Už jsem vám říkal, jak jsem žádal o ruku? Bylo to totiž u tohohle stolu. Jinak. U tohohle stolu jsem se na to posilňoval. Tady za rohem je druhá hospoda a ta je trochu víc nóbl. Tam jsem naaranžoval to žádání. Sem jsem nasměroval kamarády. Jim jsem řek’, o co jde, a tak jsme si dali rundu panáků. Neopili jsme se. Bral jsem to vážně. Potřeboval jsem jen podporu. Tu holku jsem totiž přived’ do jinýho stavu. Chodili jsme spolu, ale nebyl jsem si jistej, jestli je to definitivní. Nebral jsem to jako zcela poslední přístav. V tu chvíli se mi to s ní líbilo a na další jsem nemyslel. A teď najednou, že čeká dítě. Poslal jsem ji do tý druhý hospody a asi tušila, o co mi půjde, byl jsem bílej jako stěna, když jsem si s ní to odpoledne domlouval schůzku.
Dorazil jsem do tý druhý hospody. „Tak, holka moje zlatá,“ povídám, „tady je tahle situace, já od toho nechci utíkat. Chci se zachovat jako chlap. Oba máme práci a žádný takový nějaký nehezký myšlenky nemáme, takže si myslím, že bysme měli... se do toho jako opřít... podívat se pravdě do očí... ehm.“ Žádali jste o ruku? Jak to z vás nevypadne hned, tak jste ztracený. Objednal jsem si panáka a pomyslel si, jestli o tu ruku nepožádáš, než ta servírka přijde, tak už nikdy. A řek’ jsem: „Vezmeš si mě? Žádám tě o ruku.“ Znělo to skoro výhružně. Holka mě znala, tak měla se mnou spíš soucit: „Ne, nevezmu. Žádná svatba.“ A usmívala se. Mně se ulevilo. Přišel panák, vyklopil jsem ho a řek’: „Další.“ – To jako tý servírce. A říkám: „Ne, tak ne. Nevadí.“ – „Dyť to na tobě vidím, jak se do toho nutíš.“
Brzy šla domů a já se vrátil za kamarády. Všichni mi blahopřáli. Měl jsem za to, že to míním upřímně, a přitom asi ne. Jak člověka umí vlastní odpovědnost zaslepit! Vždyť já na vztah nikdy nebyl. Ale holky se mi líbí odvždycky. Dělám s tím různý kompromisy. Vydržím s tou kterou nejvýš pár let. Pak musím pryč.
Teď ve středu jsem se rozešel. Proto taky sedím tady a ne doma. Chodím na stará místa a obrážím kamarády. Jsem jako utrženej ze řetězu. Mám vždycky z čerstvě nabytý svobody pocit euforie a částečnýho opojení. Proto piju buď málo a hlava mi při tom třeští a srdce zpívá, anebo naopak moc, ale není to na mně vidět, protože pusu nezavřu. Druhej případ dneska platí.
Můj poslední rozchod, poslední nabytá svoboda, proběh’ pokojně. Jak se o to snažím vždy a jak to většinou i vyjde. Taky se s těma holkama leckdy, neříkám vždycky, ale leckdy pak kamarádím. Získaj tím dalšího kamaráda a nějakýho toho kluka časem taky najdou.
Rozešli jsme se ve středu a holka odjela k rodičům. Je sice víceméně v pohodě, ale potřebuje se ustálit, aby si to – jak říkala – sedlo. Bytu je škoda, kterej jsme koupili. Říkám škoda, protože odcházím já. Je to tak mužnější, jdu do podnájmu. Tohle všechno je mezi námi čistý a jasný. Na rozchody, přátelé, jsem machr. Hele, támhleta holka, vidíte, jak mi mává? Čau. Tak s tou jsem taky chodil. Ale asi jen čtrnáct dní. Nebo to není ona? Teď nevím. To je jedno. Kde jsme to skončili...?
Jo, tak moje čerstvě bejvalá beruška (říkám jim vždycky beruška, ono se tak předejde omylům) odjela. A volá mi tchyně. Teda jako tchyně, stínová tchyně. A říká: „Sváťo, nechceš si to s tou naší holkou ještě rozmyslet? Je to hodná holka, má i svoje mouchy, to je jasný, dyť jsme ti dovolili ji i zbít, kdyby tě zlobila.“ Opravdu, přísahám. Ale já ženský nebiju, to se mi příčí. A tchyně: „Přeci jen je jí třicet šest, ono se jí teď bude těžko začínat. Pro tebe to nic není. Čtyřicet dva, to není pro chlapa žádnej věk.“ Oni jsou z vesnice, víte? Mně to přišlo málo genderový. Když pro chlapa není čtyřicet dva žádnej věk, tak pro ženskou třicet šest taky ne. Já jsem pro rovnost.
Vidíte támhletoho mládence, co pije to pivo? Tak to je ten kluk, jak tamta byla těhotná, když jsem ji žádal o ruku. Takže to je de facto můj syn. Ale neříkejte to tady nikomu... jemu to hlavně neříkejte. On tátu má, normálního. My kolem sebe tady v hospodě chodíme, už se i zdravíme, a on nic neví. To je schíza, co? Ještě panáka, pane vrchní. A pro kluky taky.
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na david.shorf@lidovky.cz pátek týdenní příloha Lidových novin. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu: David Shorf. Produkční: Ilona Šáralová. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Telefony: 225 067 111, inzerce 225 063 428. Faxy: 267 098 398, inzerce 225 063 416. Internet: www.lidovky.cz, dopisy@lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s. r. o. Čísla Show View™© 1998 Gemstar. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny.
O autorovi| podle příběhu Svatopluka Krátkého napsal Petr Vydra
