8. srpna 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Černý den německé armády. Před sto lety přišla o 27 tisíc vojáků, přiblížil se konec války

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 21Diskuse
Generál Erich Ludendorff vsadil vše na jednu kartu. Když prohrál, sázku ještě... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Generál Erich Ludendorff vsadil vše na jednu kartu. Když prohrál, sázku ještě... | foto: ČTK

Praha Ve středu to je přesně sto let ode dne, který lze nazvat začátkem konce Velké války. 8. srpna 1918 Spojenci zahájili sérii útoků, během nichž britská Čtvrtá armáda prolomila linii německé Druhé armády u Amiens a za jediný den Němci ztratili 27 000 mužů. Berlínu už od té chvíle nešlo o vítězství, ale záchranu Německa před okupací, kolapsem a občanskou válkou.

Jaro téhož roku přitom nabízelo úplně jiný obrázek. Po až nečekaně úspěšných prvních dnech ofenzívy prorazili Němci v březnu 1918 na západní frontě britské linie a zajali tisíce nepřátelských vojáků. Císař Vilém II. pak v předčasné euforii dokonce velkohubě prohlásil, že až přijde britská delegace žádat o mír, bude si muset kleknout před německou vlajku na znamení, že monarchie zvítězila nad demokracií.

Neuplynuly ani čtyři měsíce a jeden z architektů německé válečné mašinerie, generál Erich Ludendorff po zdrcujícím spojeneckém protiútoku u francouzského města Amiens 8. srpna poznamenal, že nastal „černý den“ jeho armády. Německému nejvyššímu velení bylo stále více jasné, že válku již nejde vyhrát. Jen přijatelně prohrát…

Kdy se vlastně německá porážka zrodila? Podle některých historiků již v roce 1890, kdy císař Vilém II. propustil ze svých služeb kancléře Otto von Bismarcka a následnou lehkovážnou a nezodpovědnou zahraniční politikou dopustil, aby se na stranu jeho nepřátel zařadilo i Rusko. Po celou Velkou válku si pak němečtí váleční stratégové lámali hlavu s tím, jak tuto kardinální diplomatickou chybu napravit a minimalizovat nebezpečí, které plynulo z boje na dvou frontách – s tradičním nepřítelem Francií na západě a s Ruskem na východě.

Zahnat do moře, semlít v masomlýnku

Prvním řešením byl ještě před rokem 1914 koncipovaný riskantní plán německého polního maršála a náčelníka německého císařského generálního štábu Alfreda von Schlieffena, jenž v případě celoevropské války stavěl na tom, že Němci musí nejprve bleskově porazit Francii, a to ještě dříve, než Rusové vůbec stačí zmobilizovat a zahájit útok. Jenže když válka v létě 1914 skutečně vypukla, Rusové mobilizovali příliš rychle a Francouzi se v první bitvě na Marně bránili příliš houževnatě. Německý vítězný plán vzal brzy za své a náčelníka generálního štábu Helmutha von Moltkeho mladšího to stálo místo. Nahradil jej Erich von Falkenhayn, jenž se ještě narychlo pokusil zlomit patovou situaci na západní frontě, vrazit klín mezi ne příliš pevné spojení mezi francouzskou armádou a Britským expedičním sborem a Brity „zahnat do moře“.

Britský voják veze na na západní frontu koš s poštovními holuby.
Bitva na Sommě: tank Mark IV.

Ani on neuspěl a Němci se museli smířit s dlouhodobou válkou na dvou frontách, na niž ale neměli dostatek zdrojů, surovin ani lidí. Původní plány proto změnili a zaměřili se na podle nich nyní nejslabší článek Dohody, carské Rusko, které chtěli rychle porazit a uvolnit si ruce na západě. Přes vítězství v bitvách u Tannenbergu a Mazurských jezer v srpnu 1914 a relativně úspěšnou ofenzívu v roce 1915 (na pomoc rakousko-uherské armádě) se ale Falkenhaynovi opět stala osudnou západní fronta, kde se v roce 1916 pokusil Francouze neúspěšně „semlít“ ve verdunském „mlýnku na maso“. Statisíce mrtvých, zraněných a nezvěstných na obou stranách, ale vítězný konec války byl stále v nedohlednu.

