Hru Svatá Jana napsal George Bernard Shaw v roce 1923, tři roky poté, co byla Johanka z Arku církví svatořečena. Ani úcta k nové světici nezabránila Shawovi v tom, aby – tak jak bylo jeho zvykem – proslulou legendu neironizoval a s odstupem nekomentoval jednotlivé postavy i jejich pohnutky, které ve svém důsledku vedly k Janině upálení. Nutno mu ale přiznat, že s Janou ve své hře zachází s nebývalými ohledy, že její úsilí, s nímž bojovala za Francii, nezlehčuje a že jeho svatá si mezi bandou intrikujících, o moc a prestiž se handrkujících mužských jako jediná zachová čest, víru a nakonec i smysl pro humor.
Monotónní Kostková a odlehčená Procházková Hlavní role v této Shawově hře bývala vždycky velkou hereckou příležitostí – při prvním provedení hry autor trval na tom, aby sedmnáctiletou Janu hrála dvaačtyřicetiletá Sybil Thorndikeová, protože představitelka Panny orleánské má roli odpovídat ne věkem, ale hlavně velikostí svého herectví. U nás patřila svatá Jana ke slavným rolím Leopoldy Dostalové, Olgy Scheinpflugové nebo Jiřiny Štěpničkové.
V Divadle pod Palmovkou Janu alternují Tereza Kostková a Marika Procházková a jejich herecký výraz i naturel jsou natolik odlišné, že ovlivňují nikoli snad celkové vyznění inscenace, ale jistě podobu několika klíčových scén. Johanka Terezy Kostkové vchází na jeviště rázným krokem a naléhavým nadšením, které nesnese odporu, si vynutí pozornost a přesvědčí k tažení proti Angličanům. Je v neustálé tenzi, s napjatým výrazem a zvýšeným hlasem, planou jí oči a dme se brnění. Bohužel se však tato vypjatá poloha brzy stane monotónní a její dramatičnost se vyčerpá. Projev Mariky Procházkové je odlehčenější, její Jana se dychtivě, radostně a prostě snaží vyplnit vše, co jí její hlasy nakázaly, a strhává s sebou ostatní. Ani tato Jana sice plně neuplatní vnitřní sílu, kterou je Shawova postava obdařena, ale její herectví působí přirozeněji, především v závěrečných scénách církevního soudu, kde Kostková sklouzne do křečovitého patosu.
Jana je ve hře obklopena převážně mužskými postavami, svými spolubojovníky i odpůrci. Ustrašeného dauphina, kterému pomůže na trůn, zahrál s vkusem i smyslem pro detail Martin Preiss, drsně vojáckého Dunoise Jan Teplý, vlídně nabádavého arcibiskupa remešského Rudolf Jelínek a zdánlivě korektního inkvizitora Petr Kostka. Shawův ironický humor zazněl nejpronikavěji v replikách Petra Cauchona, kterého hraje Miloš Kopečný, a hraběte z Warwicku, ztvárněného Dušanem Sitkem.
Oba posledně jmenovaní, představující iniciátory Janina procesu a následného upálení, dokázali vytvořit výraznou postavu a zároveň nechat prostor Shawovu nadhledu a komentování děje. Přiblížili se záměru autora ukázat, jaký zmatek vneslo do tehdejší „vysoké politiky“ děvče, které oproti všem zvyklostem nesledovalo vlastní prospěch, ale šlo s pevným přesvědčením za nezištným cílem.
Zde by se nabízely paralely s dneškem, ale ty bohužel v inscenaci nerezonují, hraje se povýtce historický příběh, za přispění tmavé neutrální scény zasazený do podivného divadelního bezčasí, kde ani výrazové prostředky, ani výklad nesugerují, že shawovsky převyprávěná Janina legenda by se měla úzce dotýkat i nás v této době. A že Janina otázka „Mám se vrátit?“ v epilogu, odehrávajícím se po jejím svatořečení ve dvacátém století, by neměla být pouze brilantní pointou dobře napsané hry, ale apelem.
***
George Bernard Shaw: Svatá Jana
Režie a inscenační úprava: Petr Kracik Překlad: Frank Tetauer Scéna: Jaroslav Milfajt Kostýmy: Zita Miklošová Hudba: Dalibor Štrunc a Hildegarda z Bingenu Divadlo pod Palmovkou, premiéry 13. a 14. ledna 2011
O autorovi| KAMILA ČERNÁ, Autorka je divadelní kritička
