivě, spíš s ním splývá. Jste-li v jeho bezprostřední blízkosti, jeho hmota nevytváří žádnou mohutnou bariéru, ostatně není tu ani dost prostoru, neboť v sousedství jsou jen úzké ulice a další zástavba.
Bude zajímavé sledovat, co se v budoucnu objeví v bezprostředním okolí Střepu - dá se totiž očekávat vznik dalších výrazných staveb. Ostatně i nedaleká budova New Tate se dočkala nepřehlédnutelné přístavby ve tvaru věže, jejímiž autory jsou slavní Švýcaři Jacques Herzog a Pierre de Meuron, tvůrci adaptace původní stavby ze 30. let. Na tuto část britské metropole se podíváme zase příště.
