Na kole přes Afriku: znovu na začátku na mysu Dobré naděje

Před sedmi lety, když jsem stál u dřevěné tabule na úplném jihu Afriky, na níž je napsáno „Mys Dobré naděje“, jsem tušil, že tu cesta nekončí. I po tom, co jsem si prožil během sedmi měsíců v sedle bicyklu a ujel štreku 13 tisíc kilometrů přes 15 států podél západního pobřeží afrického kontinentu, jsem tak nějak tušil, že se sem ještě podívám. A teď tu opravdu stojím. Zase s kolem opřeným o ceduli. A čeká mě další cesta.

Tentokrát středem a východem kontinentu – až k dalekému severu. Znovu projedu 15 států. V plánu je společně s Roman Wildlife Foundation vystoupat na Kilimandžáro, pozorovat gorily horské v Ugandě nebo fotografovat slony v Botswaně.

Pojedu domů. Protože cíl vždycky byl a bude dostat se ve zdraví tam k nám, do středu Evropy. Do Prachatic. Možná 15 tisíc kilometrů (750 třešňáků) dlouhá cesta. Naučil jsem se však nic si nenalhávat a neplánovat dopodrobna. Pokorně přijímám africkou prozřetelnost, neboť ta samotná ví vše nejlépe a určuje cesty nás všech samozvaných poutníků. Pojedu pomalu a budu vděčný za každý den na černém kontinentu.

Kapské Město

Ještě předtím jsem se celkem zasekl v Kapském Městě, protože i přesto, že se zde podle statistik stane až 9 a půl vraždy denně, má tohle město Středoevropanům toužícím po dálavách co nabídnout. Ve městě doslova pulzuje tolik života! Tisíce kavárniček a restaurací. Gastronomie z celého světa. Na slavných víkendových trzích na Waterfrontu můžete k snídani pojídat třeba čerstvé ústřice a zajídat je pštrosími hamburgery. V okolních pubech si zatrsáte v rytmu reggae a kvalitní víno z přilehlých vinic tu teče proudem. V Simon’s Town se zase dá pozorovat populace fotogenických a vtipně si vykračujících tučňáků brýlových.

Nad městem, ve výšce 1085 metrů nad mořem, hrdě ční nejslavnější ze stolových hor. Impozantní pískovcový kopec s plochým vrcholem je pro místní komunity důležitým duchovním místem. Od roku 2011 figuruje Stolová hora na seznamu nových sedmi divů světa. Dostanete se na ni lanovkou. Já jsem si ji ale vyběhl a doufal, že cestou potkám vzácné karakaly, kteří by měli ve zdejších končinách lovit. Měl jsem ale štěstí pouze na damany skalní. Tihle malí savci jsou nejbližší příbuzní slonů, ale připomínají spíš naštvaná morčata. Z vrcholu Stolové hory je překrásný výhled na Kapské Město hříchu i rozlehlý Atlantický oceán.

Jižní cíp Afriky je proslulý mimo jiné svými podmínkami k pozorování žraloků v oceánu. Z přístavního města Gansbaai, asi dvě hodiny jízdy od Kapského Města, se pořádají výpravy za žraloky do zálivu Walker Bay. Vždy mě lákalo vidět velkého bílého. Ten je ovšem na těchto místech k vidění jen ojediněle. Z jejich teritorií je totiž vyhnali jiní predátoři – kosatky dravé. Z klece pod hladinou se mi ovšem naskytl pohled na jiné zástupce žraloků. Žijí zde například žraloci mědění nebo širokonosí. A řeknu vám, že když se proti vaší kleci řítí třímetrová paryba, začne vám v hlavě automaticky hrát znělka ze Spielbergových Čelistí.

Jedna žraločice měla dokonce v hubě utrhnutý rybářský háček. Spíš to byl pořádný hák, který se dává pirátům po amputaci horní končetiny místo protézy. Nejraději bych ji tohoto nedobrovolného piercingu zbavil, ale asi bude muset počkat na někoho odvážnějšího. Organizace, jež se s turisty za žraloky vydávají, vynakládají značné finanční prostředky na jejich výzkum a ochranu. Oceány jsou momentálně velice choulostivým ekosystémem, který čelí všelijakým problémům moderní doby. Především změnám klimatu a lidské činnosti. Díky české aplikaci vakovako.com můžete podpořit jednotlivé organizace, které pomáhají tyto vzácné ekosystémy chránit.

Kolem klece proplouvali rejnoci i lachtani, ale to já byl už dávno na palubě. Ačkoliv jsem měl v minulosti možnost vyjet na oceán už mnohokrát, ještě nikdy jsem nezažil takovou mořskou nemoc jako tady v zátoce žraloků. Zatímco si zbytek týmu užíval jejich pozorování, já okupoval jediný hajzlík na palubě. Alespoň jsem tak dal důvod sebrance racků se chechtat.

Zase v sedle

Nasedám na kolo a od mysu Dobré naděje jedu podél Atlantiku proti severozápadním větrům. Nasávám slaný vzduch a míjím solitérního pštrosa pasoucího se na zelených výhoncích rašících z písčité pláže. Během šlapání do kopce od oceánu se musím neustále potutelně pochechtávat.

„Na kole přes Afriku. Ty vole, ty to fakt zas zkoušíš…“ Přijde mi to celé bláhové a absurdní.

Než to má mysl zpracuje, nezbývá mi než šlapat pomalu dál a zvědavě nakukovat za další zatáčku. Napojil jsem se na proslulou R62, která se jako asfaltový had vlní vstříc Dračím horám. V africkém slunci ze mě leje pot a zdejší kopce mi to nedávají zadarmo. Gravel skřípe pod vahou nacpaných brašen od Kolomotion a mé kožené sedlo se zdá ještě nevysezené. To všechno jsou však patálie jezdcovy, které brzy zevšední. Snad.

Pozn. red.: 1 třešňák = 20 km