Vraždil s nebývalou brutalitou a neskrývaným potěšením. Stal se nejkrvavějším sériovým vrahem v novodobé ruské historii. Dopadnout se ho podařilo díky SMS zprávě, kterou poslala jeho poslední oběť. Nyní 33letý Alexandr Pičuškin byl včera v Moskvě uznán vinným v vraždy celkem 48 lidí. Muž přezdívaný „bitcevský maniak“ se ke všem zločinům přiznal. Tvrdí dokonce, že má na svědomí celkem 63 lidí. Jiného neblaze proslulého vraha Andreje Čikatila označuje za „troškaře“.
Pičuškin si vysloužil ještě jednu přezdívku: „šachovnicový vrah“. Ruská média totiž tvrdí, že si své oběti značkoval na šachovnici a chtěl zabít tolik lidí, kolik je políček - tedy celkem 64. Jeho obhájci ale prohlašují, že není příčetný a řadu vražd možná ani nespáchal.
Porota seděla v uzavřené místnosti přes dvě a půl hodiny. Nakonec se na Pičuškinově vině shodli všichni, nyní soud určí trest. Prokurátor žádá doživotí - na trest smrti bylo v Rusku uvaleno moratorium. „Vykopal si pro sebe hrob“ Úřadům se podařilo prokázat, že Pičuškin zabil 45 mužů a tři ženy. Ještě dva muže a jednu ženu se zavraždit pokusil. Prvního zločinu se dopustil v roce 1992 a posledního v roce 2006. Řádil tak v Bitcevském parku neuvěřitelných 14 let.
První obětí tehdy osmnáctiletého Pičuškina byl jeho spolužák z učiliště Michail Odijčuk. Oba mladíci se nejdřív dohodli, že budou společně vraždit „pro radost“. Pak ale Pičuškin došel k závěru, že Michail to nemyslí vážně. Rozhodl se, že se svého spolužáka zbaví.
Ještě než kamaráda zavraždil, tak společně hledali úkryt pro mrtvolu. V Bitcevském parku se jako ideální skrýš jevily kolektory. „Jasně, že Odijčuk nevěděl, že si hledá hrob pro sebe,“ s úsměvem řekl soudu Pičuškin. A se stejně blaženým výrazem přiznal, že kamarád se strašně bránil. „První vražda je jako první láska, nikdy na ni nezapomenete,“ dodal chladnokrevně.
Případ spolužáka Odijčuka se od všech následujících vražd lišil. Bylo to jedinkrát, kdy byl Pičuškin v této věci vyslýchán. Nic podezřelého na něm ale kriminalisté neshledali. Policii se dostal do rukou až po poslední oběti. „Dělal jsem si, co jsem chtěl. A sám jsem se vzdal policajtům, nemyslete si, že mne dopadli,“ hrdě prohlašuje a dodává o svých motivech: „Stačí někoho zabít - a jak se vám hned zachce žít.“ Pičuškin se vůbec rád uchyloval k ironii a černému humoru. Například v závěrečné fázi odmítl být u soudu přítomen a zdůvodnil to slovy: „Svoji závěrečnou řeč věnuji hluchoněmým.“
Naposledy Bitcevský maniak vraždil 13. června 2006. Pozval na procházku kolegyni z práce Marinu Moskaljovou. V parku ji ubil šesti ranami kladivem. Mimochodem na kladivu jako na smrtícím nástroji si velmi zakládal. „Vraždit lidi není jako zatloukat hřebíky,“ říkal soudcům. Ovšem nevystačil jen s kladivy, i když ta používal nejčastěji. Výjimečně se uchyloval ke střelné zbrani a jednu oběť shodil z 16. patra. Na otázku soudce, proč po řadě vražedných ran ještě zapichoval do hlav obětí střepy nebo ostré klacky, odpověděl: „V noci je v lese ticho a z člověka s rozbitou hlavou vychází silný a nepříjemný chrapot. Když pohnete s mozkem, chroptění ustane.“
Nakonec brutálního vraha dostala za mříže právě Moskaljová. Poslala svým příbuzným před smrtí SMS, v níž psala, s kým jde na schůzku. Dopadnout vraha pak už nebylo pro policii velkým problémem.
