A pak dodává, že od jiných uprchlíků slyšela, že ve středisku Jižní Osetie Cchinvali, které už obsadili Rusové, leží na ulicích mrtvoly gruzínských vojáků. Ti město minulý týden krátce obsadili.
Naira je z gruzínské vesnice Kurta v Jižní Osetii a stejně jako další pasažéři by se chtěla vrátit domů. Do Tirdznisi přijeli pro pomoc, ale jediné, co mohou dostat, je chleba. To je ostatně jediná potravina, která je ve vesnici v současnosti k mání. Pekař Abtangil Kusradze a jeho kolegyně se ohánějí, aby ti, co ve vesnici jsou, měli alespoň něco k jídlu. Na starém stroji v horku a přítmí maličké pekárny dávají těstové placky na otáčející se válec. 
Když lidé na náměstíčku zaslechnou ruský stíhací letoun, okamžitě přestanou diskutovat a zpozorní. Ave chvíli, kdy zazní výbuch odhozené pumy, okamžitě vypukne panika a každý z nich se snaží schovat, kam se jen dá. Po několika minutách nasednou do červeného vozidla a vydají se směrem k Jižní Osetii. Projedou vesnicí Brotsleti a pokračují dál kolem sadu a pak po rovince, na jejímž konci je u silnice cosi jako strážní budka.
Proti nim jede osobní auto. Obě vozidla zastaví a řidič toho osobního informuje posádku mikrobusu, že na konci rovinky už mají kontrolní stanoviště Rusové. Stranou od silnice stojí zamaskované vojenské vozidlo s malou ruskou vlajkou na anténě. Řidič okamžitě červený mikrobus otáčí a ujíždí. Tito uprchlíci se domů jen tak nevrátí.
Uprchlíků z gruzínských vesnic v Jižní Osetii nejsou zatím proudy, ale nebude jich málo, i když se dá těžko odhadnout kolik. Jsou vidět u silnic či jak se přesouvají v autech a mikrobusech. Nikdo kromě příbuzných či přátel se o ně nepostará. 
Tíživá atmosféra byla ale včera cítit jen v okolí Jižní Osetie. Čím byl člověk dále od pomyslné hranice s Jižní Osetií, tím byl život normálnější. Možná jen dočasně.
Rusové v Tbilisi?
V metropoli Tbilisi šel ještě včera odpoledne život normálně dál, obchody byly otevřené a ulicemi jezdily tisíce aut.
|
Takže můžu klidně spát. Až vy odjedete, bude to znamenat, že sem přijdou Rusové a s námi bude konec.
Večer, mezi devátou a desátou gruzínského času, vystoupil gruzínský prezident Michail Saakašvili v televizi. Vyzýval Gruzínce, aby nepropadali panice a mimo jiné zdůrazňoval, že dostal od Ruska ujištění, že v příštích dvanácti hodinách nic nepodnikne, a tedy ani nevstoupí do Tbilisi.
S tím, jak přibývalo hodin, se u různých hospůdek objevovalo stále více lidí, kteří popíjeli a probírali možnosti. Městem se začaly šířit fámy. Jedna hovořila o tom, že ruští vojáci dorazí do hodiny do Tbilisi, druhá, že už tu jsou speciální ruské jednotky, které jdou zatknout Saakašviliho. V ulicích se také začalo objevovat mnohem více gruzínských vojáků. Většinou šlo o rezervisty. Působili unaveným a poněkud rezignovaným dojmem. Jako by přestali věřit, že se vše v dobré obrátí. 
Obavy lidí v Tbilisi vyjádřila expresivně žena obývající dům vedle hotelu, kde jsou zahraniční novináři. „Vy odjíždíte?“ zeptala se jich, když několik z nich viděla u osobního auta. A když se dozvěděla, že ne, dodala: „Takže můžu klidně spát. Až vy odjedete, bude to znamenat, že sem přijdou Rusové a s námi bude konec.“