Falkenhayn se musel také poroučet. Novým šéfem generálního štábu se stal Paul von Hindenburg se svou pravou rukou, Ludendorffem. Německá veřejnost doufala, že jejich „šťastná hvězda“ vítězů od Tannenbergu se přenese i na západní frontu a bavorské a pruské pluky budou moci konečně mašírovat po Champs-Élysées. Oba důstojníci začali rychle podřizovat celou německou společnost a ekonomiku válečným cílům a de facto odstavili civilní politiky, diplomaty a dokonce i císaře Viléma II. od reálné moci. Jak podotýká autor literatury faktu Prit Buttar, Německo se pod jejich velením chovalo jako gambler, který už jednou vsadil a hodně prohrál a osud chtěl zvrátit tím, že vsadí a zariskuje ještě víc.

Britská námořní blokáda Německu způsobovala těžké zásobovací problémy a demoralizovala hladovějící týl. S cílem prorazit ji a naopak potápěním zásobovacích lodí vyhladovět Albion obnovili Hindenburg s Ludendorffem v roce 1917 neomezenou ponorkovou válku. Británii ale na kolena nesrazili. Neměli dostatek ponorek a podcenili i to, že se Britové záhy naučili ponorky potápět a svoji vlastní zemědělskou produkci zvýšit. Naopak touto eskalací si Němci znepřátelili Spojené státy, které na potápění civilních lodí a umírání svých občanů na jejich palubách reagovaly tím, že vyhlásily Německu válku a spojily se s dohodovými mocnostmi.

Rozpadl se také vnitropolitický konsenzus uvnitř samotného Německa. Stále více sílily kritické hlasy, podle nichž se Německo „nebrání agresivním útokům Dohody“, ale vede spíše útočnou, expanzionistickou a tudíž nepřijatelnou válku. Politici především z levého spektra se právem obávali, že Ludendorff s Hindenburgem v zemi zavádějí vojenskou diktaturu a osobují si právo mobilizovat veškeré, tedy i civilní zdroje pro válku. Velkou nevoli například vyvolalo původní znění tzv. Vaterländischer Hilfsdienstgesetzt (Zákona o vlastenecké pomocné službě), což nebylo nic jiného než nucené pracovní nasazení. Týl začal být válkou rozhořčen a unaven – jediné, co mohlo tyto nálady utlumit, bylo rychlé a konečné vítězství.

Operace Michael

Ruské revoluce v březnu a pak listopadu 1917, během nichž se nejprve poroučelo carské samoděržaví a poté se k moci dostali bolševici, mohly být v této situaci pro Němce darem z nebes. Spíše než vojáci si tento úspěch mohli připsat diplomaté. V zákulisí dlouhodobě kultivovali své konexe na ruské radikály a bolševiky, kteří se nakonec ukázali jako rozhodující rozkladná síla k válce ještě stále ochotné demokratické ruské Prozatímní vlády.

Jedním ze základních programových bodů nové bolševické vlády bylo ukončit válečné operace ze strany Ruska a uzavřít mír. Když 3. března 1918 bolševici v čele s Leninem podepsali brestlitevský mír, dostali Němci konečně šanci zbavit se svého dvoufrontového prokletí. Jenže udělali chybu – opojeni vidinou obrovského východního impéria, které jim po ruském kolapsu spadlo do klína, se nechtěli z nového území zcela stáhnout. Museli tam proto ponechat poměrně velké množství vojáků, kteří měli Německu jeho kořist pohlídat. Ludendorff sice pro plánovaný poslední úder na Západě potřeboval každého vojáka, ale na druhou stranu se bál, aby se cenných územních zisků nezmocnili bolševici nebo ukrajinští nacionalisté.

