Druhé největší ukrajinské město je už dva měsíce na frontové linii ruské invaze. Jeho obrana je pro osud celé severovýchodní Ukrajiny klíčová. Spoluzodpovědnost za chod města tak převzaly stovky místních dobrovolníků. Mnohé čtvrti jsou odříznuté od zásobování, obchody i lékárny jsou trvale zavřené. Na dobrovolnících tak někdy závisí doslova přežití mnoha ze čtyř set tisíc Charkovanů, kteří ve městě zůstali.
Jura byl manažer známé galerie na Floridě. Do Charkova se vrátil už před válkou, aby se postaral o nemocnou maminku. Řídil tu jednu z místních IT společností. Teď řídí auto pro dobrovolnickou organizaci, pojmenovanou podle začátku invaze „24.02“. Míříme na jedno ze sídlišť, jež dobrovolníci zásobují.
„Čím míň aut, tím je to horší,“ vysvětluje Jura, jak jednoduše pozná, co kde hrozí. Marně vzpomínám, kdy jsme potkali poslední. Nedaleké výbuchy mu dávají za pravdu. Jura takhle denně najezdí 150 kilometrů. Při sobě má pořád léky, které lidem nejčastěji chybí. Třeba L-Tyroxin a Euthyrox na štítnou žlázu. Bez nich může jít o život.
Jura rozváží pomoc do nejohroženějších částí Charkova. CHTZ (Charkovský traktorový závod), Horizont, Severní Saltovka. Sídliště poblíž ruských pozic, z velké části proměněná v ruiny. Nikdo jiný tam jezdit nechce. Přesto i zde dál žijí lidé.
 |
Jura vysvětluje, že mnozí z nich pečují o nemohoucí rodiče či příbuzné. Nemají na převoz, nájem a péči dál na Západě, kde je to bezpečné. Často kvůli válce přišli o práci a stěží teď mají na jídlo. Zůstávají tak v oblastech každodenního bombardování a ostřelování odkázáni na pomoc dobrovolníků. Hodně lidí se také muselo na zdevastovaná sídliště vrátit, když jim došly úspory. Ti chudší dokonce i ze Západní Ukrajiny, kde se ceny skokově zvedly. Dobrovolníci se také starají o rodiny vojáků na frontě, kteří tak můžou bránit město s pocitem, že je o jejich blízké postaráno.
U zrodu organizace „24.02“, které Jura pomáhá, stál provozovatel několika charkovských restaurací. Ten svým zaměstnancům nabídl, že se můžou před bombardováním ukrýt ve sklepech jeho podniků. Byly v nich zásoby jídla, voda a fungovala i elektřina. Tým jeho lidí spontánně pokračoval v práci. Místo vyšší gastronomie teď vařili brambory pro lidi v metru. Když došly předválečné úspory, začali vše financovat z dobrovolných příspěvků na ukrajinských sociálních sítích. Nyní tým „24.02“ zajišťuje vše potřebné pro více než 5 tisíc Charkovanů. Pro ty ze stanic metra, zaměstnance vodáren a elektráren i dobrovolníky z teritoriální obrany. Odlehčuje tak městu, které se musí vypořádávat s následky každodenních útoků.
Panelák rozpůlený explozí
Je to poslední ulice na Saltovce. Právě jsme slyšeli exploze. Jen pár bloků odsud. Jura přemýšlí, jestli má jet dál. Říká, že brzy přijdou další. Prý se tam teď „i vlci bojí chodit srát“.
Jura vzpomíná, jak mu na prázdné silnici dopadl šrapnel pár metrů od auta. Klepaly se mu pak ruce, dokud si večer nedal panáka.
Trochu ho přemlouvám, než pokračujeme dál mezi zdevastované věžáky. Dům na naší adrese zatím stojí. Jura se po několika marných pokusech konečně dovolá. V bytě, kam míříme, prý už nikdo není. Chci na místě alespoň udělat pár fotek. Jura říká, že mám dvě minuty. Než Rusové znovu nabijí. Vysadí mě a jede kus dál otočit auto.
Procházím po zemi, na které jsou rozseté kousky mnoha lidských životů. Fotky z alba, knihy, plyšáci, suvenýry z dovolené. Vyfotím několikrát panelák rozpůlený explozí, než na mě Jura zatroubí a mává rukama. Mám běžet zpátky. Odjíždíme, po chvíli se za námi začnou ozývat další výbuchy. Jura má dobrou náladu, že všechno tak dobře odhadl.
Později odpoledne máme všechno rozdané. Balíčky, konzervy, chleba, léky, žrádlo pro kočky. Po sklepech, v nichž mnoho lidí na Saltovce pohromadě přežívá. Po vesnici u Saltovky, odkud se dobrovolníkům vrací suroviny, z nichž pak vaří.
