Nedávno se v dolnorakouském zámku Artstetten odehrála velká sláva. Na den přesně sto let po atentátu na následníka rakouskouherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este se zde sešla početná šlechtická, církevní i politická honorace.
Organizátorkou akce byla pravnučka Františka Ferdinanda Anita von Hohenberg. V rozhovoru pro LN později důrazně odmítla, že by atentát z 28. června 1914, při kterém zemřela také arcivévodova choť Žofie, rodinu nějak pronásledoval. Anita von Hohenberg je s minulostí zcela srovnaná, snad i proto, že o ni pečuje. V 80. letech v Artstettenu nechala zřídit muzeum Františka Ferdinanda. Na zámku jsou ostatně oba tragicky zemřelí manželé pochováni.
LN: Do Arstettenu přijelo mnoho hostů. V nedaleké obci Maria Taferl se konala mše. Jaké bylo motto těchto akcí?
Oslava, která se konala 28. června 2014, byla přirozeně připomínkou mých praprarodičů. Hlavně se ale konala na počest 17 milionů obětí té strašné války. Pokoušeli jsme se zdůrazňovat myšlenku dnešní mírové Evropy. Pro mě byla nejdůležitějším momentem dne mše v Maria Taferl, kterou vedl kardinál Christoph Schönborn. Šlo o srdeční záležitost. Jeho slova nás – rodinu, přátele a známé – utvrdila v tom, že je nutné se dívat do budoucnosti. Hodnoty minulosti musíme respektovat, nesmíme z nich ale učinit středobod našich životů. Mnohem více se dnes musíme věnovat porozumění mezi národy.
LN: Ptám se také proto, že mnozí Srbové nyní oslavovali atentátníka Gavrila Principa jako hrdinu. Domníváte se, že takový nacionalismus patří do 21. století?
Pro rodinu Hohenbergů a pro Habsburky platí to samé: vrahům bylo postaveno už mnoho pomníků. My všichni ale podporujeme Evropu regionů a shodujeme se na tom, že agresivní nacionalismus představuje katastrofu.
Uprostřed první řady sedí Gavrilo Princip, atentátník na Ferdinanda d'Este.
Gavrilo Princip 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na následníka...
LN: Setkala byste se a potřásla byste si rukou s nějakým potomkem Gavrila Principa?
Gavrilo Princip zemřel ještě před pádem monarchie, respektive před koncem války v Terezíně jako těžce nemocný muž na tuberkulózu. Setkání s prasynovci, praneteřemi a dalšími potomky mladíků, kteří se toho komplotu zúčastnili, nás nezajímá. Takové schůzky by byly médii zveličovány, aby z nich získali „dobrou story“. Již děti vévodkyně Žofie a arcivévody Františka Ferdinanda – Žofie, Max a Arnošt – ukázaly báječné gesto. Jelikož byly silně věřící a také díky výchově rodičů byly schopné Gavrilu Principovi poslat do Terezína dopis a odpustit mu. První světovou válku tři sirotci prožili hlavně ve svém domově na zámku Konopiště v opatrovnictví tet a pod poručnictvím knížete Jaroslava Thuna. Tři děti navíc musely vstřebat další ztráty – někteří z věrných služebníků museli odejít do války a zemřeli na frontě. Zvláště je zasáhla smrt jejich „Bombise“. Tak se říkalo dlouholetému služebníkovi Franzovi Doblmayerovi, který zemřel v srpnu roku 1915.
LN: Řekla byste, že atentát vaši rodinu dodnes pronásleduje?
Slovo pronásleduje je bohužel špatně zvolené. Samozřejmě ty události mají dodnes účinek – nikoliv ale emocionální, nýbrž zcela věcně na historické úrovni.
ČTĚTE TAKÉ: |
LN: Jaké pozitivní a negativní vlastnosti podle vás měli František Ferdinand a Žofie?
Vy svou otázku jistě směřujete k Čechám. Je možné říci, že můj praděd byl v okolí Konopiště málo oblíbený, neboť zde skoupil mnohý majetek. I kvůli tomu, že neměl žádné velké nadání pro jazyky, nebyla jeho čeština zvláště dobrá, což také ztěžovalo porozumění s místním obyvatelstvem. Na druhou stranu díky své pokrokovosti a inovativním nápadům vytvořil velké množství pracovních míst. Zmínit mohu třeba ještě dnes existující benešovský pivovar (Ferdinand – pozn. red.). Veřejnost také málo ví, že můj praděd byl velice milující muž a otec. Proto třeba se svými dětmi snídal a večer si s nimi hrál, což bylo na tehdejší dobu nepředstavitelné. V pozůstalosti jeho dcery, provdané hraběnky Žofie Nostic-Rieneckové, která se dožila téměř devadesáti let, jsme nalezli dopisy, které si vyměňovala s mnoha bývalými služebnými. Ti posmutněle vzpomínali „na staré dobré časy“. Díky tomu víme, že moje prababička byla velmi dobrou a starostlivou hospodyní. Když třeba na Konopiště přijel zubař, museli všichni podřízení jít na prohlídku. Nebo také po delší nemoci poslala děti hofmistra Franze Janaczka na léčení.