Podle historika Holgera H. Herwiga nechali Němci na východě 43 divizí. Výsledek války tak mohl vypadat jinak, kdyby si je Němci byli bývali uvolnili pro závěrečný úder proti Paříži. Ten se začal připravovat již na konci roku 1917, kdy bylo jasné, že s Ruskem jako bojující stranou se do budoucna již nebude muset počítat. Ludendorff dokončil plány již 11. listopadu 1917 a za cíl si vybral Brity – německé útočné síly měly sevřít Třetí a Pátou armádu Britského expedičního sboru britského maršála Douglase Haiga do kleští, oddělit je od Francouzů a nahnat do Lamanšského průlivu.

Operace, pro niž Němci zmobilizovali 1 386 177 vojáků, dostala krycí název Michael a 23. ledna 1918 ji formálně schválil i německý císař Vilém II. Němci se pečlivě připravovali, poučili se z draze zaplacených lekcí nepohyblivé války v zákopech a změnili způsob boje. Zformovali mobilní útočné, speciálně vycvičené jednotky, které nechali vybavit nejlepšími zbraněmi. Sloužili v nich zkušení vojáci, kteří dostávali speciální potravinové příděly. Oč měli Němci lepší infanterii, o to více ale zanedbali rozvoj například tankových sil. Nepovažovali je za důležité a v předvečer ofenzivy disponovali jen asi čtyřicítkou většinou předělaných ukořistěných britských tanků. Spojenci jich naproti tomu měli více než 800. I v dalších technicko-materiálních parametrech Německo s 3670 letadly (Dohoda 4500) či 14 000 děly (Dohoda 18 500) zaostávalo.

Ráno 21. března 1918 Německo vsadilo vše na jednu kartu. Ofenziva probíhala ve třech etapách a Němci v nich nejprve slavili řadu vítězství. Během prvních dvou dnů prakticky zdecimovali britskou Pátou armádu a podařilo se jim vrazit do nepřátelské linie padesátikilometrový klín. Podle Buttara se ale překvapivě ukázalo, že Ludendorff nemá propracovaný dlouhodobější strategický plán. Spoléhal se prostě na sérii překvapivých útoků a podle toho, jak by dopadly, je chtěl využít k dalšímu postupu: „Uděláme prostě díru do jejich linie. A zbytek se uvidí. V Rusku jsme to také tak dělali!“

Jenže na to, aby tím zasadil Dohodě smrtelný úder, to nestačilo. Podle Buttara němečtí velitelé rozptýlili své síly v několika úspěšných taktických útocích, ale nepodařilo se jim to hlavní: rychle zlomit vůli Dohody bojovat a donutit ji jednat o míru. Britové zakolísali, ale nebyli zahnáni do moře. Ani Francouzi nezkolabovali, jejich generál Ferdinand Foch zůstal klidný – teprve pokud by se Němcům podařilo obsadit Amiens jako klíčový železniční uzel, bylo by skutečně zle. Na Spojence měl německý útok paradoxně opačný efekt – bylo konečně vytvořeno společné britsko-francouzské velení a do jeho čela se dostal právě Foch.

Operace Michael oficiálně skončila 5 .dubna, Britové ztratili 178 000, Francouzi 70 000, ale „vítězní“ Němci omračujících 235 544 vojáků. Začínali je nahlodávat pochyby, vyčerpání a defétismus. Neuniklo jim, že přes drtivé údery byli Spojenci schopni vyřazené vojáky rychle nahrazovat čerstvými rezervami.

Němci se ale nehodlali vzdát. Další operaci zahájil Ludendorff již 9. dubna, ale na konci měsíce ji musel zastavit. Němci již neměli odkud brát své rezervy. Dvouměsíční bilance byla děsivá – za březen a duben 1918 ztratili téměř půl milionu mužů. Ani to jim nezabránilo zkusit štěstí ještě jednou. Jak se později ukázalo, naposledy. Na chvíli se zdálo, že uspějí – na konci května 1918 se Němci probili na dohled Paříže. Ve francouzské metropoli vypukla panika a opustil ji jeden milion lidí. Zdálo se, že vítězství ještě nebylo nikdy blíž.

