Dvaačtyřicetiletá Natálie v Buči žila spolu s manželem a třemi dcerami v dvoupatrovém domku nedaleko hlavního kostela v centru. Než začala válka, podnikala v zahradnictví, užívala si rodinného života na poklidném předměstí Kyjeva a ve volném čase se věnovala focení.
Z města uprchla s malými dětmi, kterým je šest, deset a dvanáct let, v první polovině března. Její manžel zůstal, aby pomáhal jako člen domobrany. Nyní vyčkávají u známých v jihoukrajinských Černovicích, až se budou moci vrátit domů.
Ne všichni její známí ale opustili město včas, někteří jsou stále nezvěstní, další během okupace Buče zabili ruští vojáci.
Lidovky.cz: Jak vypadal váš útěk z Buče?
Jedenáctého března jsme se sebrali, protože naše armáda začala silně bombardovat, asi už věděli, že téměř polovina Buče byla evakuována. Měla jsem čím dál větší strach, když jsem slyšela bomby. Bylo to opravdu děsivé.
Město jsme opustili v předposlední den, kdy byl zřízen zelený koridor pro auta. Když jsme míjeli hlavní ulici, ze strachu jsme nefotili, raději jsme telefony schovali. Celá ulice byla zčernalá od požárů, domy byly v některých místech vyhozeny do povětří, někde byly spáleny, bylo to jako ve filmu.
