20. srpna 2018 15:20, aktualizováno  20:34 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Češi a Slováci si málo připomínají pražské jaro, všímá si Le Monde

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 53Diskuse
Uprostřed prezident Československa Ludvík Svoboda, za ním místopředseda... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Uprostřed prezident Československa Ludvík Svoboda, za ním místopředseda... | foto: Archiv města Brna

Paříž/Praha Z nového průzkumu vypracovaného sociology České a Slovenské akademie věd vyplývá, že jen polovina Čechů a třetina Slováků vnímá pražské jaro pozitivně. Ačkoli nejrůznější reformní hnutí roku 1968 nepřestávají na západě Evropy fascinovat, v Česku a na Slovensku tolik pozornosti nepřitahují. Probrat znovu myšlenky pražského jara se ale přece jen jeví jako užitečné, ba naléhavé, napsal francouzský deník Le Monde.

„Opravdu stojíme před paradoxem,“ řekla historička Ústavu pro studium totalitních režimů Muriel Blaiveová. „Stát by měl připomínat tyto velmi radostné chvíle československého života, avšak neodvažuje se oslavovat něco, co uskutečnili komunisté. A tak nedělá nic. Jsou to média, která v současnosti tuto minulost oživují,“ dodala Blaiveová.

I když se ale diskuse objeví, nesoustředí se podle francouzského politologa a odborníka na střední a východní Evropu Jacquese Rupnika na to, co mohlo pražské jaro dát Evropě. Reformní proud kolem prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka se přitom především zabýval regulační rolí státu a vyvážením komunistického a liberálního modelu.

„Není snadné připomínat si nezdar. Půl milionu vojáků vtrhlo do země. Žízeň občanů po svobodě vystřídala dvě desetiletí normalizace a okupace. Média tudíž mají tendenci připomínat 21. srpen jakožto konec iluze,“ uvedl Rupnik.

Profesor pařížské Sorbonny Antoine Mares, který na škole vede oddělení dějin střední Evropy, se domnívá, že debata o pražském jaru mezi intelektuály začala po roce 1989, ale byla záhy uzavřena takřka nadobro. Důvodů je podle Marese více, absence prvotřídních historiků mezi nimi ale není. „Jsou však bohužel zcela odstřiženi od veřejné sféry a nemají na ni vliv,“ dodal.

‚Smutné vyvrcholení politiky útisku ze strany Sovětského svazu‘

Německá kancléřka Angela Merkelová v pondělí na dotaz ČTK okupaci, na které se podílela i někdejší Německá demokratická republika, označila za „smutné vyvrcholení politiky útisku ze strany Sovětského svazu a jeho spojenců“. Stateční lidé v Československu podle ní v dalších letech přispěli ke sjednocené Evropě. Rok 1968 podle Merkelové přinesl aspoň v zárodku požadavky, které se pak naplnily v roce 1989, kdy se prosadila vůle lidu. Šlo podle ní zejména o touhu překonat komunistický režim a žít v demokracii a svobodě. 

Výročí událostí roku 1968 se v pondělí věnuje také další evropský tisk. Slovenský list Denník N označil představy, že by se z Československa stal demokratický a prosperující stát, kdyby v roce 1968 nepřišla invaze vojsk Varšavské smlouvy, za iluzi. Kritizoval rovněž tvář takzvaného pražského jara Alexandera Dubčeka za to, že nedokázal říct, že s komunisty ani s Moskvou již nechce mít nic společného. Hlavním přínosem pokusů reformovat socialismus bylo, že dokázaly nereformovatelnost socialismu a praktickou nepoužitelnost komunistické ideologie, napsal deník.

Historik Lukasz Kamiński, bývalý šéf polského Institutu národní paměti (IPN), tedy protějšku českého ÚSTR, listu Rzeczpospolita řekl, že vstup vojsk do ČSSR paradoxně způsobil masové oživení československé společnosti. Ducha Čechů a Slováků podle něj zlomila až pozdější normalizace. „Zkušenost roku 1968 na mnoho let zablokovala pokusy o masové protesty proti režimu,“ poznamenal Kamiński a upozornil, že v roce 1989 se Češi a Slováci připojili k revolučním událostem jako poslední.

O okupaci píší i v Británii a Irsku

Podle rakouského historika Niklase Perziho, který poskytl rozhovor agentuře APA, Rakušané přijímali Čechoslováky, jichž do země po srpnu 1968 uprchlo na 162 000, s velkými sympatiemi, a to „navzdory pocitům trpkosti, které mezi Rakušany a Čechy vždy existovaly“. Chování Rakušanů tuto tradici zatrpklosti a stereotypů podle Perziho „přímo popíralo“. Problém podle něj představovala skutečnost, že mezi českými a slovenskými emigranty se snažily provádět nábor sovětské i americké tajné služby.

Výročí okupace Československa v roce 1968 se věnují noviny i v Británii a Irsku. „Možným klíčem k porozumění Československu v roce 1968 je to, že na rozdíl od podobných protirežimních revolt, ať už v komunistické Evropě nebo jinde, nebylo pražské jaro pouze hnutím liberálů, studentů a politických intelektuálů bojujících proti konzervativnímu zřízení. Mělo širší podporu napříč generacemi, která pramenila ze silné tradice demokracie rozvíjené v Československu v meziválečné době,“ napsal list The Independent.

I z těchto důvodů byly reformní snahy v Československu v konečném důsledku významnější než například studenty vedené nepokoje, které na jaře 1968 zachvátily Francii, napsal v deníku Irish Examiner irský historik Geoffrey Roberts. Události v Československu podle něj formovaly reformní politiku (sovětského vůdce Michaila) Gorbačova z druhé poloviny 80. let.

Invaze vyvolala na Ukrajině tisíc protisovětských incidentů

Ukrajinský historik Oleh Bažan v rozhovoru poskytnutém Rádiu Svoboda uvedl, že sovětská tajná služba KGB zaznamenala od 21. srpna do 7. září 1968 na Ukrajině přes tisíc protisovětských incidentů vyvolaných invazí do Československa. Šlo podle něj o letáky a nápisy na budovách „Jsme s Československem“ nebo „Ruce pryč od Československa“.

Nejsilněji se odpor projevoval v Zakarpatské oblasti sousedící se Slovenskem, kde se podle Bažana šířily „nostalgické nálady, že se Zakarpatsko znovu vrátí do Československa“, jehož bylo jako Podkarpatská Rus v meziválečném období součástí. Protesty byly zaznamenány i východněji, na Krymu nebo v Donbasu. Aktivně protestovali i Čechoslováci vyslaní tehdy k práci na Ukrajině, například v kyjevském železničním depu.

Mezi ukrajinskými intelektuály proti intervenci protestoval režisér a scenárista Serhij Paradžanov, jeden z tvůrců sovětské „nové vlny“. Bažan připomněl rovněž pozapomenutou osobnost Ukrajince Vasyla Makucha, bývalého člena Ukrajinské povstalecké armády a sovětského politického vězně, který se počátkem listopadu 1968 v centru Kyjeva upálil na protest proti sovětskému panování na Ukrajině a proti invazi do Československa.

V Bratislavě byla v pondělí otevřena výstava, která prostřednictvím informačních panelů, nahrávek či fotografií výročí invaze připomíná.

ČTK
  • 53Diskuse

Najdete na Lidovky.cz