Jenže devátého června Foch zahájil s pomocí dvou amerických divizí velkou protiofenzivu. Paříž byla zachráněna, naopak Němci byli na pokraji svých sil. Jen v červnu 1918 ztratili dalších 209 435 mužů. A pak přišel další úder – 18. července devatenáct francouzských a čtyři americké divize s 2100 děly a 750 tanky prorazilo německé linie. Ludendorff propadl depresi a místo vítězného pochodu pařížskými bulváry byl donucen k ústupu směrem k Německu.

Kde udělali maršálové z císařského Německa chybu…? Hindenburg později vzpomínal, že z vojenského hlediska Němci překonali vše, čeho v uplynulých letech dosáhli. Dobyli rozsáhlá území, uštědřili protivníkovi těžké porážky, přesto neviděli žádnou známku toho, že by se Francouzi či Britové chtěli vzdát. Naopak, jejich odhodlání podle Hindenburga rostlo, což naopak zase demoralizovalo Němce. Ludendorff z konečné porážky vinil všechny a všechno, jen ne své vlastní velitelské chyby – slabou morálku nových rekrutů, nedostatek potravin, rozkladný vliv bolševismu a poraženectví šířené v týlu „vnitřním nepřítelem“ a vnější propagandou.

Stodenní série

8. srpna 1918 Spojenci zahájili další sérii útoků. Britská Čtvrtá armáda s 456 tanky prolomila linii německé Druhé armády u Amiens a za jediný den Němci ztratili 27 000 mužů. Ludendorff to nazval „černým dnem německé armády“, částečně i proto, že se podle svých slov setkal s dosud nevídaným poraženectvím do té doby pro něj neporazitelné armády. Vzdávaly se celé jednotky a ti, co se pokoušeli postupovat vpřed, se stali terčem nadávek jako tzv. Kriegsverlängerer, tj. ti, co svou nesmyslnou bojechtivostí a poslušností jen zbytečně prodlužují válečná jatka. Vyčerpaní vojáci často porušovali disciplínu, hladoví a žízniví plenili dobytý terén a ze zoufalství se opíjeli. Důstojníci ztráceli autoritu a německá obrana kolabovala.

Za dobu celé války Spojenci zajali 712 000 německých vojáků, z toho ale více než polovina připadla na poslední čtyři měsíce války v roce 1918. Už nešlo o to vyhrát, ale zachránit Německo před okupací, kolapsem a občanskou válkou. V zákopech se skutečně radikálně změnila nálada. Stále hlasitěji bylo slyšet volání po míru za jakoukoliv cenu. Němci vsadili vše, co měli, prohráli a čísla byla neúprosná. Přes svá vítězství Německo ztratilo během jarních operací téměř jeden milion mužů, mrtvých, zraněných či zajatých. Doplnit jich z rezerv mohlo ale jen 300 000. V tu samou dobu se řady Dohody denně rozrůstaly o desítky tisíc sice ne tak v boji ostřílených, ale nadšených a dobře živených amerických vojáků.

Průlomem u Amiens Dohoda zahájila tzv. stodenní sérii ofenziv, na jejichž konci byla definitivní porážka Německa a konec první světové války. Bezvýchodnost situace uznal nakonec i Ludendorff s Hindenburgem. Devětadvacátého září 1918 informovali císaře Viléma II., že vojenská situace Německa je beznadějná, a navrhli mu, aby Německo požádalo o ukončení bojů.

Jan Adamec, historik
  • 21Diskuse




Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce
Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce

Ministerstvo práce vyslalo do připomínkového řízení návrh, aby státní rozpočet financoval dětské skupiny a nově také mikrojesle. Do nich chodí hlavně děti, které nezískaly místo ve státní školce, ale jejich rodiče nastupují do práce dřív než po třech letech mateřské dovolené.