Tento kolínský díl bude doplňkem k „rýnskému triptychu“, ve kterém jsem psal o zářijové cestě po třech rýnských D (viz). Ta začala ale v Kolíně nad Rýnem, kam jsem přijel kvůli krásné výstavě 1912. Mission Moderne. Bude otevřená ještě do konce prosince v jednom z nejvýznamnějších německých uměleckých muzeí, Wallraf-Richartz-Museum. Psal jsem o ní před měsícem do sobotní Orientace LN, tedy po tom nechám elektronickou stopu.
Začala v jednom z nejvýznamnějších německých uměleckých muzeí, Wallraf-Richartz-Museum.
Koncepce té výstavy je prostá a nesmírně zajímavá. Jde o repliku výstavy, která se uskutečnila přesně před jedním stoletím a na níž se sešla díla umělců, kteří představovali špičku aktuálního „nového“ umění, jež se v tehdejší Evropě etablovalo. Tehdy, v tom roce 1912, organizoval Zvláštní spolek západoněmeckých přátel umění a umělců (Sonderbund Westdeutscher Kunstfreunde und Künstler) už čtvrtou mezinárodní výstavu, která však tentokrát měla jasné „modernistické“ zadání: představit nejnovější trendy a hnutí, které vládnou současnému malířství i sochařství. Měla být průřezem zhruba posledních deseti let, s tím, že zvláštní prostor bude vyhraněn dílům umělců, kteří již tehdy byli po smrti a jejich dílo se uzavřelo a oni právě v této době začínají platit – ještě ne však zcela nesporně - za velké „otce zakladatele“: byl - a je tu - tedy zastoupen Vincent van Gogh (zemřel 1890), jenž stojí u základu všeho, co bude nazváno jako expresionismus, Paul Cézanne (zemřel 1906), jehož zkoumání tvarů povede brzy ke vzniku kubismu, a Paul Gauguin (zemřel 1903), který naučil umělce nově, to znamená „primitivně“, tedy smyslově pojmout základní obsahy života a světa a vydat se za nimi třeba na kraj světa.
S nimi měli být představeni umělci, které dnes považujeme za samozřejmé klasiky dvacátého století, ale jejich postavení v onom roce 1912 zdaleka nebylo ještě pevné a jednoznačné: Pablo Picasso – tomu bylo třicet jedna, Oskar Kokoschka – dvacet šest, starší byl skoro padesátiletý Edward Munch, který sice již vytvořil svá klíčová díla (první verze Výkřiku je z roku 1893, poslední z roku 1910), ale jeho přijetí ještě zdaleka nebylo všeobecné, ba byl mnohým publikem považován za skandalistu a malíře obscénností.
Tehdy, v tom roce 1912
Bohatý a dostatečným množstvím mecenášů disponující Kolín (z Kolína byl i jeden z největším poválečných sběratelů moderního umění, pohádkově bohatý Petr Ludwig, spolu se svou ženou Irenou majitel čokoládového impéria Trumph) poskytl před sto lety ideální zázemí pro pořádání takové výstavy.
Bylo to město, které zažívalo mimořádnou konjukturu a rozmach ve všech směrech, včetně kultury. Výborné bylo spojení dopravní: rok předtím byl otevřen železniční Hohenzollernbrücke (most Hohenzollernů – tehdy vládnoucí pruské dynastie) přes Rýn, po kterém vozily přímé vlaky z Berlína nebo Paříže, odkud to není vůbec daleko, návštěvníky města až do samého centra, přímo k patě katedrály – ostatně, tak je to i dnes. Ne náhodou tehdy výstavu viděl i americký malíř a propagátor moderního umění Arthur B. Davies, kterého inspirovala k uspořádání slavné newyorské (posléze chicagské a bostonské) výstavy Armory Show, která se konala o rok později a která je považována za start moderního umění ve Spojených státech. Mnoho pláten putovalo hned po skončení výstavy z Kolína přes oceán a pro řadu umělců šlo o první dotek s půdou, která bude hrát v příštích desetiletích pro umění základní roli.
