Pro zdravotníky je to emočně velmi těžké. Od jara “jedou” v podstatě jen covid pacienty. Před tím se k nim obvykle pacient dostal již v bezvědomí. Teď k nim doputuje někdy i pomalu po svých, komunikuje. Do dvou hodin se však může jeho stav tak zlomit, že jej musí intubovat. Telefonují s příbuznými, musí jim vysvětlovat, že se jejich tatínek, maminka horší a horší…
Z označení “Boj v první linii” se již stalo mediálním klišé. Jenže tady na oddělení ARO, kam doputují nejtěžší případy, se skutečně bojuje. Mezi lidmi stále nejspíš přetrvává dojem, že COVID-19 rovná se “chřipečka”, buďme však naprosto otevření. Když už se dostanete až sem, znamená to, že je váš stav skutečně vážný. Vaše šance na přežití jsou 50 na 50. COVID-19 bere staré i mladé. Během víkendu se na místní ARO dostaly dva případy, věk mezi 35 a 45 lety. Oba s nejistou prognózou, plíce doslova sežrané.
“Musela jsem si to v sobě nějak zdůvodnit,” snaží se mi popsat své pocity doktorka Polášková, když se s ní bavím, že to musí být neskutečně psychicky náročné. Jako boj s větrnými mlýny. “Říkám si, že jsme tady od toho, abychom pacientům nabídli nejlepší pomoc, jakou v tuto chvíli máme. Nabízíme jim šanci. Bez naší pomoci by totiž umřeli,” popisuje.
První tři dny po intubaci jsou kritické. Pacient sice dostává širokospektrární antibiotika, může se však přidružit bakteriální zánět plic… Pokud se dostane přes první fázi, může strávit na ventilátoru několik týdnů. V té době pacienta ohrožují kromě krevních sraženin i multiorgánová selhání - srdce, ledvin, jater.
Nemocní s mírnějšími příznaky jsou ve Wu-chanu umísťováni do provizorních zdravotnických zařízení, která rychle vznikají přeměnou sportovních a kulturních center či výstavišť. Podle fotografií se jedná o obrovské prostory s řadami hustě natěsnaných lůžek, která od sebe nejsou nijak oddělena.