Vznikla tak scénická struktura, která by mohla být východiskem pro divadelní interpretaci Haškova románu. Jenže tato struktura obaluje tu veselohru se zpěvy jen zvenčí. Hlavní princip inscenace řadí za sebou přímočaře situace literární epické předlohy na bázi realistických drobnokresebných výjevů. A v této poloze se pohybuje i herectví, které nemohou povýšit ani pokusy o karikaturní nadsázku. Haškovy postavy ovšem nejsou figurky a nedají se hrát konvenčními charakterotvornými prostředky. Jsou demonstrací postojů, což na místě prvém platí o postavě hlavní.
Nezbývá místo pro Haškův jazyk Martin Sobotka je pravda mladší, než obvykle představitelé Švejka bývají, ale jinak dodržuje vším tradiční charakterotvornou rovinu. Švejk však není charakter ani typ, je to velkolepá smyšlená umělecká a umělá konstrukce, o níž se dovídáme jen skrze jeho chování a jednání. V tomto činoherním kontextu žánrového realismu nezbývá pak ani místo pro jazyk Haškova románu. Jen když Pavel Landovský jako feldkurát Ibl říká pitomě dojemnou historku o Radeckém a jeho praporečníku, se tato kvalita připomene a osobitost hercova výkonu paroduje nejen neskonalou nesmyslnost oficiálních, válečného ducha povznášejících historek, ale i jejich praktické využívání.
Jak učinit slovo tělem Hašek napsal výsostné epické dílo, jehož situace i dialogy rozhodně ani stínem nejsou určeny ke scénování. Učinit slovo této literatury divadelním tělem je úkol téměř nadlidský. A tak stále více a více vystupují v představení do popředí rysy, které především seznamují nepříliš poučeného diváka s Haškovým románem, poučenému potom připomínají známé skutečnosti.
Postránecký chápe Haškovo dílo jako „otčenáš nebo státní hymnu“, s úctou a pokorou přisouvá na jeviště základní informace, které pokládá pro toto seznámení a připomenutí za potřebné. Proto čte sám ještě některé části románu, aby navodil další souvislosti a případně vyložil výstupy, jež byly odehrány.
Je to takové literární vyprávění ilustrované divadlem. Na závěr tato tendence vyvrcholí informací o tom, kdy si Hašek poprvé poznamenal nápad na postavu Švejka. Tuto poznámku uchovala Haškova žena a romanopiscův rukopis je i promítnut; z této názorné didaxe by jistě měl Komenský radost.
To ovšem platí ve školním divadle. Jinak je tato naučná tendence divadelně nezajímavou, nepřitažlivou. Bylo by nespravedlivé nepřiznat, že ta struktura inscenace je provedena přesně, uspořádaně, dynamicky. Díky ní se podařilo zařadit Haškova Švejka do dobového kontextu a ve scénografické složce, která inscenaci dominuje, se občas povede Šimonu Cabanovi vykouzlit nejen nečekanou atmosféru, ale nabídnout i trochu obraznosti. Ale to nemůže realizovat a rozvinout divadelnost představení. A už vůbec ne alespoň nějak otevřít jevištěm dnešní pohled na románovou předlohu, která ve jménu elementárních hodnot přítomnosti rozmetala všechny ideologické předsudky a pro jejíž ústřední postavu je tahaný mariáš vážnější věc než celá vojna. Zbývá věřit a doufat, že pro ty, kdo se s Haškovým Švejkem nepotkali, bude toto putování naučnou divadelní stezkou podnětem k tomu, aby tak učinili.
HODNOCENÍ LN
**
Švejk
Autor scénáře, režie a textů
písní: Václav Postránecký
Dramaturg: Radan Dolejš
Hudba: Kája Mařík
Scénograf: Šimon Caban
Výtvarník kostýmů: Roman Šulc
Choreografie: Kristina
Bastienová
Divadlo Hybernia, premiéra
6. listopadu 2008