Výborné bylo spojení dopravní rok předtím byl otevřen železniční Hohenzollernbrücke
Výstava se v roce 1912 konala v Městské výstavní hale u Aachener Tor (Cášské brány), která jako většina starého Kolína vzala ze své při bombardování za druhé světové války. Na Kolín se po celou válku sneslo celek 262 leteckých útoků, které shodily na město jeden a půl milionu bomb, jež zabily dohromady šedesát tisíc lidí. 700 tisíc obyvatel během války z města prchlo, takže v roce 1945 tu v troskách žila pouhá desetina předválečného počtu. Ještě několik let po válce se tu rozkládalo obrovské pohoří sutin. Na dříve krásném, od středověku kompaktně zachovalém Starém městě, zůstala stát dvě procenta domů. Po celém Kolíně bylo zničeno sedmdesát procent zástavby. Pod hromadami trosek ještě měsíce zůstávaly mrtvoly, které vydávaly strašný zápach.
Zůstal jen Rýn, který se dál valil, jako by se ho to netýkalo, a katedrála. Po jejím plášti se bomby svezly jak po ještěrově krunýři a vybuchly v bezpečné vzdálenosti.
Ještě několik let po válce se tu rozkládalo jedno z největších pohoří sutin na světě
Rýn je hraniční řekou mezi střední a západní Evropu a zvlášť tady v Kolíně je to zřejmé. Kam došli v Evropě Římané, tam je to „occidens“ čili civilizace, kanalizace, právní řád, mozaiky v koupelnách, víno a pšeničný chleba.
Římský původ nese ostatně Kolín ve svém jméně, což v češtině zní ještě jasněji než ono Köln čili Kölle, jak tomu říkají místní. Neboť to je samozřejmě colonie, osada, kde se občané těšili plným městským právům jako Římané doma v Itálii. Za to mohou Kolíňáci děkovat císařovně Agrippině, manželce Claudia, toho populárního koktala z románu Roberta Gravese. Agrippina, dcera populárního Germanika, se tady totiž narodila a asi to tu měla ráda, protože v roce 50 po Kristu vymohla, že osada Oppida Uborium byla povýšena a pojmenována na její počest Colonia Claudia Ara Agrippinensis.
V antických časech tu žilo asi dvacet tisíc lidí, ulice byly postaveny do pravých úhlů, na místě, kde je teď katedrála, bylo fórum a Martův chrám a kolem plochy 96 hektarů stály dva a půl metru vysoké hradby, které jsou na některých místech patrny dosud.
Neboť to je samozřejmě colonie, osada, kde se občané těšili plným městským právům jako Římané doma v Itálii – Římsko-germánské muzeum
Ty mohutné katedrální věže jsou samozřejmě novodobé, novogotické, ostatně jako ty pražské u svatého Víta; tak vysoko by je ve středověku ani nehnali, první se vždy stavěl chór a kněžiště, což jsou v kostele místa spirituálně nejdůležitější, věže měly přijít na řadu až naposled. Proto třeba katedrála ve Štrasburku, kterou tak obdivoval mladý Goethe, jenž naučil Němce znovu milovat gotiku a považovat ji za „německý“ národní sloh, má věž jen jednu, z druhé stojí jen půlka.
Stát viděl jako křesťanskou instituci
Průčelí a věže se tedy v Kolíně začaly stavět roku 1842, na sklonku romantismu a jako de facto jeho vyvrcholení. U položení základního kamene byl pruský král Friedrich Wilhelm IV. , dobrosrdečný a hovorný panovník, který byl možná posledním „laickým teologem“ na trůnu. Stát viděl jako „křesťanskou instituci“, která měla směřovat k překonání rozdílů mezi kalvinismem (náboženství Hohenzollernů), luteránstvím (náboženství většiny pruských poddaných), ale poprvé i katolicismem, které Fridrich Vilém i díky své bavorské manželce hluboce respektoval a podporoval. V revolučním roce 1848 bylo dokončeno průčelí, v dalších desetiletích již pomalejším tempem vyrůstaly věže. Jejich výška se zastavila na 158 metrech, v Evropě je vyšší už jen katedrála v Ulmu (161 metrů). Náš svatý Vít, jehož dostavba byla tou kolínskou ovlivněna, je drobek s 96 metry.
Jejich výška se zastavila na 158 metrech
Středověká katedrála, jejíž správný název zní Hohe Domkirche St. Petrus, se začala stavět v roce 1248. Už během 13. století to měla být nejskvělejší „moderní“, tedy gotická církevní stavba Evropy. Řím, kam se ostatně gotika vůbec nedostala, byl v té době v těžkém úpadku, Paříž se teprve zvedala, Londýn byl periférii. Kolín, sídlo mocného arcibiskupa, byl ve středověku největším a nejbohatším německým městem a dlouho jím ještě zůstal, dokud po třicetileté válce nezačal ztrácet na síle a jeho místo pak převzal pruský Berlín a pak ho přeskočil i Mnichov a potom i Hamburk a dnes není Kolín ani hlavním městem spolkové země Severního Porýní – Vestfálska, tou je blízký menší Düsseldorf, což má asi nějaké vnitroněmecké důvody, já nevím jaké, řekl bych, že jako sídlo arcibiskupa byl moc církevní a katolický a to by mimo Bavorsko Německu stačilo.
