PRAHA S rozlučkou Patrika Bergra definitivně vymizel z trávníků v posledních letech už ohrožený druh – stříbrní medailisté z mistrovství Evropy 1996 v Anglii. Ze slavné éry českého fotbalu se profesionálním kopáním do míče už neživí ani jeden z 22 členů Uhrinova týmu. Přišel čas na ohlédnutí za jednou úspěšnou generací.
První loučení. Stříbrný tým se pohromadě na hřišti už prakticky nesešel. Jako první z něj vypadli zkušení třicátníci. Pouhé dva roky po návratu z Anglie se s vrcholovým fotbalem úplně rozloučil tehdy třiačtyřicetiletý útočník Radek Drulák, i když si v národním týmu po stříbrném turnaji připsal ještě čtyři starty. Po Euru 1996 si už český dres vůbec neoblékl třeba Václav Němeček, který ohlásil konec kariéry po exotickém angažmá v Číně, kde už v roce 1999 pověsil kopačky na hřebík. Odchod na vrcholu. Konce stříbrné generace si byly hodně podobné. Většina se loučila sužována zraněními po návratu do české ligy nebo v méně známých zahraničních klubech. Je tu ale jedna velká výjimka. Pavel Nedvěd naposledy zamával tribunám letos v květnu, kdy měl ještě co nabídnout. Juventus Turín doufal v setrvání české stálice, chtěli ho i arabští šejkové a další kluby z elitních evropských soutěží. „Přišel čas věnovat se rodině,“ odmítl to Nedvěd. A nenechal se obměkčit nabídkami ze zámoří ani od Interu Milán.
Neživil je jen fotbal. Po konci aktivní kariéry většina hráčů fotbal vlastně neopustila – věnovali se trénování, práci s mládeží, zastávali manažerské funkce nebo se z nich stali agenti. Někteří si neodpustili úkrok stranou. Ani Radek Drulák nebyl zprvu výjimkou. Jenže role hráčského agenta českému fotbalistovi roku 1995 nesedla, a tak se musel poohlížet jinde. Od fotbalu se zatoulal hodně daleko. Prodával auta, a dokonce řídil kamion. Předloni se ale vrátil k práci manažera.
Částečně mimo fotbal směřuje své aktivity i obránce Karel Rada. Jeden z hrdinů semifinálového rozstřelu s Francií sice trénuje plzeňskou mládež, ale také se stará o svůj malý penzion.
Kdo to dotáhl nejdál? Nedvědovi může ve výčtu úspěchů skutečně konkurovat jen jedno jméno. Báječnými výkony na Euru 1996 se Karel Poborský rozjel k angažmá v Manchesteru United, Benfice Lisabon či Laziu Řím a dlouho dirigoval i hru pražské Sparty. To je mimořádný životopis. Poborský ovšem nezahálí ani dnes, dva a půl roku po své rozlučce. Stal se šéfem a spolumajitelem Českých Budějovic, kde ukončil aktivní kariéru. Mezitím stihl být i manažerem národního týmu a dnes je členem výkonného výboru fotbalového svazu. Mimoto úspěšně podniká.
Kdo nastoupil poslední? Závěrečnou příležitost vidět vicemistra Evropy 1996 v akci na hřišti měli fanoušci loni 9. listopadu.
A pozor – nebyl u toho Patrik Berger. Po zápase Slavie s Plzní měl za sebou poslední zápas Vladimír Šmicer. Berger byl na rozdíl od svého někdejšího parťáka z Liverpoolu tou dobou už čtvrt roku ze zdravotních důvodů mimo a jak je po včerejšku jasné, do sestavy Sparty se už nevrátí.
Formálně tak zůstal „posledním mohykánem“ ze stříbrného týmu Šmicer, Berger jen jako poslední oznámil konec kariéry. Stalo se tak třináct a půl roku po finále evropského šampionátu ve Wembley.
