Mezi základní práva, která nesmí být porušována a o kterých se zmiňuje Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod, patří například právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nucených prací, právo na svobodu a osobní bezpečnost či právo na spravedlivý proces.
Tak trochu jsem do práce štrasburského soudu taky pronikla, tedy pronikala jsem docela dlouho, přes dva roky, když jsem psala svojí diplomovou práci na téma Zákaz mučení v mezinárodním právu. Právě na ni jsem si vzpomněla, když jsem narazila v srbském tisku na zprávu, že ve Štrasburku podaly žalobu na nizozemské vojáky (pod hlavičkou OSN) ženy z bosenského hnutí Srebrenické matky. Viní je z toho, že nezabránili masakru v roce 1995 a jsou podle nich za vraždění stejně odpovědní jako Srbové.
ČTĚTE VÍCE: |
Ženy neponechaly nic náhodě a do Francie jich osobně přijelo přes 170 několika autobusy. K podání stížnosti se rozhodly poté, co je neuspokojil verdikt nizozemského nejvyššího soudu. Ten totiž letos rozhodl, že vojáci jsou chráněni imunitou Organizace spojených národů, takže nemohou být shledáni vinnými. I samy ženy, z nichž každá tehdy ztratila svého manžela, syna či jiného příbuzného, si uvědomují, že životy jejich blízkých jim rozhodnutí soudu nevrátí. Nechtějí ale jen sedět se založenýma rukama.
Já je chápu a držím jim palce, na druhou stranu si myslím, že jejich šance na úspěch nejsou příliš velké. Ale třeba se mýlím. Na 8000 mužů a chlapců tehdy zmasakrovaly srbské jednotky a Nizozemci tomu nezabránili, znamená to ale, že se tak podíleli na zabíjení? Určitě selhali, ale jejich role v oblasti tehdy nebyla lehká a údajně ani neměli dostatečné vojenské vybavení. Srebrenické matky to ale vidí jinak. „Modlíme se za to, aby Evropský soud přijal naši stížnost a odebral jim imunitu. Je ostuda, že si někteří lidé mohou dělat, co chtějí – zabíjet lidi a vyhánět je z domovů – a jiní tomu jen přihlížejí. Podle mě je OSN spolupachatelem ve Srebrenici. Měli zabránit tomu, aby se to stalo,“ prohlásila jedna se stěžovatelek Hatidža Mehmedovičová.
Pokaždé, když se stane něco takového jako ve Srebrenici, intenzivně se hledají viníci. Z masakru byli již obviněni bosenskosrbský generál Ratko Mladič a tehdejší vůdce Radovan Karadžič. Oba jsou již dopadeni a v Haagu s nimi probíhá soud. A na to bych se já zaměřila. Proces s nimi se nesmyslně protahuje, vlastně téměř ještě ani nezačal. Takže jestli o něco teď usilovat – navíc co má šanci na úspěch – tak je to odsouzení těchto dvou mužů. A to co nejdříve. Protože riziko, že by se ani nemuseli dožít verdiktu, je velké. Vždyť k tomu došlo už u bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče.
Během psaní těchto řádek na mě z tiskových agentur vyskočila překvapivá zpráva: Nobelovu cenu za mír získala Evropská unie. Nejdřív jsem si říkala, jestli to není nějaký vtip, ale není. Za co? začala jsem se divit. Vždyť nominovaných bylo více než 200 lidí, disidenti z Ruska i Běloruska, lidé z muslimských zemí bojující za lepší soužití mezi muslimy a křesťany, aktivisté z Afriky. Co udělala Evropská unie tak věhlasného, aby si tuto cenu zasloužila?
Šéf Nobelova výboru už před udílením naznačil, že letošní ocenění může „vyvolat nějakou tu kontroverzi“, já si myslím, že obrovskou kontroverzi. Už s Barackem Obamou šlápli vedle a teď tohle? Jak už se objevuje i na sociálních sítích, příště by mohli ocenit třeba i ruského prezidenta Vladimira Putina. Nobelův výbor je směšný, shodují se mnozí a já s nimi musím souhlasit a jsem z této zprávy z Osla opravdu zklamaná. Vždyť Nobelovu cenu získali v minulosti například dalajlama, barmská disidentka Su Ťij, íránská právnička Šírín Ebadíová, slavná ekologická aktivistka z Keni Wangari Maathaiová. To podle nich neexistuje nikdo takový, kdo by si to zasloužil i nyní? Právěže existuje, ale Nobelův výbor je prostě ignoruje…
