Vypadá to jako dokonalý chaos. Cestami plnými výmolů se za neutuchajícího troubení mezi sebou proplétají rikši, motorizované tuktuky a plně naložené kamiony, zatímco je nervózně předjíždí spěchající terénní auta západních humanitárních organizací a agentur OSN. Po okraji prašné cesty pochoduje drobná, útlá žena halící se od hlavy k patě do černé látky. Je teprve dopoledne, přesto už se slunce do lidí opírá plnou silou. Kryje se před ním ošuntělým deštníkem, z něhož místy zbyla už jen kovová konstrukce.
Stejně jako bezmála 700 tisíc dalších lidí tady je i ona jedním z Rohingů, kteří od loňského srpna prchli před etnickými násilnostmi z Myanmaru (Barmy). Na dohled od jeho hranic, ve vyprahlé kopcovité krajině východního Bangladéše, nacházeli příslušníci muslimského etnika útočiště už od počátku 90. let minulého století. V roce 1982 jim vojenská junta ve většinově buddhistickém Myanmaru vzala občanství s poukazem na to, že jsou to nelegální migranti, a upřela jim základní práva. To, čemu však chudý a už tak mimořádně hustě zalidněný Bangladéš čelí nyní, nemá obdoby. Spontánně tu v řádu týdnů vznikl největší uprchlický tábor světa. Původní, asi třicetitisícový tábor z přelomu let 1991 a 1992 se rychle rozrostl až na současných 600 tisíc obyvatel a další, menší osady se paralelně rojily podél celé hranice.
  |
„Nikdo na to nebyl připraven. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, co bude následovat,“ vrací se k událostem loňského léta Mohammad Abdul Kalam, šéf bangladéšského komisariátu pro pomoc a repatriaci uprchlíků. Myanmarská armáda tehdy s poukazem na útoky rohingských povstalců na bezpečnostní složky rozpoutala to, co označuje za zásahy proti teroristům s vazbami na zahraniční islamisty. Rohingové, kteří prchli do Bangladéše, ale mluví o znásilňování, mučení a vraždění civilistů.
Nyní, půl roku poté, hostí podle OSN Bangladéš už přes 865 tisíc uprchlíků, jejichž vidina návratu do Myanmaru je víc než nejistá. A s tím i východisko z jedné z nejpalčivějších humanitárních krizí současnosti. Z 90 procent jsou závislí na potravinové pomoci. Lékařská péče by pro ně bez pomoci humanitárních organizací byla nedostupná.
Ženy se bojí a zahalují se
S nejistou budoucností ovšem roste i frustrace. A vztek, zoufalství a beznaděj se mnohdy obrací proti těm nejzranitelnějším. Jak připouští norská lékařka Kari Hansonová z polní nemocnice Červeného kříže a Červeného půlměsíce v největším táboře Kutupalong-Balukhali, násilí vůči ženám či dětem tu není výjimečné. Od října, kdy s finanční podporou Generálního ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu Evropské komise (ECHO) otevřeli brány provizorního zdravotnického zařízení, tu přitom řeší jen ty skutečně nejvážnější případy. Jako jediní v širokém okolí tu mají i operační sál. Denně se podle ní potýkají s dvěma až třemi případy domácího násilí. Někdy i s fatálními následky.
„Před pár dny jsme tu měli případ, kdy muž ubodal svou manželku,“ říká norská lékařka a ve tváři se jí viditelně zračí rozčilení. Dodává, že řešit musí i následky sexuálního násilí. Množství žen nemá po svém boku muže. Zahynuli, zajala je myanmarská armáda nebo se pokoušejí uživit rodinu v zahraničí. Se soumrakem přitom valnou část táborů pohltí tma.
I kvůli tomu jsou dnes pro většinu rohingských žen vítanou ochranou před nechtěnou pozorností nikáby, do nichž halí své obličeje, a abáje, volné, svrchní černé oděvy, jimiž nahradily barevné látky, které nosily v Myanmaru. Hraniční region bangladéšského Cox’s Bazaru, kde se Rohingové soustředí, je na rozdíl od zbytku země velmi konzervativní. Odmítnuti v zemi, kterou nazývají svým domovem, ve snaze zapadnout v novém prostředí přijali za své mnohé z místních zvyklostí. Domovy opouštěli vesměs s prázdnýma rukama a v řadě ohledů jim ani nic jiného nezbylo. Ošacení jim darovali vesměs místní obyvatelé nebo muslimské humanitární organizace.
‚Přišla jsem o syna, dceru znásilnili.‘ Milion Rohingů žije v uprchlických táborech |
Pomocnou ruku Rohingům dnes nabízí jen v největším táboře Kutupalong-Balukhali podle odhadů na 150 až 200 různých organizací z celého světa. Pouze zlomek z nich ovšem tvoří renomované mezinárodní organizace a agentury OSN. V koordinačním středisku, jehož úkolem je co nejefektivněji dostat pomoc k potřebným, se jich sdružuje jen asi šest desítek. Větší část představují malé, nepříliš známé organizace. Často vzešlé jednorázově z muslimských komunit v zahraničí. A to vzbuzuje i jisté obavy.
„S nikým vůbec nic nekonzultují. Vlastně ani pořádně nevíme, co tu dělají,“ připustil pro LN pod podmínkou anonymity jeden ze zahraničních humanitárních pracovníků.
Ví se jen jedno. Pocházejí z většinově muslimských zemí –z Blízkého východu, Turecka, Pákistánu – nebo z míst, kde je silná místní muslimská komunita, jako třeba v Británii. Vydávají jídlo, starají se o pitnou vodu, rozdávají ošacení. A také zaplňují vakuum: financují madrasy, islámské náboženské školy, nebo mešity. Podle OSN slouží téměř milionové uprchlické populaci celkem 680 mešit a 270 madras.
Jak LN řekl jeden z pracovníků humanitárních organizací, jsou bangladéšské úřady v souvislosti s nynější uprchlickou krizí nanejvýš v pozoru. „Jsou schopny zastavit kamion a začít kontrolovat, jestli gramáž látky použité na výrobu přikrývek skutečně odpovídá té, jaká je uvedena v dokumentech,“ říká s poukazem na snahu odhalit možné skryté vyvádění peněz. Panují totiž obavy, že enormní chudoba a narůstající frustrace by se mohly stát živnou půdou pro radikalizaci. Rohingská povstalecká skupina ARSA, jež se přihlásila k loňským útokům na myanmarské složky, má podle mezinárodního think tanku International Crisis Group vazby na krajany žijící v Saúdské Arábii. Bangladéš navíc v posledních letech sám o sobě čelí infiltraci zahraničními skupinami, jako je al-Káida na indickém subkontinentu (AQIS) nebo Islámský stát (IS). Právě ten má na svědomí zatím nejhorší útok v zemi. V červenci 2016 v hlavním městě Dháce, v rezidenční čtvrti, kde sídlí množství ambasád a hotelů, zavraždila pětice ozbrojenců v místním podniku 20 lidí.
Tři zdroje LN potvrdily, že již nejméně dvě zahraniční muslimské organizace právě kvůli obavám z radikalizace nedostaly od bangladéšských úřadů povolení pro práci s Rohingy. Všichni ovšem shodně dodávají, že skutečné řešení je někde jinde: nemít tábory beznaděje, jako je ten v Kutupalong-Balukhali. Takový, kde přes polovinu tvoří děti. Generace, která viděla a zažila věci, jež by žádné dítě nikdy vidět a zažít nemělo, a kterou čeká nejistá budoucnost.