Pičuškin si vysloužil ještě jednu přezdívku: „šachovnicový vrah“. Ruská média totiž tvrdí, že si své oběti značkoval na šachovnici a chtěl zabít tolik lidí, kolik je políček - tedy celkem 64. Jeho obhájci ale prohlašují, že není příčetný a řadu vražd možná ani nespáchal.
Porota seděla v uzavřené místnosti přes dvě a půl hodiny. Nakonec se na Pičuškinově vině shodli všichni, nyní soud určí trest. Prokurátor žádá doživotí - na trest smrti bylo v Rusku uvaleno moratorium. „Vykopal si pro sebe hrob“ Úřadům se podařilo prokázat, že Pičuškin zabil 45 mužů a tři ženy. Ještě dva muže a jednu ženu se zavraždit pokusil. Prvního zločinu se dopustil v roce 1992 a posledního v roce 2006. Řádil tak v Bitcevském parku neuvěřitelných 14 let.
První obětí tehdy osmnáctiletého Pičuškina byl jeho spolužák z učiliště Michail Odijčuk. Oba mladíci se nejdřív dohodli, že budou společně vraždit „pro radost“. Pak ale Pičuškin došel k závěru, že Michail to nemyslí vážně. Rozhodl se, že se svého spolužáka zbaví.
Ještě než kamaráda zavraždil, tak společně hledali úkryt pro mrtvolu. V Bitcevském parku se jako ideální skrýš jevily kolektory. „Jasně, že Odijčuk nevěděl, že si hledá hrob pro sebe,“ s úsměvem řekl soudu Pičuškin. A se stejně blaženým výrazem přiznal, že kamarád se strašně bránil. „První vražda je jako první láska, nikdy na ni nezapomenete,“ dodal chladnokrevně.
Případ spolužáka Odijčuka se od všech následujících vražd lišil. Bylo to jedinkrát, kdy byl Pičuškin v této věci vyslýchán. Nic podezřelého na něm ale kriminalisté neshledali. Policii se dostal do rukou až po poslední oběti. „Dělal jsem si, co jsem chtěl. A sám jsem se vzdal policajtům, nemyslete si, že mne dopadli,“ hrdě prohlašuje a dodává o svých motivech: „Stačí někoho zabít - a jak se vám hned zachce žít.“ Pičuškin se vůbec rád uchyloval k ironii a černému humoru. Například v závěrečné fázi odmítl být u soudu přítomen a zdůvodnil to slovy: „Svoji závěrečnou řeč věnuji hluchoněmým.“
Naposledy Bitcevský maniak vraždil 13. června 2006. Pozval na procházku kolegyni z práce Marinu Moskaljovou. V parku ji ubil šesti ranami kladivem. Mimochodem na kladivu jako na smrtícím nástroji si velmi zakládal. „Vraždit lidi není jako zatloukat hřebíky,“ říkal soudcům. Ovšem nevystačil jen s kladivy, i když ta používal nejčastěji. Výjimečně se uchyloval ke střelné zbrani a jednu oběť shodil z 16. patra. Na otázku soudce, proč po řadě vražedných ran ještě zapichoval do hlav obětí střepy nebo ostré klacky, odpověděl: „V noci je v lese ticho a z člověka s rozbitou hlavou vychází silný a nepříjemný chrapot. Když pohnete s mozkem, chroptění ustane.“
Nakonec brutálního vraha dostala za mříže právě Moskaljová. Poslala svým příbuzným před smrtí SMS, v níž psala, s kým jde na schůzku. Dopadnout vraha pak už nebylo pro policii velkým problémem.
