Studenti nechtějí Romy ve školách

Téměř každý druhý český středoškolák si myslí, že by stát měl pro Romy zřídit speciální školy, protože v těch „normálních“ na výuku nestačí. Ukázal to nedávno zveřejněný průzkum společnosti Člověk v tísni a agentury NMS. V dotazníkovém šetření, kterého se zúčastnilo 1685 studentů ze všech typů tuzemských středních škol, se takto vyjádřilo 45 % respondentů. Středoškoláci se současně netají tím, že jejich vztah k Romům je veskrze negativní. Přiznalo to celkem 76 % oslovených.

Podle socioložky Masarykovy univerzity v Brně Kateřiny S. Janků nejsou tyto výsledky nijak překvapivé, neboť odrážejí stereotypy, které ve společnosti vůči Romům převládají.

„Jen naprosté minimum tzv. etnických Čechů má mezi Romy blízké známé nebo s nimi přichází nějakým způsobem osobně do styku. Studenti, kteří odpovídali na položené otázky, proto vycházejí ze zprostředkovaných pohledů na Romy, jaké čerpají z médií či v rodině, letmo na ulici,“ domnívá se Janků.

Odpovídají, jak se od nich čeká
Socioložka proto upozorňuje, že výpovědi studentů je potřeba brát s jistou rezervou, neboť mají pravděpodobně tendenci odpovídat tak, jak si myslí, že je to „správně“, respektive jak se to od nich očekává.

Poraďte rodině, jejichž dcera kamarádí s Romem a ten ji učí sprostá slova.

„Kdybychom například srovnali výzkumy vztahu třeba k homosexuálům nyní a před deseti lety, nejspíš nám vyjde, že ten vztah je nyní pozitivnější. Je to ale i tím, že dnes se studenti třeba v občanské výchově dozvídají, že homosexualita je něco normálního. Proto,vědí, co mají odpovědět‘, což ještě neznamená, že se obecně postoje za těch deset let nějak pronikavě změnily. U Romů je to spíše naopak. I mnozí učitelé se před žáky netají svým negativním vztahem k této etnické menšině,“ vysvětluje socioložka.

Přes předsudky, které dotázaní středoškoláci vůči Romům zjevně mají, nelze jejich návrh, aby příslušníci tohoto etnika studovali na speciálních školách určených jen pro ně, označit jednoznačně za rasistický či absurdní.

Co si o Romech myslí čeští středoškoláci

mám k nim negativní vztah 76% za své problémy si mohou svou nepřizpůsobivostí 79% stát by pro ně měl zřizovat speciální školy 45% Zdroj: průzkum společnosti Člověk v tísni a agentury NMS.

Dokladem může být například existence Střední odborné školy managementu a práva, kterou v několika českých městech zřizuje známý romský aktivista Emil Ščuka. Na těchto školách studují takřka výhradně Romové. Zástupkyně ředitele na pražské pobočce Irena Meisnerová pochopitelně myšlenku speciální romské školy do značné míry hájí. „Speciální škola ano, ale výuka musí probíhat podle normálních osnov, jako na jakékoliv jiné škole,“ říká Meisnerová.
I ona si je však vědoma negativ, který z vydělení mladých Romů ze společnosti plynou.

„Výlučně romské prostředí je samozřejmě na jedné straně nevýhoda, ale děti se tak dostanou do pro ně cizího prostředí až jako starší, když už případné problémy lépe snášejí. Kdyby nestudovaly na,romské škole‘, velká část by nestudovala nikde a byla by na ulici. Takže náš přístup představuje ze dvou zel rozhodně to menší,“ tvrdí Meisnerová.

Naopak jednoznačně odmítavě se k myšlence jakékoliv segregace romských žáků staví například Vladislav Vik, ředitel obecně prospěšné společnosti Nová škola.

„Myšlenka speciální školy pro Romy je naprosto bizarní věc, to je cesta do pekel. Tady se projevuje snaha hledat jednoduchá řešení bez znalosti souvislostí. Takové prvoplánové řešení by ještě více prohloubilo diskriminaci ve vzdělávání,“ je přesvědčen ředitel Nové školy. Tato společnost se integrací romských dětí aktivně zabývá již od roku 1996.

Podle Vika je naopak žádoucí, aby romští školáci navštěvovali školu společně s českými dětmi. Případné problémy s jejich často obtížnější vzdělavatelností, danou například horší znalostí češtiny, lze řešit daleko lépe individuálně.

Nová škola stála například u myšlenky zavádění romských pedagogických asistentů do základních škol. Tito speciálně vyškolení pracovníci, kteří sami pocházejí z romské komunity, pomáhají při vyučování nejen dětem, ale i „bílým“ učitelům. Současně komunikují s rodiči romských žáků, u nichž mají zpravidla větší důvěru než klasičtí pedagogové, a vedou je k větší spolupráci se školou. Mnohdy hlavně přesvědčují rodiče, aby své potomky do školy vůbec pravidelně posílali.

Projekt romských asistentů vzala nakonec v roce 2004 za svůj, částečně na popud EU i vláda a začala jej financovat.

Rozpor mezi pohledy ředitele Nové školy a pedagožky ze střední romské školy je však ve skutečnosti mnohem menší, než by se mohlo na základě jejich praxe zdát.

Meisnerová má kromě svého působení na střední škole rovněž bohaté zkušenosti s nejmladšími romskými žáky. Současně je totiž také ředitelkou základní školy v Praze 3. „Ve škole máme 85 % romských dětí, většina z nich je normálně vzdělavatelná, pouze potřebuje speciální přístup. Problémem žáků z této komunity je, že velká část jich po přechodu na střední školu studium vzdává,“ vysvětluje. To se projevuje i na Střední odborné škole managementu a práva.

