Podobně zdokumentovali i další památky UNESCO.
Shromáždit vojáky a umožnit jejich nepozorovaný přesun. Takový úkol měl plnit podzemní sál na pražském Vyšehradě. Nakonec však nedostal příležitost osvědčit se při bojové akci. Řadu let sloužil jako sklad brambor a protiletecký kryt, nyní se stal dočasným pracovištěm týmu vědců vytvářejících trojrozměrné modely památek zapsaných na seznamu UNESCO.
Z travnatého prostranství za vyšehradským opevněním sestupujeme po schodech k vratům vedoucím do podzemí. Za nimi se otevírá klenutý prostor o rozloze více než 300 metrů čtverečných vysoký třináct metrů. Sál Gorlice je součástí kasemat vybudovaných v polovině 18. století. Po vyklizení a rekonstrukci se na začátku 90. let 20. století otevřel návštěvníkům a od roku 1992 jsou v něm umístěny originály některých soch z Karlova mostu. V šeru obřího podzemního sálu působí opravdu monumentálně.
Právě kvůli barokním sochám se do poměrně nehostinného prostředí Gorlice před Vánoci přesunul restaurátor Martin Dvořák spolu s Janem Řezníčkem a Bronislavem Koskou ze Stavební fakulty ČVUT. Vědci v rámci grantového projektu ministerstva kultury pomocí 3D laserového skeneru dokumentovali několik památek UNESCO – jednou z nich byla svatá Ludmila s malým Václavem umístěná ve vyšehradských katakombách. Na projektu se podílejí i památkáři, historici umění, filmaři, odborníci a studenti z litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a firma Inset, která skener zapůjčila (více na www.3d-pamatky.cz).
Na seznamu UNESCO je doposud zapsáno dvanáct českých památek. A proč se odborníci zaměřili právě na ně? „Jde o naše nejcennější památky, které si jistě zaslouží zvláštní péči. Dalším důvodem je fakt, že okamžikem zápisu na seznam UNESCO se památka stává paradoxně daleko více ohroženou – objeví se ve všech turistických bedekrech, své výlety k ní nasměrují stovky cestovních kanceláří a počet návštěvníků stoupá geometrickou řadou. To s sebou nese i značná rizika poškození památky, na která nejsme vždy dostatečně připraveni,“ říká vedoucí projektu Martin Dvořák. Proto by podle jeho názoru měly být tyto památky v první řadě špičkově zdokumentovány.
Jedním ze skenovaných artefaktů je i sousoší svaté Ludmily s malým Václavem od Matyáše Bernarda Brauna umístěné ve vyšehradských katakombách. Na Karlově mostě ho nahradila kopie od manželů Kačerových.
V počítači doplní třeba ruku Vědci skenerem pomalu pohybují kolem reliéfu na podstavci – zobrazuje zavraždění českého knížete Václava. Později se přesouvají „do vyšších pater“, kde z lešení skenují hlavu Ludmily. Na připojeném notebooku průběžně sledují první výsledky. Okamžitě tak poznají, že se k některým místům musí ještě vrátit a doskenovat je.
„Na monitoru vidíme on-line průběh celého skenování – po nasnímání sochy můžeme v počítači vytvořit její velmi přesný trojrozměrný model, se kterým lze dále pracovat,“ vyzdvihuje Martin Dvořák přednosti technologie.
Použitý přístroj patří do kategorie tzv. samopolohovacích triangulačních laserových 3D skenerů, které určují prostorové úhly odečítáním souřadnic laserové stopy. „Úhlovým protínáním se pak vypočítávají souřadnice jednotlivých bodů,“ vysvětluje Bronislav Koska. Výstupem je přímo trojúhelníková síť v požadované hustotě.
Na skeneru je umístěna trojice digitálních kamer a laserový zdroj. Frekvence kamer i intenzita laseru se nastavuje v závislosti na charakteru snímaného objektu. Při skenování se vyslaný laserový svazek odráží od objektu a digitální kamery zaznamenávají informace o poloze tisíců bodů v prostoru, které věrně popisují povrchový reliéf objektu.
„Terčíky“, drobné samolepky s kovově lesklým povrchem rozmístěné na povrchu sochy, umožňují zařízení, aby přesně určilo svoji polohu v prostoru. V případě Ludmily s Václavem jich vědci použili zhruba 2500. „Nutnost lepit ,terčíky‘ představuje jednu z mála nevýhod používaného systému. Přestože je sousoší v nadživotní velikosti a navíc značně členité, daří se ho zachytit velmi věrně. Skener pracuje s přesností v řádech setin milimetru,“ podotýká Martin Dvořák. Kolega Jan Řezníček jen lituje, že počítače zatím stále nejsou tak výkonné, jak by potřebovali.
Získaná data budou vědci dále zpracovávat. Mohou například na počítačovém modelu otestovat, jak by dílo vypadalo po zrestaurování. „Domnívám se také, že v budoucnu se skenování stane standardní metodou, která zachytí stav uměleckého díla před zásahem restaurátora,“ poznamenává Martin Dvořák.
Otvírá se prostor i pro úvahy nad výrazně poškozenými artefakty. „Když například soše chybí ruka a neexistuje žádná historická dokumentace, můžeme v počítači vizualizovat různé varianty – v jaké poloze asi původně byla, jaké měla gesto,“ podotýká Martin Dvořák. Navíc lze na základě trojrozměrných počítačových modelů vytvářet ve spojení s dalšími technologiemi věrné kopie skenovaných předmětů prakticky v jakémkoliv měřítku. To může podle Martina Dvořáka zpřístupnit řadu uměleckých děl třeba nevidomým.
Luštění židovského nápisu Někdy může skenování přinést také nové informace o uměleckých dílech. Vědci snímali během projektu také náhrobek rabiho Löwa na židovském hřbitově v Praze. „Pouhým okem dnes již nečitelný nápis, který je silně poškozený vlivem času a působení okolního prostředí, se podařilo díky vysoké rozlišovací schopnosti skeneru v trojrozměrném počítačovém modelu upravit tak, že jej bylo možné opět rozluštit,“ popisuje Daniel Polakovič z Židovského muzea v Praze.
Barokní sousoší z Karlova mostu, židovské náhrobky, pražský městský znak, který původně zdobil Prašnou bránu, nebo figurální sgrafita na fasádě zámku v Litomyšli – to jsou jen některé z českých památek UNESCO, které se podařilo v rámci projektu naskenovat.
Protože Martin Dvořák už více než deset let spolupracuje s českými egyptology, uplatní se špičkové zařízení letos také při dokumentování unikátních nálezů a nádherné reliéfní výzdoby hrobek v Egyptě.
***
Skenování v katakombách Podzemní sál Gorlice na pražském Vyšehradě se před Vánoci proměnil v pracoviště vědců. Tříčlenný tým tam skenoval sochu svaté Ludmily s malým Václavem. Šlo o originál díla Matyáše Bernarda Brauna, které původně stálo na Karlově mostě. Nyní tam najdeme pouze jeho kopii.
Na sochu odborníci nalepili 2500 terčíků, na základě snímkování jejich souřadnic a následným úhlovým promítáním vytvářel skener trojrozměrný model
Židovský náhrobek a původní městský znak Prahy po naskenování
Zařízení se třemi kamerami „krouží“ ve vzdálenosti 20 až 40 cm od sochy, na obrazovce jsou vidět první výsledky
