Pátek 30. října 2020svátek má Tadeáš 11 °C občasný déšť Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Bankéřovo tiché velkovévodství

Ivan Pilip | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ivan Pilip | foto: Ondřej NěmecLidové noviny

PRAHA Vedle eurokomisaře Vladimíra Špidly je Ivan Pilip nejvýše postaveným Čechem v Evropě. Jak se členovi vedení lucemburské Evropské investiční banky žije ve městě finančníků a cizinců?

Rozhovor jsme roztáhli po celém Lucemburku. Za viceprezidentem Evropské investiční banky jsme museli přes staveniště do budovy zvenčí připomínající betonový bunkr. Když jsme se konečně dostali přes přepečlivou vstupní kontrolu, ocitli jsme se v prostorné hale. Její stěny pokrývaly avantgardní obrazy aktů, které v kombinaci s konzervativními obleky bankéřů působily poněkud surreálně. Na stropě se mihotal odlesk vody z designově dokonalého jezírka a my jsme s fotografem podvědomě tlumili hlas do intimního pološepotu. Lucemburk je město tlumených rozhovorů. Obývané především bankéři a úředníky evropských institucí má vybranou atmosféru, vkusné kavárny, předražené zboží ve výlohách a způsobné děti způsobně si hrající s míčem.

„Zamluvil jsem nám stůl v jedné hezké kavárně,“ usmál se Ivan Pilip, kterého zjevně těšilo popovídat si o architektuře malého velkoměsta, o životě v zemi, kde je člověk autem za pár minut za hranicemi, nebo o zdvořilém chladu Lucemburčanů. V půl páté odpoledne se město pomalu vyprazdňuje a v pomalých kolonách odjíždějí ze země Belgičané, Němci a Francouzi. Posouvali jsme se v dopravní zácpě a Ivan Pilip vyřizoval hovory střídavě ve francouzštině, angličtině, němčině a češtině. V tom posledním řešil, kdo vyzvedne dceru ze školy. Na rozdíl od pražských plískanic tu svítí a hřeje předjarní slunce. „Vybrali jste si mimořádný den, většinou tady prší,“ pokyvuje náš průvodce hlavou.

Jakým jazykem tu hovoříte?
Na představenstvu jeden mluví anglicky, druhý mu odpoví francouzsky. Tyhle dva jazyky tu fungují společně, němčina se používá pouze na dozorčí radě. Pro nové země není francouzština běžný jazyk, tak jsme přemýšleli, jak změkčit požadavky. Jestliže hledáme někoho, kdo mluví plynně anglicky a francouzsky, je to specialista a je ochotný se odstěhovat do Lucemburska, tak si už příliš zužujeme výběr. Adepti by tedy měli jeden jazyk ovládat a zavázat se, že se druhý jazyk co nejrychleji doučí. Španělé a Italové mají tendenci mluvit francouzsky, Angličané a ostatní raději anglicky.

Jste tu na tři roky, to je docela krátká doba.
Ano, za rok tady končím, po mně nastoupí Polák. Je nás v prezidiu namísto pětadvaceti, jako v ostatních evropských institucích, jen devět, aby ještě rozhodování dávalo smysl. Daň za to je taková, že mandát, který je obyčejně šestiletý, platí pro větší země. Pro ty menší, tak aby se dostalo na všechny, je mandát zkrácený. A kdo byl jednou na úrovni řízení představenstva, nemá šanci nastoupit do stejné banky na místo vrchního ředitele. Bere se to tak, že to není dobré pro firemní kulturu. Demotivovalo by to lidi, co tu pracují. Tříletý mandát je trošku škoda pro to, co se tu člověk naučí. Rok a něco trvá, než se do toho člověk dostane. Poslední měsíce už zase všichni vědí, že odcházíte, tak počkají. Právě teď mi asi kulminuje doba, kdy toho můžu nejvíc dokázat.

