Bylo zajímavé mluvit s lidmi přímo z místa, kteří řeší konkrétní problémy a nikoli jen prázdně vyprávějí, jaká jsou potřeba přijmout politická řešení. Tehdy mě ani nenapadlo, že jeden takový uprchlický tábor budu moct vidět na vlastní oči. Dostat se přímo do míst, kde se něco děje, to je věc, kterou mám na novinářské práci nejradši.
Samozřejmě že je potřeba i pokrývat události z agentur, sledovat dění z celého světa přes zahraniční televize, ale dostat se jako reportér do země, kde jsem nikdy nebyla, jak tomu říkáme s kamarádkami „prožívat zážitky“, mluvit s lidmi, poznat odlišnou kulturu, to má pro mě obrovské kouzlo. Takže když se naskytla možnost dostat se vojenským speciálem do Jordánska, tam navštívit uprchlický tábora Zaatarí a nazpátek ze země odvézt deset zraněných syrských uprchlíků, byla jsem nadšená.
ČTĚTE TAKÉ: |
Uprchlický tábor Zaatarí.
Do Ammánu jsme přiletěli minulé úterý kolem poledne místního času, nasedli jsme do autobusu a vyrazili do tábora, který je vzdálen od jordánské metropole asi 45 minut cesty. Stovky stanů jsou vidět už z dálky. U hlavní velké brány stojí tři vojáci vedle obrněného vozidla. U další již menší brány se pak tvoří fronty, policisté totiž důkladně prověřují dokumenty všech, kteří se dovnitř chtějí dostat. Nejdříve jsme zamířili do míst, kde mají svou kancelář pracovníci UNHCR, tedy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.
Poté jsme společně s nimi procházeli táborem. Konec dlouhých řad stanů se zdál být v nedohlednu. Prý jich tam bylo celkem pět tisíc. Teď možná i více. Tehdy před týdnem tábor obývalo 20 tisíc lidí a lidé z UNHCR nám říkali, že očekávají velký nárůst nově příchozích, kvůli vyostřujícím se bojům i zimě, která se blíží. A jejich odhady se potvrdily. Podle středečních zpráv je totiž v táboře nyní již o pět tisíc lidí více. Zvláštní pocit, když jdete a kolem vás se neustále potuluje tlupa tak dvaceti dětí.
Když jsem stála u jednoho z místních obchůdků, který prodává základní suroviny jako vajíčka či ovoce a zeleninu, najednou se mi zdálo, že mě tahá někdo za vlasy, chtěla jsem se pohoršeně otočit, když v tom vidím, že je to asi roční miminko, které nosí tak pětiletá holčička v náručí. Více než 50 procent obyvatel tábor jsou děti. Mužů je tu minimum, většina jich zůstala v Sýrii a bojuje proti režimu Bašára Asada.
Viděli jsme v jakých podmínkách uprchlíci žijí – stany pro pět lidí, hnědé matrace a dvě deky, v jakých si vaří – kuchyň je budka, kde není skoro nic až na asi čtyři vařiče. Nutno ale podotknout, že ještě před nedávnem nebylo ani to. Humanitární pracovníci se snaží situaci v táboře neustále zlepšovat. Nedávno byla v Zaatarí otevřena škola, brzy by měla fungovat i školka a dětské hřiště (na jehož výstavbu přispívají Češi).
Teď všichni řeší hlavně takzvanou winterizaci, tedy přípravu na zimu. Uprchlíci dostávají navíc deky, různé ohřívače, jsou zateplovány stany. Když jsme byli my před více než týdnem v Jordánsku, teplota se pohybovala kolem 25 stupňů, ale říkali nám, že v noci už je o poznání chladněji. A v prosinci či lednu se teplota často pohybuje jen těsně nad nulou.
Na cestě do České republiky
Už z tábora s námi jeli tři ze zraněných Syřanů, kteří směřovali do českých nemocnic. Na letišti se k nám připojilo pět dalších (další dva byli do letadla převezeni sanitkami, protože měli natolik vážná zranění, že museli při převozu ležet – i proto byl vojenský letoun speciálně upraven a bylo zde i několik lůžek namísto běžných sedaček).
A někteří z nich se rozpovídali o svých zraněních i strastiplné cestě ze Sýrie do Jordánska. Třicetiletý Chálid například přišel o pár prstů na ruce. Trefili ho ostřelovači, když natáčel na demonstraci ve městě Dará, jak vojáci zasahují proti civilistům. Ze Sýrie ho propašovali povstalci, báli se totiž, že jakmile by se dostal do syrské nemocnice, přišli by si tam pro něj „tajní“ a zabili by ho. Z jeho zranění by totiž jasně vyplývalo, kde k němu přišel.
Do Prahy s námi cestovala také dvě miminka, holčička a chlapeček. Muhammad seděl v letadle za mnou, za celý více než tříhodinový let ani nezaplakal. Trpí vrozenou vadou močového ústrojí a v Praze by mu lékaři měli pomoci. Jeho matka spolu s dalšími členy rodiny utekla ze Sýrie teprve před třemi týdny, kvůli bombardování ve městě Dará. I když pro ní není jednoduché odjet takto do zcela cizí země, jak říkala, je to pro dobro jejího syna a to je nejdůležitější.
Všichni se na nás neustále usmívali a opakovali, jak jsou rádi, že mohou být oni, nebo jejich děti léčeny v České republice. A tehdy jsem si uvědomila jedno: česká politická scéna, to je neuvěřitelný bordel, politické přetahování, podrazy, korupce, lidé mají právo být z toho znechucení, ale je super vědět, že i přes všechny tyhle věci některé důležité projekty stále běží, děláme něco dobrého, nestaráme se jen o sebe a nepřestáváme pomáhat lidem v zahraničí, kteří to potřebují. Takže to s námi zas není tak úplně špatné.
