Ústa roztažená od ucha k uchu a pohled člověka, který má všechno špatné v životě za sebou. Asi čtyřicetiletý snědý muž s bujnou kšticí stojí opřen o zábradlí. V ruce má telefon, jenž po celou dobu našeho rozhovoru ani na chvíli neodloží do kapsy. Jeho ruština nese známky „pozdního sběru“ – začal se učit teprve před několika měsíci. Angličtinu má mnohem zdařilejší. „Jmenuji se Asef. Po otci Muhammad Zulgaj. Anglicky jsem se učil ve škole v Kábulu a pak jsem tlumočil zahraničním neziskovkám. Mám vystudovanou techniku. Táta ale kdysi za Sovětů sudoval v Rusku, a tak jsem se přes jeho známé dostal až sem,“ popisuje ve zkratce svou rodinou anamnézu.
Nábřeží abchazské metropole Suchumi je skoro prázdné, i když je vrchol turistické sezony. Naoko samostatná kavkazská republika, která se v roce 1993 odtrhla od Gruzie a stala se tak další ruskou kolonií, je otevřená vlastně jen z jedné strany – z Ruska. A tudy se sem dostal i Asef. „Když unesli mého bratrance, táta mi řekl: Odjeď do Ruska. Tak jsem sbalil ženu a děti a přes Tádžikistán jsme se dostali do Moskvy. Nikdo nás tam ale nechtěl zaregistrovat. Skončili jsme na ulici. Až mi jeden Syřan poradil, ať jedu do Abcházie. Že tady uprchlíky berou, a ještě jim dají dům.“
SMS Petry Procházkové z Kavkazu: Ostnaté dráty jsou i na hranicích nám mnohem bližších |
Navzdory tomu, že informace kolující v uprchlických kruzích o tom, kde berou a kde ne, kde kolik dostanete na dítě a kde vás naopak zavřou do detence jako potenciálního zločince, bývají často zkreslené, ta, kterou utržil Asef, byla přesná. V ulicích Suchumi i dalších pobřežních měst Abcházie potkáváme víc zahalených žen, než by tady člověk čekal. Je slyšet arabština. Asef jako Afghánec je tady poněkud osamocen. Většina běženců, kteří zakotvili v této maličké, nepřiznané a těžko dostupné republice, přišla ze Sýrie. Protože ale nejdůležitějším informačním kanálem pro lidi, jež se vydávají na cestu, jsou sociální sítě a hlasy jejich známých, kteří dorazili do cíle před nimi, míří prý do Abcházie i další afghánské rodiny. Syřanů už tady je přes 500.
Repatrianti a ti druzí
Válka kdysi Abcházce žijící tam, kde se hřeben Kavkazu střetává s Černým mořem, vyhnala daleko od jejich původních domovů a válka je tou příčinou, kvůli které se sem potomci někdejších migrantů vracejí. Odhaduje se, že v Sýrii žilo od deseti do 30 tisíc přímých potomků Abcházců, kteří sem utekli převážně po dobytí Kavkazu Rusy v 60. a 70. letech 19. století. Většina z nich už dávno svým rodným jazykem nemluví. Přešli na arabštinu.
„Jak by se mi teď abcházština hodila,“ směje se mladá žena s vlasy pečlivě ukrytými pod šátkem. V suchumském obchůdku prodává oblečení. Moderní, i to, které se sluší pro muslimské ženy. Těch v Abcházii poslední dobou přibylo. Většina obyvatelstva jsou stále křesťané, avšak vztah s muslimy se tady nijak neřeší. „Učím se ale raději rusky, abych se domluvila se všemi, kdo tady žijí,“ pronese dokonalou angličtinou. Prý její předkové pocházeli odsud, ale ani rodiče už neví, kde vlastně v Abcházii žili. Jsou údajně potomky horského abchazského kmene Cabal. „Odešli, protože je vyhnali Rusové, ale dnes nám Rusko pomáhá,“ konstatuje.
