'Ale hlavně zrušte ta víza'

Melih Özsöz je mladý turecký akademik a cesty do kontinentální Evropy patří k popisu jeho práce. Teď se opět chystá do Bruselu a čeká ho opět totéž: předložit belgickému konzulátu v Istanbulu tlustou složku se 14 různými položkami – včetně kopie kreditek, řidičského průkazu, dokladů od auta, byť s ním do Belgie nepojede a zvacího dopisu. Bude si také muset připravit dalších 100 eur. To všechno kvůli třem až čtyřem dnům. „Je to nefér a je to strašná komplikace,“ ulevuje si Melih.

Belgické nároky nejsou výjimkou. Tvrdé vízum chtějí po Turcích všechny schengenské země, tedy i Česko. Liší se jen cena. Češi se drží předepsaných 60 eur, Belgičané, Italové, Francouzi a další předali vyřizování víz externí firmě a ta si účtuje náklady navíc. Dochází tak k paradoxní situaci: ačkoli třeba Bosna a Hercegovina nemá, na rozdíl od Turecka, status kandidátského státu, Bosňané platí jen 35 eur. A zatímco turecké zboží může už od roku 1996 volně dovnitř unie, jeho dopravci se přes hranice bez víz nedostanou.

Bosna totiž podepsala s Bruselem dohodu o zjednodušení víz. To Turci odmítají. Tvrdí, že by tím uznali legalitu víz, kterou – mávajíce verdikty soudu unie o tom, že víza představují protiprávní překážku volnému pohybu služeb – neuznávají. Státy EU se naproti tomu drží linie, že existence volného obchodu přes Bospor nemá co dělat s vízy. „Klíčovou podmínkou pro jejich zrušení je souhlas s vracením ilegálních přistěhovalců na náklady vstupní země a tu Turecko odmítá podepsat,“ říká k tomu mluvčí Evropské komise pro rozšíření Krisztina Nagy.

Turecko coby brána do Evropy by totiž muselo platit návrat průměrně 100 000 lidí ročně, což je pro jeho vládu zatím nestravitelné. Jedním z mála nástrojů, který Turkům zbývá, je tak lobbovat u všech okolo. Teď jsou na řadě Češi, příští předsednická země a stát, jehož elita podporuje vstup Turecka do unie. „Bude skvělé, když se Česku podaří pokročit v našich přístupových rozhovorech. Ale hlavně ta víza…,“ říká za všechny politiky, obchodníky a obyčejné lidi turecká poslankyně Fazilet Ciglik.

Člen europarlamentní delegace pro Turecko Jan Zahradil (ODS) souhlasí. Kvůli vízům chce interpelovat EK a také navrhnout, aby se věc stala „jednou z priorit českého předsednictví“.

Zájem o unii v Turecku klesl
Byť jsou víza jen jedním segmentem, ilustrují složitost vztahu mezi státy unie a Tureckem. Konzervativní vláda Recepa Tayyipa Erdogana si v prvním volebním období vysloužila respekt kvůli reformnímu tahu, kterým se snažila sladit tureckou právní šablonu s Bruselem. Po loňském opětovném vítězství ale Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) polevila a zprávy ze země se točí hlavně okolo pokusů AKP nabourat sekulární charakter země. A projevuje se to snahou povolit muslimským úřednicím šátek v práci, zákazem vstupu na premiérovy tiskové konference novinářům, kteří náboženský rozměr AKP kritizují, nebo vězněním pokojných protivládních demonstrantů.

Podle zasvěcenců AKP rezignovala na reformy, neboť vedly ke sporům s armádní generalitou. Ta se coby tradiční strážkyně tureckého sekularismu bojí o ztrátu svého vlivu a jde AKP „po krku“ – mezníkem byl letošní pokus dosáhnout zákazu AKP. A než aby Erdogan obětoval svoji stranu, která se opírá o obyčejné Turky, pro které je islám součástí života a kteří jsou na hony vzdálení na Západě vzdělané ateistické elitě v tureckých městech, radši obětuje Evropu, která se stále nerozhodla, jestli Turecko vlastně chce.

Výsledkem pak je, že země sklouzává ze své unijní cesty, Brusel má pro ni stále kritičtější slova a podpora členství mezi lidmi klesá. Aktuálně je na historicky nejnižším bodu – na 49 procentech. Při debatě se studenty na istanbulské univerzitě tak není výjimkou setkat se s tímto názorem: „Proč i po šedesáti letech v západním bloku pořád někdo zkouší naše evropanství? Vás Čechů se nikdo neptal, i když jste donedávna stáli na opačné straně. Nechceme unii za každou cenu!“ Dvacetiletý Ali si za to vysloužil souhlasné kývání svých spolužáků.