Během cesty do Izraele nepřišel premiér Petr Nečas s ničím překvapivým. Těžko by mohl před Izraelce nastoupit a říkat: Tak nás tady máte, přivezl jsem spoustu ministrů, abychom rozšířili naše obchodní vztahy, ale taky jsem vám vlastně chtěl říct, že podpoříme tu Palestinu. Otevřeně se ale Češi nepřiklonili ani na stranu Izraele. Nečas i Netanjahu proto jen mluvili o tom, že „cestou k míru je dialog a že nepodporují jednostranné kroky“ - což ta palestinská žádost je.
Klasická vyčkávací taktika, dalo by se říci. Máme sice blíž k Izraeli, ale ještě radši počkáme, co ostatní, abychom v tom nebyli sami. Pravdou nicméně je, že jen málokterá evropská země zatím dala veřejně najevo, jaký bude její postoj (tedy předpokládá se, že například Francouzi palestinský návrh podpoří a naopak Němci ne).
Všechny země tak trochu čekají i na vyjádření takzvané unijní ministryně zahraničí Catherine Ashtonové, která v minulých dnech pobývala právě na Blízkém východě. Původně kratší cestu si dokonce prodloužila, aby se stihla sejít se všemi relevantními stranami. Nicméně mise to nakonec úspěšná nebyla. Ashtonová chtěla přesvědčit Palestince, aby si v OSN nežádali o plnohodnotné členství, ale jen o povýšení současného statusu. S tím, že plnohodnotné členství se ale v budoucnu nevylučuje.
Mezitím by probíhal dialog s Izraelem. Jenže Palestince obsah tohoto návrhu nijak nevzrušil a i nadále trvají na svém. Šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás oznámil, že od svého cíle neustoupí. „Navzdory nátlaku, který cítíme, Palestina 23. září požádá OSN o plné členství,“ řekl. Šéfka diplomacie EU má tak již jen pár dní na to, aby se tento postoj pokusila změnit. Začíná horečnatá diplomatická aktivita. Palestinci totiž zároveň jen tak mimochodem prohodili, že by ještě byli ochotni svou žádost nepředložit, ale jen v případě určitých návrhů a za určitých okolností. Každopádně, jaký bude k žádosti postoj Bruselu? Na ten si ještě musíme počkat. Mluvčí Ashtonové totiž v sobotu uvedla, že chtějí nejdříve vidět detaily palestinské žádosti a teprve poté se rozhodnou, jaká bude jejich pozice.
Ještě se ale vrátím zpátky k České republice, kde, pokud jde o uznání Palestiny, pár věcem nerozumím. Na Wikipedii, což samozřejmě není relevantní zdroj, se píše, že Stát Palestina vyhlásil Jásir Arafat 15.listopadu 1988 v exilu. A že okamžitě ho uznalo 114 zemí. Pak že „ČSSR uznala v roce 1988 vyhlášení Státu Palestina. Do té doby v ČSSR existovalo od roku 1976 zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny, od roku 1983 s diplomatickým statutem.“ A teď přichází ta zajímavá pasáž: „ČR uznala všechny státy, které ke dni 31.12. 1992 uznávalo Československo a to čl. 5 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, tedy i Stát Palestina.“ Takže my jsem tedy vlastně už Palestinu uznali?
Ústavní právník Zdeněk Koudelka na svém blogu na serveru Aktuálně píše to samé. A ještě k tomu dodává, že „jednou dané uznání de iure je neodvolatelné“. Na stránkách českého ministerstva zahraničí je však i něco trochu jiného. Píše se zde: ČR v současné době toleruje status quo palestinského zastoupení v Praze, a to přesto, že de facto existenci palestinského státu neuznává.“
Takže jak to je? Nejsem ústavní právník, ale vychází mi z toho prostě následující: Prostě jsme Palestinu už kdysi uznali, ale vlastně ji teď neuznáváme. Zajímavé...
Jo a když už jsme u toho, tak ta naše nepodpora jednostranným krokům, to také není nějaký náš konzistentní postoj. Sice ne mezi prvními, ale uznali jsme samostatné Kosovo. A to svou nezávislost na Srbsku vyhlásilo jednostranně. A v současné době ho stále ještě uznává méně zemí, než třeba právě Palestinu.