V jaké životní situaci vás jmenování do téhle funkce zastihlo?
Měl jsem o tuhle práci zájem, ale nespoléhal jsem na to. Nejdřív jsem musel být navržen za Českou republiku a ostatní země měly také své kandidáty. Polsko vyvíjelo tlak, Maďarsko také. Proces trval tak dlouho, že jsem ani neměl čas to pořádně prožít, protože do poslední chvíle nebylo nic jisté.

Nebál jste se, zda na to stačíte? A nebyl problém přesvědčit ke stěhování rodinu?
Mám děti malé, to je pro stěhování do zahraničí výhoda, a manželka to přijala jako něco časově omezeného. Fungujeme jako standardní banka od pondělí do pátku, učil jsem se tedy místní agendu, zároveň jsem se ale musel doučit fungování evropských institucí. Musel jsem si zvyknout na práci v takhle velké instituci. Předtím jsem byl na univerzitě, soukromě podnikal a pak vstoupil do politiky.

Cítíte se dnes jako politik, nebo jako ekonom?
Jako politik vůbec ne. Máme svou charakteristiku, v angličtině je to pěkně vyjádřeno „policy driven bank“, nikoliv „politics“, tedy že jsme řízeni jistou hospodářskou politikou Evropské unie. Nevyjadřujeme se však k politickým záležitostem v jednotlivých zemích. Ivan Pilip

Vaše banka je tedy podřízena Evropské komisi?
Ano i ne. Člen komise sedí v naší dozorčí radě, a pokud s některým projektem nesouhlasí, tak jej lze schválit, jedině pokud jsou pro všichni ostatní členové rady. Nejsme jí tedy podřízeni, řídí nás akcionáři, což je pětadvacítka unijních států. Odpolední slunce zlátne, a tak se kvůli fotografovi vydáváme do lucemburských ulic. Ivan Pilip a jeho kolega vtipkují, že musíme kráčet pomalu, protože po dvou ulicích centrum končí. Mezitím probíráme, kdo kam jezdí na víkendy. „Tři víkendy z měsíce tu nejsme, většinou jedeme do Paříže nebo do Bruselu,“ přemítá Pilip. Kolem nás v pláštích korzuje střední a starší generace. Pokud jde někdo rychlejším krokem, je to zpravidla příslušník silné portugalské komunity, která tu obstarává úklid, obsluhu v baru a hlídání bankéřských dětí. V kavárně v samém středu města si u dvou stolků špitají dvě rodiny, pro něž co chvíli chrčí stroj na espreso horké mléko. S Ivanem Pilipem si objednáváme místní víno. Je bílé, suché a velmi aromatické. „Ale není špatné, ne?“ zkouší chuť viceprezident EIB.

Od lidí, kteří začnou pracovat v zahraničí, slýchávám, že se jim z jejich roviny jeví česká politika najednou jako příliš provinční, marginální. Nemáte ten dojem?
Politika mi nechybí a neplánuji se do ní vrátit, ale deseti let v ní strávených nelituji. Když sleduji situaci v Česku, mrzí mě jistá degradace pohledu na politiku, že ztratila na společenské prestiži. Když jsem v ní začínal, tak to tak nebylo. Jsem zodpovědný také za Polsko, Slovensko a v rámci jiných projektů ještě za jiné země. Sledujili diskuse tam, hloubka politických krizí a deziluze z politiky jsou tam na podobné úrovni.

Co vlastně ze své pozice můžete v bance ovlivnit?
EIB je jedna z největších bank, ačkoliv známější je třeba Světová banka. My však ročně poskytujeme dvakrát tolik úvěrů co ona. Když to srovnám se svým působením na ministerstvech, je to, jako byste místo malé jachty, kterou uřídíte sama, najednou spoluřídila tanker. Jsem členem devítičlenného výboru, který řídí chod banky.