LN: Existuje nějaká rodinná historka, jež jejich vztah ilustruje?
Můj praděd byl z více důvodů velice nedůvěřivý a bohužel také velice cholerický člověk. K tomu přispěla brzká ztráta matky, těžké onemocnění tuberkulózou či pozdní oficiální jmenování následníkem trůnu. Vévodkyně Žofie od něj dostala brož, která vypadala jako ovečka. Ráda ji pak nosila při oficiálních příležitostech. Když viděla, že by se František Ferdinand během rozhovoru mohl přestat ovládat, tak pro ostatní lidi velice nenápadně ukázala na ovečku a můj praděd věděl, že musí svůj temperament krotit. Během let také své manželce jako dárek na usmířenou daroval několik porcelánových ovcí. Některé z nich jsou dnes vystavené na zámku v Artstettenu.
František Ferdinand d’Este a Žofie Chotková nastupují v Sarajevu do kočáru.
LN: Arcivévoda chtěl posílit postavení Slovanů – zejména těch jižních. Historik Christopher Clark v populární knize o vzniku první světové války Náměsíčníci uvádí, že v Uhrách měli strach z radikálních reforem. Souhlasíte?
Kdyby měl můj praděd více času a kdyby napětí mezi jednotlivými částmi c. a. k. monarchie nebylo tak velké, rozvíjel by František Ferdinand dále myšlenku Spojených států Velkého Rakouska. Clark velice dobře popsal, jak Uhry na tyto možné reformy reagovaly.
PSALI JSME: |
LN: Kde se podle vás historici dopouštějí chyb, když vaše praprarodiče líčí?
Většinou pomíjejí jejich osobní vlastnosti. Tady na zámku v Artstettenu jsme se snažili o nápravu některých omylů. Otevřeli jsme archivy a historikům jsme umožnili bádat v pramenech. Tím jsme přispěli k tomu, že se obraz mého praděda objektivizoval, a to zvláště díky početným novým publikacím. Těší mě, že také znáte dílo Christophera Clarka, jehož si velice cením.
LN: V čem se František Josef I. a František Ferdinand rozcházeli?
Asi v tom, že oba náleželi k odlišné generaci. Proto se lišil i jejich náhled na svět, což se projevovalo v jejich hospodářském i politickém smýšlení.
LN: Kdy jste naposledy navštívila středočeský zámek Konopiště? Jak se o něj podle vás pečuje?
Na Konopišti jsem byla již dlouho před otevřením hranic a dál ho navštěvuji pravidelně. O zámek je postaráno velice dobře. A je úžasné, že je řadu desetiletí přístupný veřejnosti. Zdá se, že i věci, které svého času byly převezeny do Prahy, se na Konopiště vracejí v rámci zvláštních výstav. Vztahy mezi Artstettenem a Konopištěm jsou z vědeckého a muzeálního hlediska skvělé. Ale není sporu o tom, že vyvlastnění v roce 1919 a vyhnání nezletilých dětí z jejich vlasti představuje jednu z největších nespravedlností.
VÍCE ZDE: |
LN: Říkáte, že vaším cílem je dosáhnout většího porozumění mezi národy. Bylo něco takového před první světovou válkou možné? Nejde o moderní výraz?
Termín porozumění mezi národy je jistě moderní. V 19. a na začátku 20. století ale bylo soužití různých národů zcela normální. Nezapomínejte na to, že v této obrovské říši bylo možné cestovat bez pasu a navíc se hospodářské vztahy staly globálními. O tom se mohl přesvědčit i tehdy osmadvacetiletý arcivévoda František Ferdinand během cest v Indii i ve Spojených státech.
LN: Myslíte si, že i ve 21. století příslušnost ke šlechtě zavazuje?
Dnes již nejde o moc, nýbrž o to, jít příkladem a být vzorem občanské odvahy či morálního a etického chování. Šlechta je v Evropě značně roztroušená. Příslušníci evropské aristokracie žijí ve Spojených státech, Austrálii a Jižní Americe, takže na všech kontinentech. Karl Hohenlohe (rakouský šlechtic – pozn. red.) výstižně říká: „Aristokraté se vyskytují v každé podobě, jsou to silné nebo slabé osobnosti.“
