Průzkumy mluvily jasně: měl získat kolem 58 procent, zatímco jeho rival, nacionalista Tomislav Nikolič jen 42 procent. První překvapení přišlo v neděli, v den voleb, těsně před pátou hodinou odpoledne. Z emailové adresy Evropské rady mi chodí různá upozornění či prohlášení, toto ale bylo nezvyklé. Šlo totiž o vyjádření unijního prezidenta Hermana Van Rompuye a šéfa Evropské komise Josého Barrosa ke zvolení Tomislava Nikoliče srbským prezidentem. Že mu gratulují, že se těší na spolupráci a podobně.
Cože? Zarazila jsem se, vždyť volby ještě ani neskončily a měl by vyhrát ten druhý! Že by měl Brusel nějaké lepší informace a věděl už předem, jak volby dopadnou? Samozřejmě tomu tak nebylo, chybička se prostě vloudila. Hned za půl hodiny přišel email s textem Ignorujte předchozí zprávu a dokument už se nedal na stránkách Evropské rady najít.
Jenže večer po osmé hodině pak nastalo překvapení číslo 2. Podle prvních průzkumů skutečně Nikolič vedl a i závěrečné výsledky mluvily jasně: o dvě procenta zvítězil a stal se novým srbským prezidentem. Musím se přiznat, že jsem to opravdu nečekala nebo jsem si to nechtěla připustit, vzhledem k tomu jaká je Nikoličova historie a jakými proslul prohlášeními, mám na mysli například oprášení ideje Velkého Srbska.
Někteří analytici nicméně říkají, že není třeba mít strach, protože má tento politik svou radikální minulost už za sebou. Zda mají pravdu, se ukáže až v příštích dnech. Pro Srbsko by to bylo jedině dobře. Stejně mi ale ta zpráva z Bruselu vrtá hlavou, opravdu velká náhoda, že si unijní úředníci v předstihu tipli zrovna vítězství Nikoliče.
Když tady mluvím o zprávách poslaných v předstihu, tento týden jsem zažila i pravý opak. Email, který přišel tak pozdě, že jsem si ani nepamatovala, že jsem se na něco někoho ptala. Text byl stručný, zněl pouze: Vážená Terezo Šupová, prosím, podívejte se na přiložený dokument. S úctou Lars Lindkaer Jensen, dánské ministerstvo spravedlnosti. Až jsem se na chvíli zamyslela, jestli nejde o nějaký vir, který se mi snaží někdo doručit poté, co si přílohu otevřu. Nechápala jsem, co by po mně dánské ministerstvo mohlo chtít.
Hned po přečtení první věty mi to ale bylo jasné. "Emailem ze 14. ledna 2011 na ministerstvo zahraničí, které ministerstvo pro uprchlíky, imigraci a integraci (nyní ministerstvo spravedlnosti) obdrželo 17. ledna 2011, jste se dotazovala na informace týkající se udílení schengenských víz v Dánsku." Aha, zapátrala jsem v paměti. Tehdy to bylo těsně po prezidentských volbách v Bělorusku, kde opět zvítězil Alexandr Lukašenko a stovky lidí na poklidných demonstracích skončily ve vězení nebo byly zmláceny.
Tehdy jsem asi dávala dohromady článek o tom, jak by mohly země Evropské unie pomoci obyčejným Bělorusům. Když si tak matně vzpomínám, Poláci totiž oznámili, že budou na důkaz podpory a solidarity udílet obyvatelům této země víza zdarma. Většina zemí totiž za ně požaduje vysoké částky, což si Bělorusové nemohou dovolit. Takže jsem chtěla zjistit, jestli se k nim nepřipojí i další země Evropské unie.
Dotaz jsem zaslala v lednu 2011, odpověď z Kodaně přišla 21. května 2012. Musím říct, že je pro mě fascinující fakt, že vůbec přišla, že tak dlouho to měl někdo na starosti, nezaložil to, nebo založil a poté znovu objevil a odepsal?
Každopádně nic zásadního jsem se po více než roce z dokumentu stejně nedozvěděla. Ministerstvo jen vypočetlo, kolik se za víza platí a uvedlo, že mě informuje, že není oprávněno rušit poplatky za víza. A na závěr, že už se dále mým emailem nebudou zabývat. Ale pozor, přišla i omluva, jestě tam totiž bylo: Ministerstvo lituje pozdní odpovědi na váš email z 14. ledna 2011. S pozdravem Niels Henrik Larsen." Možná si mysleli, že by se mi, i po tak dlouhé době, mohly informace v emailu hodit...