Jak se vám v Lucembursku jako euročlověku žije?
Život tady je strašně zajímavý. Setkává se tu spousta lidí z celé Evropy, pracují tu, žijí, tahle země je silně proevropská. Je to totiž asi jediný stát na světě, kde v hlavním městě jsou domácí v menšině. Těsně nadpoloviční většina lidí trvale hlášených k pobytu v Lucemburku jsou cizinci. Mohou za to banky a tak ze šedesáti procent Evropská unie. Je to ale i v umístění země. Na večeři si zajedete do Francie, na víkend můžete jet bruslit do Trevíru do Německa a děti jedou do divadla se školou do Belgie. Každý Lucemburčan mluví několika jazyky. Můj osobní tým vypadá tak, že poradce je Němec, asistentka Polka a šéf oddělení Brit, šéf druhého oddělení Ir. Nemyslím si, že tím místní ztrácejí svou národnost. Nevzniká tu žádný evropský člověk, který zapomíná, odkud přišel. Lidé si udržují vazbu na svou rodnou zemi, kam se zase vrátí, na zvycích poznáte, odkud kdo je. Když přijdete na oběd ve dvanáct, tak jsou tam Angličané a Němci, když přijdete na oběd ve dvě, sedí tam Španělé s Italy. Ukazuje se tu, že je možné existovat evropsky otevřeně, s volnými hranicemi, s volným pohybem lidí, v mnoha vzájemných kontaktech a přitom neztratit vlastní tradice. Tenhle rys se mi tu hodně líbí. Zároveň je to však země, která si udržuje své národní charakteristiky. Bojuje za své zájmy, udržuje si svůj jazyk, tradice, v podmínkách, že to může až vadit lidem, kteří tu pracují dočasně.

V čem vám to vadí?
Řízení vlastní společnosti se snaží Lucemburčané udržet ze všech sil ve vlastních rukou. A to je přitom pro Lucemburk velmi nesnadné.

Takže jsou tu i třecí plochy.
Setkávám se s kolegy z nových členských zemí, kteří mají z evropského prostoru i deziluze. Přece jen jsme ještě nedosáhli plnoprávnosti s ostatními členskými zeměmi. Třeba dnes jsme měli schůzku s šéfem personálního oddělení, abychom svolali nové jednání s lucemburskými úřady o tom, že partneři zaměstnanců banky - stejně jako všech ostatních zaměstnanců EU - nemají pracovní povolení. To znamená, že tu nastoupila řada kvalifikovaných lidí, kteří mají často stejně kvalifikované partnery, a oni sedí doma. Lucembursko má totiž také onu přechodnou dobu pro povolení pracovního povolení a asi ji prodlouží. V EIB je třeba jedna kolegyně z nového členského státu, která má manžela s dvěma univerzitami, on hovoří třemi jazyky, doma pracoval pro špičkovou zahraniční firmu, a přesto tu nemohl dlouho sehnat práci. Nemohl garantovat podniku, že bude mít pracovní povolení. A když už ho někdo vzal, tak mu lucemburské úřady poskytly povolení jen na rok, přestože jeho manželka je tu na dobu neurčitou. To samé se děje u jednoho Poláka, u Maďarky. Doma jsou pod tlakem, protože opravdu když tu projdete dvě ulice, znáte Lucemburk.

Netýká se tedy problém s pracovním povolením i vaší paní? V Česku byla známá jako podnikatelka. Jak se se stěhováním sem vyrovnala ona?
Ne vždy jednoduše. Cestuje často do Prahy. Tam má své hlavní aktivity, takže tady si nic zásadního nenašla. Snažíme se vzájemně přizpůsobit, abychom nebyli oba pryč. Další stinnější stránkou Lucemburku je, že Lucemburčané možná v zájmu udržet si své tradice žijí jaksi v jiném světě. Lucemburština je nejmladším oficiálním jazykem EU, a až na jedinou výjimku neznám žádného cizince, který by jím mluvil. Já za dva roky tady asi neznám žádného lucemburského ministra. Znám lucemburskou europoslankyni a jejího partnera, ale to je výjimka. Nemám lucemburské přátele, jsou tu dost uzavření. I se sousedy máme dobré vztahy, ale nenavštěvujeme se. Máme milou sousedku, která má naše klíče a chodí nám venčit psa, když jedeme pryč, ale nikdy nepřišla posedět na kafe.

