Chci muže. Chci svou druhou část. Chci se milovat. Usínat v náručí a probouzet se přitulená. Do tepla domova, v němž je se mnou můj spolehlivý, dobrý chlap. Chci si povídat, diskutovat, radit se. Chci společně plánovat, cestovat, snídat, večeřet, chodit k přátelům, tančit, zpívat. Chci dávat. Přijímat. Jsem žena. Chci žít! Jak ho ale najít?
Jsem všude možně. Jezdím na kole, na lyžích, tančím, chodím do divadel, na koncerty. Roky. Roky po tom, co můj dnes už exmanžel zakotvil naproti oknům bytu naší rodiny – u švadlenky překypující obdivem k němu. Těla byla svůdného, ducha poněkud mdlého. Po jedenácti letech duch nepostačoval. Bylo třeba jiskrnějšího protějšku. Má kamarádka z práce, o šestnáct let mladší než on, se stala tou pravou. Já zase zůstala tou levou. Zkusila jsem Annonci, později Seznamku. Věk, štíhlá, nekouřím, piju příležitostně, hledám... Tu a tam přišla zajímavá odpověď. Papír unese vše. Já ne!
Pražák mne pozval do Semaforu. Zadrhávání v telefonu jsem si vysvětlila trémou. Bude mě čekat u vchodu do HDK na Florenci. Přicházeli urostlí, vysocí, dobře oblečení muži, mnozí ve smokingu. Dovolila jsem si snít. Mobil zazvonil: „Tttu!“ Ne, jistě ho nepřehlédnu. Nedalo se. Světle modré kalhoty, kanárkově žlutý rolák, podpatek vysoký, postava malá. Řídká přehazovačka tažená vlevo, zbytek půlky výrazného chrupu pro změnu vpravo. Děsně a hlasitě koktal. Dal mi růži. Její vůni udusil odér jeho dechu. Že jsme ale byli pár. Dobře oblečená žena s růží v ruce, on po jejím boku. Pár smokingů se po nás otočilo. Hráli Dobrý večer, slečno Krausová, Jitka Molavcová v hlavní roli. Byla fantastická. Jeho hlasité komentáře též. Lidé kolem syčeli. Spontánní koktavé výkřiky zazněly vždy o pár vteřin později než reakce ostatních diváků. Vychylovaly z rovnováhy celé představení. Mé rameno mu sloužilo jako boxerský pytel. Bacil mne vždy v momentu, kdy si o to dění na jevišti vůbec neříkalo. „Ttto je dddobbrrý, ccco?“
Taxikář. Dle dopisu VŠ, zachovalý, zcestovalý, spolehlivý. Přišel v kožené bundě, bagančatech, řinčel výbavou řetězů a prstenů. Přehazoval žvýkačku, pohupoval se v bocích. Než jsem s výmluvou na jakousi pracovní schůzku odpochodovala, měla jsem jasno, jaké sumy vydělává mimo, kolik má konexí, jak bych se, holubička, měla a že by nám to spolu mohlo jít, jsem kočka...
Vysoký, urostlý, zajímavý Míla. Emigrant, po rozvodu zpět v republice. Inženýr, podnikavý chlap, dobrý lyžař. Prvně jsem hrála biliár. Jedla mořské plody, šla nočním sněhem k prameni Vltavy. Bylo si s ním o čem povídat. Jako by se ale kolem vznášelo cosi nebezpečného. Sám před sebou mne varoval. Postupně potíž: podivné kontakty, finanční mafie. Konec. Když jsem ho po půlroce potkala, měl na hrdle jizvu od ucha k uchu. Prý štítná žláza. Jak nepřesvědčivé!
Jako by má touha po druhé části byla stromem, z něhož lístek po lístku opadává naděje. A pak, když mi bylo padesát, ještě jednou přeskočila jiskra. Svět se rozzářil. Žila jsem, plná energie a plánů. Našla jsem svého člověka. Jenže mi odešel do světa, kam jsem ho následovat nemohla. Ve chvíli největšího zoufání si mne našel muž, pro kterého jsem byla vším. Ale mé srdce nebylo volné. Pomáhal, rozdával se. Vzdal to ve chvíli, kdy jsem zase byla schopna milovat a pochopila, že ho chci. Pozdě. Odešel ke švadleně, té mým exmanželem opuštěné. Před má okna. Tehdy mi umřela máma a já se zhroutila. Následovalo dva a půl roku léčení, tvrdá cesta zpět do života, který jsem už nechtěla žít. A když jsem se už už zvedala, přišla šokující ztráta práce. Denně jsem tam sice potkávala exmanželovu novou partnerku, svou kolegyni. Ale práce mi pomáhala, měla jsem ji ráda. Zůstaly osamělé, prázdné roky. Pokouším se nevzpomínat a nedívat se naproti do oken. Nedaří se mi. Kolikrát za život může člověk opravdu milovat?
Přichází mé šedesáté jaro, a já mám v sobě touhu šestnáctileté. Strom se i po kruté zimě znovu zazelená a chvěje se očekáváním jara stejně jako v každém z roků minulých. Druhá moje části, už se připozdívá. Najdi mne, dokud jsem to pořád ještě já.
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