Zničené město, všude trosky a nešťastní lidé. Fotograf zachytil centrum Charkova po útoku |
Jsme teď u Ljudmily, které ranní útok na Saltovku rozbil všechna okna v bytě. Ljuďa před válkou učila děti anglicky. Nyní pracuje pro další z dobrovolnických organizací, jako mnoho lidí, kteří ve městě zůstali. Prý jí to pomáhá, aby se nezbláznila. Chodí hlídat děti do centra. Její kamarádi zatím pomáhají odklízet sutiny domů po útocích. Nebo pomáhají s evakuací. Hledají bydlení těm lidem ze zničených bytů, kteří navzdory všem hrůzám z Charkova pryč nechtějí. Při pohledu zvenku je až obdivuhodné, jak všechno funguje. Jak všichni vědí, kdo obsluhuje které čtvrti a které stanice metra.
„Vsjo budět charašo“
Jedna z organizací se na Saltovce stará jen o opuštěná zvířata. Zachraňuje je ze zamčených bytů, a když není možné dostat se dovnitř, vyřežou pro ně díru dole ve dveřích. Jiná objíždí s inzulinem diabetiky.
Když někomu něco chybí, dobrovolníci se obvolají a většinou to má na skladě někdo jiný. Ljuďa vysvětluje, že lidé v organizacích se většinou už před válkou znali. Byli kamarádi, někdy jsou to dokonce příbuzní. Na začátku invaze bylo potřeba sehnat lidi, kterým je možné okamžitě a úplně věřit. Dobrovolníci tak v Charkově vytvářejí živou a spontánní síť, kde se všichni navzájem tak trochu znají. Díky tomu jsou schopni jen na základě dobročinnosti zajistit většinu věcí, které jsme zvyklí očekávat od trhu, města či státu. Včetně sociální podpory těch, kteří si ani základní věci nemůžou dovolit. Zní to jako utopie, ale v obleženém Charkově to tak prostě chodí.
Jura mi chce na Saltovce ještě něco ukázat. Na jedné z odboček se ozve střelba do vzduchu. Ukrajinští vojáci nás zastavují. Dál už prý nic není. Jen minové pole, fronta a nic. Později večer se dozvím, že část Saltovky, kterou jsme projížděli, už je pro auta zavřená. Za lidmi, kteří tu zůstali, odteď musejí dobrovolníci chodit pěšky.
Na zpáteční cestě se ptám Jury, co bude dělat po válce. Neví. Prý je teď hrozně těžké odhadovat, co bude na Ukrajině dál. „Vsjo budět charašo,“ připomínám mu zdejší mantru. „Všechno bude dobrý.“ Místní o své ruštině teď s nadsázkou říkají, že nemluví rusky, ale „charkovsky“. Vzpomenu si, kolik lidí mi dnes kladlo na srdce, že musím všem v Čechách poděkovat.
Přemýšlím, jak je statisticky možné, že tu potkávám tolik skvělých lidí. Ptám se na to Jury. Prý proto, že všichni ostatní už odjeli. Místní proruští politici a oligarchové jako první, už dva týdny před začátkem invaze, o které zjevně dopředu věděli.
Pro Ukrajinu je to podle Jury očistné. Připomíná předválečnou pověst Ukrajiny jako zkorumpované země. Směje se, že i na začátku války se objevily úplatky, jak všichni chtěli do kapacitně omezené teritoriální obrany, aby mohli bránit Ukrajinu.
Otočil i starosta
Jura vypráví, že i starosta Charkova měl před válkou pověst proruského politika. Teď navrhuje odstranit vše ruské z názvů ulic, čtvrtí i náměstí. I bez těchto jmen prý bude mít Charkov v ulicích dost šrámů, které mu budou nadlouho připomínat souseda za hranicemi.
Po cestě říkám Jurovi, jak doufám, že se obrovská energie a elán místních dobrovolníků po válce neztratí. Jak Putin svojí invazí dosáhl přesného opaku toho, co chtěl. Bavíme se o Ukrajině, která je jednotná jako nikdy předtím. Chvíli máme tichou radost. „Mohl bych dělat okna,“ vytrhne mě Jura ze zamyšlení. „Jak ses ptal, co po válce. Abych místo rozdávání pomoci nebyl ten, kdo ji potřebuje.“ Vidím, jak o tom Jura začal vážně přemýšlet. Rozhlíží se kolem po věžácích Saltovky s vymlácenými skly. „Okna. To je jistý, že teď bude potřeba.“
„Juro, a co Florida?“ ptám se. „Florida...“ mávne rukou. Míjíme nekonečné bloky s rozbitými okny táhnoucí se do dálky. „Víš, co je tu všude práce?“