Projevuje se v každodenním životě nějak to, že je Lucembursko velkovévodství?
Policie se jmenuje velkovévodská. Když potkáte auto, které místo poznávací značky má jen takovou korunku, je to někdo z velkovévodské rodiny. Ale do politiky nikdo z nich nezasahuje. Je to monarchie pozitivní, je to spíše vyjádření lucemburské identity. Velkovévodský syn má levobočka s kolegyní z vojenského cvičení, ale ta dívka je tu populární. Velkovévodkyně je původem z Kuby. Byli jsme k nim dvakrát pozváni s manželkou na večeři právě kvůli Kubě. Ivan Pilip

Vyprávěl jste jí svůj kubánský příběh?
Nevěděla o tom, ale velmi ji to zajímalo.

Je v zemi cítit její silná katolická tradice?
Cítit to bylo z rozhodnutí, když v 60. letech Lucembursko pozvalo pod vlivem církve Portugalce namísto některé z národností ze severní Afriky. Tady žijí téměř výhradně evropské menšiny. Bydlím v menší obci na kraji města, tam je v místním kostele mše v deset v lucemburštině a v jedenáct v portugalštině. Jazyky pro zdejší národnosti jsou různé, ale v neděli dopoledne jde většina lidí do kostela. Jde o obecné zvyky a sdílenou tradici. Jednou Lucemburk ožil, když se hrál fotbal. To Portugalci zaplavili celé centrum, takových deset tisíc lidí.

Jak se vám žije v nejbohatším státě Evropy?
No je tu draho. (usměje se) Tahle země je jednou z nejbohatších na světě, i když je statistika zkreslená počtem cizinců, kteří tady pracují. Má to i své stinné stránky. Tohle město je přece jen malé. Lucemburk je typické středostavovské město, nejsou tu velké rozdíly mezi lidmi, vypadá to, že každý má vše, co potřebuje k životu. Ani bohatí lidé nedávají najevo své bohatství. Nejsou tady skupiny bezdomovců, je tu velká sociální koheze. Nepotkáte tu lidi viditelně chudé. Je to tak středostavovské, až je to nudné. Je to tu možná až příliš, jak má být. Přechází se jen na zelenou, nezahazují se odpadky na ulici, je to hezké, ale někdy až chladné. Lidi jsou tu známí tím, že kdybyste ještě večer v deset nula pět dělala rámus, tak vás někdo upozorní a podruhé zavolá policii. Asistent Ivana Pilipa dodává: Na druhou stranu je tu povoleno osm desetin promile alkoholu v krvi, takže v pátek večer si musíte dávat pozor, všichni jezdí nadrátovaní.

Chtěl byste tu žít, kdyby vás sem nebývala povolala banka?
Je to tu opravdu malé a také bych raději volil místa se silnějším románským prvkem. Tady je vše až příliš spořádané. Proto často cestujeme. Tak jako například lidé z Prahy na víkend odjížděli na venkov, tady je to naopak. Na víkend odsud lidé jedou do Paříže, do Bruselu… Abychom si užili města.

Co vám tu chybí?
Je tu samozřejmě divadlo, jsou tu kina, televizní stanice. Naše děti chodí do francouzské školy, takže abychom měli jistotu, že budou rozumět, jezdíme dvacet kilometrů od domova do Francie. Kulturně tu nestrádáme, ale velké město nabízí víc možností, jak trávit čas. Obecně platí, že je to výborné město pro lidi už starší, usedlejší, nebo pro rodiny s malými dětmi. Pro ty je tu spousta parků, zeleně, bezpečno. Méně přitažlivé je to pro mladé lidi, je tu jen nově založená univerzita, která končí bakalářským stupněm, není tu studentský život.

Dovezli jste si sem své koně. Dostanete se na vyjížďku?
To ano. Občas víkendy trávím i doma a beru si s sebou věci na pročtení, dělá se mi klidněji, když se zamknu doma v pracovně, než když sedím v kanceláři. Ten týden je totiž ovlivněn mým cestováním. Včera jsem byl v Londýně, dnes jsem tady, zítra letím do Prahy, ve čtvrtek se vracím posledním letadlem přes Frankfurt, v pátek odpoledne odjíždíme do Maastrichtu, kde je velká výstava umění. Tam jsme do soboty večer. I volný čas trávíme často mimo Lucemburk. Ale dá se tu projet na koni, dá se vyjet na kole.