Na železničním mostě sedí čtyři Hohenzollerni na koni, vždy dva na jedné straně, čímž hlídají kolínskou pruskost. Kolín patřil od roku 1822 Prusku stejně jako kraj kolem od Koblence až po Kleve, tedy Rheinprovinz. Mentálně a kulturně se ale rád natahoval směrem na západ, k Francii a do Paříže a když ho v roce 1794 obsazovala revoluční vojska, tak je měšťané vítali zpěvem, a když sem vjel Napoleon, tak byli bez sebe nadšením. V té době se ostatně začala vyrábět v domě č. 4711 nejznámější značka voňavky, po které se voňavky vůbec jmenují, Eau de Cologne, tedy kolínská, kterou zvláště Francouzi potřebovali vzhledem k svým hygienickým návykům. Ten dům tam na Glockengasse stojí, ovšem je nově postavený, jak v Kolíně skoro všechno, kromě té katedrály.
Na železničním mostě sedí čtyři Hohenzollerni na koni
Ostatně ve Francii mají původ i ty gotické klenby a oblouky starého kúru katedrály, neboť gotika není tak německý vynález, jak by si jeden vzhledem k jejímu jménu a strašidelné romantičnosti myslel. Přišli na ni chytří mniši-inženýři v kláštěrech Clunny a v Citeaux, u kterých se nejspíš vyučil i první architekt kolínského dómu, Mistr Gerhard (zemřel 1278, sto let před Karlem IV.), podle jehož plánů se začalo roku 1248 stavět. A je docela možné, že odsud pocházeli i předkové Petra Parléře, o jehož otci Jindřichovi – Heinrichovi se na bustě v triforia svatovítské katedrály uvádí, že byl „de polonia“, což zřejmě bude chybný přepis de Colonia.
Gotika není tak německý vynález, jak by si jeden vzhledem k jejímu jménu a strašidelné romantičnosti myslel
Na místě, odkud se lze v posledních sto letech rovněž dívat na vlaky, stál původně románský chrám, který ale někdy před tím vyhořel a hlavně bylo potřeba získat důstojné místo pro uložení nejcennější kolínské relikvie, pro ostatky Svatých Tří králů. Těch se při dobytí Milána roku 1158 (byl u toho náš Vladislav II.) zmocnil císař Friedrich Barbarossa, který je věnoval svému rádci, arcibiskupovi kolínském Rainaldu z Dasselu. Od té doby jsou uloženy ve zlatém sarkofágu v centru presbyteria. Po vzoru kaple Sainte-Chapelle v Paříži, kde ohromná okna vyplněná barevnými skly, obklopovaly relikviář s kusem Kristova kříže, tak i tedy měla stavba symbolizovat relikviář - tedy jakási větší zářící schrána pro schránu, jež je uvnitř a na níž dopadají barevné paprsky Boží přítomnost. Byla to tehdy zcela fantastická novinka, jejíž duchovní a vizuální nádheru lze středověkému člověku závidět.
A právě kvůli těmto věřme tomu, že Baltazarovým, Melicharovým a Kašparovým kostem přijížděly do Kolína rok co rok desetitisíce poutníků
A právě kvůli tomutu úžasu, spojenému s blízkostí Baltazarových, Melicharových a Kašparových kostí (nikoho nenapadlo nesmyslně se ptát, jsou-li pravé) přijížděly do Kolína rok co rok desetitisíce poutníků, protože právě tady, ve Svaté Kolonii z milosti Boží věrné dceři Římské církve, začínala pro poutníky ze střední Evropy nejslavnější cesta středověku, tedy svatojakubská pouť do Santiaga de Compostela.
Tady si sbalili svých pár švestek, vzali do ruky hůl na odhánění prašivých psů, připjali mušli nebo si uvázali na krk poutnický motouz, pomodlili se a vyrazili. Muselo to být krásné a dosud to snad jde a já se na to jednou chystám. Osobně to vidím na první rok v penzi. Pokud se toho dožiju, dám vědět.