Poloha Abcházie
Abcházie se k uprchlíkům ze Sýrie postavila čelem. I když oficiálně se hovoří výhradně o tradiční kavkazské pohostinnosti, pomoci v nouzi a také solidaritě s téměř zapomenutými krajany, důvod otevřené abchazské náruče je komplikovanější.
Po konfliktu s Gruzií odešla z půlmilionové Abcházie téměř polovina obyvatelstva. Abcházci už tehdy lákali členy své mohutné diaspory – asi 500 tisíc až milion potomků abchazských kmenů žije dodnes v Turecku, Jordánsku, Sýrii, Egyptě, ale i v USA a Kanadě. Zájem byl minimální. Až válka v Sýrii zvýšila o Abcházii zájem. Repatriace krajanů ale také znamená, že s návratem vyhnaných Gruzínců, kteří zde rovněž žili po staletí, se už nepočítá.
Volné domy a jazykové kurzy
První syrští Abcházci přijeli do Abcházie v roce 2012. Země se tak stala jednou z mála na světě, která uprchlíky vítala. Gruzínci žijící do roku 1992 v Suchumi patřili mezi privilegovanou vrstvu a jejich vily dodnes nesou stopy tehdejšího výsadního postavení. Mnohé nebylo komu dát. Chátraly a i 25 let po konfliktu vytvářely válečnou atmosféru. Teď mají některé nové obyvatele.
Národní výbor Abcházie pro repatriaci všem, kdo se řádně zaregistrují, platí nebo rovnou věnuje byt či dům, snaží se je zaměstnat a integrovat. Většina z migrantů navštěvuje kurzy ruštiny, kterou se odmluví i s dalšími obyvateli Abcházie – Abcházci totiž i dnes, po vyhnání gruzínské většiny, tvoří sotva 50 procent z celkového počtu 240 tisíc obyvatel země. Zbytek jsou Rusové, Arméni, Řekové. Před válkou v roce 1992 Abcházci tvořili necelých 18 procent z celkového počtu 525 tisíc obyvatel. Uprchlíci mají pro Abcházce neveselou statistiku vylepšit.
SMS Petry Procházkové z Kavkazu: Abcházie je zásobovaná jako sovětský supermarket |
Většina migrantů přijela organizovaně, za pomoci ruského ministerstva zahraničí – letecky do Soči, odtud rychle, bez práva vstoupit na ruskou půdu, autobusem po pobřeží do Abcházie. Kdo nepracuje, dostává měsíčně 10 tisíc rublů (asi 3250 korun). Což je víc, než má leckterý místní důchodce. Bez pomoci Moskvy by ale abchazské vládě brzy došel dech.
O 20 let pozadu
Pravda, v poslední době se do Abcházie uchýlili i Syřané, kteří neměli s touto zemí nikdy nic společného. „Prostě jsme od našich známých slyšeli, že tady nám dají dům. Pak se uvidí, co dál,“ říká Zahira, která si v Suchumi zkouší založit turistickou firmu. Má vysokoškolské vzdělání v oboru IT. „Ve srovnání se Sýrií jsou tady o 20 let pozadu. Ale teď už alespoň můžeme platit bankovními kartami.“ Abchazské zdravotnictví a školství podle ní v mnohém ustupuje tomu, na co byli uprchlíci zvyklí v Sýrii před válkou. „Moře, pláže a klima, to je tady super,“ říká Zahira. „Ale nikde žádné pořádné město. A nikam odsud nemůžeme. Jako v kleci. Naštěstí v bezpečné.“
Do Ruska zatím nesmí. Nemá abchazský pas. „Tam by bylo víc příležitostí, tady zase máme pěkný dům,“ říká. Když se jí ptám, zda ví, že v něm kdysi žila gruzínská rodina, kterou za války vyhnali stejně, jako její rodinu ze Sýrie, pokrčí rameny a řekne: „Za to já ale nemůžu. To je jejich osud. Já se musím starat o ten svůj.“