Jak se takové věčné cestování projevuje na vašem rodinném rytmu?
Mým dětem je pět, sedm a deset. Jsou z nich zkušení cestovatelé, umí si rychle zabalit batůžek. Mají možná malinko jiný životní styl, ale je to pro ně užitečné. Poznávají, že lidé přicházejí z různých zemí, mluví odlišnými jazyky, mohou mít odlišné životní způsoby a že se nemusíme shlukovat jen na základě toho, že mluvíme stejným jazykem. Mají kamarády z různých zemí. Já chtěl odejít pracovat do nějaké evropské instituce, nejlépe přímo do banky. Dal jsem tedy děti už v Praze na francouzskou školu, aby byly připraveny na stěhování. Ukázalo se to jako chytré řešení. Děti chodí do francouzské sekce, mají tedy daleko širší okruh dětí, se kterými mohou kamarádit. Teď mají druhý jazyk angličtinu. Ale oni chápou, k čemu ten cizí jazyk vlastně je. Když se jazyk učíte ve třídě s pětadvaceti Čechy a česká učitelka vám něco vykládá a pak se ptá „takže jak se jmenujete v angličtině?“, děti si řeknou, co blbne. Se mnou moje děti mluví jen česky, ale jakmile přijde někdo francouzsky hovořící, plynule přejdou do francouzštiny. Chodím s rodinou i na francouzské bohoslužby.

Máte chůvy?
Měli jsme jednu, která s námi i bydlela, protože jsme byli každý na cestách. Ale jak děti rostou, tak to řešíme tak, že k nám někdo jen přijde. Děti mají dost činností, chodí do klavíru a na malování.

Co vaše děti získávají pobytem v cizině přirozeně, zatímco vy jste se musel naučit?
Nemůžeme vystoupit ze svých zkušeností. Já žil dvacet šest let v socialistickém zřízení, cítím něco, co už jejich generace nepozná. Nás tu občas ještě lidé berou jinak. Nechovají se k nám tak, že by nebrali náš názor, protože jsme z Východu, ale pořád cítím jakési oťukávání, seznamování se. Normální každodenní kontakt mezi námi z takzvaného Východu a Západu probíhá teprve teď. Lidé ještě váhají, zda nepatříme blíž k byzantskému kulturnímu okruhu, když je náš jazyk ruštině tak podobný.

Víte, co bude za rok, až v téhle funkci skončíte? Hodláte se vrátit zpátky do Prahy?
Zatím spíš vím, co nechci dělat. Nechci se vrátit do politiky, mám pocit, že deset let stačilo. Asi by pro mě nebylo tak snadné pracovat v čisté evropské byrokracii, nechci kandidovat na nějakého zástupce generálního ředitele. Ale rád bych zůstal v kontaktu s evropským prostředím. Varianta vrátit se do Prahy existuje, je to i hezká velikost města k životu, Lucemburk je moc malý a Londýn nebo Paříž zase moc velké. Praha je tak akorát.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Neschopní ať zkrachují a pražská smetánka čte knihy, vzkazuje prezident

Prezident Miloš Zeman při rozhovoru pro MF DNES (Lány, 8. října 2020) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Česká republika se potýká s rekordními nárůsty potvrzených případů koronaviru, vláda zavádí mimořádná opatření a...

Umírají lidé, kteří mohli žít, říká lékař a spoluautor výzvy Jiří Sagan

Jiří Sagan, vedoucí lékař JIP z Kliniky infekčního lékařství FN Ostrava | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jedním ze tří autorů výzvy k ­lidem, aby dodržovali hygienická opatření, a zároveň žádající některé lékaře, ať je...

Svou sportovní kariéru považuji za ztrátu času, hodnotí minulost Hlaváčová

Yvetta Hlaváčová Tulip | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Držitelka světového rekordu v přeplavání kanálu La Manche pokořila řadu dalších met a získala spoustu významných...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!