„Loni jsme otevřeli dva první ročníky zhruba po třiceti studentech, z nichž letos zbyl jeden stejně početný druhý ročník. Věřím však, že alespoň 50 procent studentů má na to dostat se až k maturitě,“ věří Meisnerová.

Za nejrizikovější období z hlediska vzdělávání Romů pokládá přechod na střední školu také ředitel Nové školy. „Například mnozí romští rodiče mají třeba jen zvláštní školu a dost těžko mohou svým dětem při studiu na střední škole pomáhat,“ říká Vladislav Vik. Z těchto důvodů se staví k romské střední škole poměrně smířlivě. „Je pravda, že ji navštěvují jenom romští žáci, ale zde se jedná spíš o pokus o pozitivní diskriminaci,“ říká Vik.

Český unikát?
Vzhledem k složitosti problematiky romského vzdělávání tedy zřejmě není na místě zjednodušující pohled studentů v již zmíněném průzkumu jednoduše odsoudit jako primitivní projev rasismu. Spíše dokumentuje jejich bezradnost.

To ostatně naznačuje i socioložka Janků: „Trochu mi uniká, proč byli středoškolští studenti tázáni na to, jak by situaci ve vzdělávání Romů řešili,“ pozastavuje se. Podle ní by navíc podobný průzkum prováděný v jiné zemi nemusel přinést příliš odlišné výsledky.

„Nejsem si jistá, že by průzkum návrhu na nejlepší vzdělávací systém realizovaný v jiné zemi dopadl výrazně jinak. Navštívila jsem například jednu základní školu v Kanadě. V jedné třídě bylo zhruba 18 žáků. To vypadá zvladatelně. Ale ti žáci pocházeli z více než deseti různých rodinných prostředí, hovořili rozdílnými mateřskými jazyky. Pokud by se někdo ptal studentů samých, jak se nejlépe vzdělávat, dost možná by se také přiklonili k jisté segregaci, jako k modelu pro žáky výhodnějšímu. Ale to by nic nevypovídalo o nejefektivnější podobě vzdělávacího systému,“ uzavírá Janků.

Zvláštní romské školy jsou cestou do pekel Školám chybí motivace, říká Vladislav Vik, ředitel o.p.s. Nová škola. LN Téměř polovina českých středoškoláků si myslí, že by pro romské děti měly být zřizovány speciální školy, protože v běžných výuku nezvládají. Není to pro Romy vstřícné řešení? Tohle je naprosto neskutečná a šílená představa. Speciální či zvláštní škola je škola, kterou navštěvují děti, jež potřebují speciální péči, například děti s těžkými postiženími. Myšlenka speciální školy pro Romy je naprosto bizarní, to je cesta do pekel. Tady se projevuje snaha hledat jednoduchá řešení bez znalosti souvislostí. Takové prvoplánové řešení by jen prohloubilo diskriminaci ve vzdělávání. LN Speciální romské školy ale fungují a zřizují je sami Romové a romští aktivisté. Třeba JUDr. Emil Ščuka. Ti zřejmě chtějí těmto dětem opravdu pomoci... Doktor Ščuka zřídil střední školu pro romské studenty - to není speciální škola. Je pravda, že ji navštěvují jenom romští žáci, ale zde se jedná spíš o pokus o pozitivní diskriminaci. Při překonávání předsudků však nejlépe funguje osobní zkušenost. Takto jsou obě skupiny odděleny a tento systém naprosto zamezuje, aby spolu komunikovaly a vzájemně se poznávaly. LN Dobře, ale není cesta zřizování romských škol alespoň menším zlem? Existuje nějaké lepší řešení? Existuje spousta způsobů, jak pomoci Romům dokončit úspěšně základní školu a získat i nějaké vyšší vzdělání. Například přípravné třídy - nulté ročníky. Většina romských dětí má problém především s tím, že neumí dobře česky, protože jazyk, kterým hovoří doma, je něco mezi češtinou a romštinou. Takže jejich startovací pozice v první třídě je o mnoho těžší, tento handicap přípravná třída do značné míry vyrovnává. Druhou cestou jsou romští pedagogičtí asistenti, což jsou vyškolení zástupci romské komunity. My jsme projekt romských asistentů prováděli až do roku 2004, kdy jej přijala za svůj i vláda. LN V čem je hlavní přínos těchto asistentů? Jsou s „bílým“ učitelem ve třídě a pomáhají romským dětem pochopit, že jejich účast ve škole je opravdu potřeba. Na druhé straně také zlepšují vnímání romské minority ze strany „bílých“ dětí“, protože vidí, že Rom pracuje ve škole a snaží se dělat něco pro děti. LN Jak vnímají pedagogické asistenty sami malí Romové? Další přínosem, s nímž jsme při realizaci těchto projektů ani nepočítali, je právě pozitivní vzor pro romské děti. Do té doby převážně platilo, že romské dítě chce být kopáč nebo automechanik. Teď se začaly objevovat stále častěji odpovědi: Já chci být učitel. LN Jsou tyto cesty vhodné skutečně pro každou školu? Ideální stav je, že všechny školy budou schopny pracovat s romskými dětmi a zařadit je do normální třídy. Tady bohužel dochází k tomu, že školy, které se snaží pracovat s romskými dětmi, se stávají postupně čistě romskými. Klasická reakce většiny je: když tam chodí romské děti, tak já tam své posílat nebudu. LN Může školy motivovat i systém financování? Nizozemci posuzují náročnost dítěte tím, kolik energie a peněz je třeba, aby postoupilo na střední školu. U nás škola dostává na všechny stejný příspěvek. To žádná motivace není. Kdyby škola dostala peníze podle toho, kolik dětí dokáže připravit na střední školu, taky by to mohlo fungovat.