Prastará tramvaj české výroby T3 se kymácí po ulicích Samary, koleje jsou stejně letité jako vozidlo. „Železnodorožnyj vokzal,“ chrčí reproduktor a vystupujeme v ospalé postranní uličce. Dva místní historici, Alexandr Zavalnyj a Igor Jefimov, nás vedou do nedalekého parku. Ukazují na zem a mně dělá zprvu problém všimnout si podstavce, na kterém cosi chybí. „Tady měl stát památník věnovaný československým legionářům, ale protože různé skupiny obyvatel vnímaly jejich pobyt rozdílně, nakonec z toho sešlo,“ diplomaticky říká Zavalnyj. „No a vidíte, šest let tu máme prázdné místo a nic se neděje,“ dodává.
Odhalit památník legionářů v Samaře, asi milionovém městě zhruba 900 kilometrů jihovýchodně od Moskvy, mělo české ministerstvo obrany spolu s Československou obcí legionářskou (ČsOL) už v roce 2012. Jenže přišel nečekaný zádrhel. „Dva dny předtím to ruská strana odmítla kvůli tomu, že prý lidé proti plánovanému pomníku protestují,“ vysvětluje místopředseda ČsOL Milan Mojžíš. Od té doby místní úřady šest let slibují a odkládají, zatímco na památník se práší ve skladu.
„V loňském roce převládl mírný optimismus, starosta nám přislíbil, že pomník bude odhalen do mistrovství světa ve fotbale,“ pokračuje Mojžíš. Poté ale dostalo ministerstvo obrany zprávu, že se to do fotbalového šampionátu nestihne a další jednání bude na podzim. „Připravujeme cestu a uvidíme,“ konstatuje Mojžíš.
Záchrana před bandity
Čechoslováci si před sto lety počínali v Samaře a okolí velmi razantně. Bojovala tu skupina poručíka Stanislava Čečka o počtu šesti až osmi tisíc lidí, probíjející se z nedaleké Penzy směrem na východ ke zbytku legií na Urale. Samarští komunisté nejdřív poslali předvoj elitních bojovníků včetně Lotyšů a Maďarů, aby zlikvidovali legionáře ještě předtím, než se přiblíží k městu. Ti s nimi svedli bravurní bitvy u Bezenčuku a Lipjag, kde bolševická vojska prakticky rozprášili.
V Samaře podle pamětí generála Radoly Gajdy (za první republiky se stal vůdcem českých fašistů) legionáři obešli most přes řeku Samarku a vpadli nepříteli do zad. „Většina bolševiků se dala na útěk přes most na naši stranu, avšak přivítáni ohněm našich kulometů vrhali se do řeky, kde jich takovým způsobem několik set utonulo,“ píše Gajda. Se zajatými nepřáteli ale, jak tvrdí Zavalnyj a Jefimov, zacházeli legionáři v rámci doby ještě dobře.
„Obyvatelé Samary, kteří neměli rádi bolševiky, se v davech hrnuli k jejich štábu, že si to s nimi vyřídí. Jeden z komunistů, Zachar Smirnov, křičí: ‚Rychle bílou vlajku a vzdejme se, než nás samarští bandité všechny podřežou!‘ Češi je pak skutečně eskortovali do vězení a odmítali všechny výzvy k lynčování,“ popisuje Zavalnyj s tím, že legionáři nešetřili ani bolševické komisaře, ani Maďary, Němce či své krajany v uniformách Rudé armády. Spisovatel Jaroslav Hašek, v té době už komisař bolševiků, tak utíkal z města v převlečení slabomyslného syna německých kolonistů...
Také podle Gajdy přijalo místní obyvatelstvo legionáře vlídně. „Počala se ihned organizovat nová vláda, jíž se ujali přítomní členové ústavodárného shromáždění,“ uvádí v pamětech. Kabinet takzvaného Komuče, který zorganizoval i vlastní vojsko, byl zřejmě nejdemokratičtější ruskou politicko-vojenskou silou té doby. V boji s bolševiky ale neuspěl a byl rozpuštěn, když se vedení odporu bílých chopil admirál Alexandr Kolčak a na územích, jež ovládal, zavedl diktaturu.
Přece vraždili a rabovali!
Mezi 117 československými legionáři, kteří jsou podle údajů českého ministerstva obrany pochováni v Samaře, je třeba poručík Jan Gayer. Válka ho zastihla v Čehách náhodou, úspěšně hospodařil v Brazílii a v létě 1914 přijel do vlasti, aby odsud odvezl do Jižní Ameriky rodinu. Místo toho se ocitl v armádě Rakouska-Uherska a poté i v legiích.
V bitvě u Lipjag mu při útoku prostřelili obě nohy, stačil však ještě vykřiknout: „Žeňte tu svoloč!“ I přes rychlou operaci nakonec v Samaře zemřel. V Hradci Králové před kasárnami nesoucími jeho jméno mu v červenci znovuobnovili pomník, zlikvidovaný nacisty. Jeho poslední přání – být pohřben ve vlasti – se nesplnilo, protože nikdo neví, kde se těla legionářů přesně nachází. O to, jestli budou mít on a jeho spolubojovníci v Samaře alespoň skromnou připomínku, se hraje nyní.
„Máme tu silné komunistické hnutí a ti lidé vůbec nechápou občanskou válku jako historii, pro ně je to politika,“ říká Zavalnyj. LN se spojily s Igorem Bobrovem, lídrem samarské buňky levicového hnutí Suť vremeni (Podstata času) a jedním z aktivistů, kteří vystupují proti památníku legionářů. „Neumíme si vůbec představit, že by v Samaře měl být postaven jakýkoli objekt proti jasně vyjádřené vůli zdejších obyvatel,“ sděluje Bobrov. Argumentuje přitom vlastním průzkumem provedeným aktivisty hnutí na vzorku 200 respondentů, z nichž 69 procent se vyslovilo proti výstavbě památníku kdekoliv ve městě. Háček je ale v tom, že 70 procent lidí vůbec o žádném záměru města postavit památník nevědělo a situaci jim vysvětlili až aktivisté provádějící průzkum.
Samarská radnice na e-mailem zaslané otázky LN neodpověděla. Podle jednoho z činitelů českého ministerstva obrany ale nabídla legionářům jiné místo, od té doby si to však ještě rozmyslela a přišla s další lokalitou. „Nevím, ještě jsme to neviděli,“ svěřuje se pod podmínkou anonymity představitel resortu. „Ale mám pocit, že si z nás pořád dělají legraci. Nemyslím, že z toho něco bude,“ dodává. Vnímání odkazu legionářů v Rusku bylo podle něj vždycky špatné, teď je to ale prý čím dál horší.
Státní televize Rossija 1 například odvysílala v květnu reportáž, jež legionáře vykresluje v duchu komunistické propagandy: „Ve všech městech, která obsadili, začíná teror proti těm, kdo spolupracují nebo sympatizují s bolševiky. Mučí, vraždí, rabují, uloupené věci odvážejí v ešelonech (kolonách – pozn. red.),“ hlásá z obrazovky známý moderátor pořadů o historii Nikolaj Svanidze.
Plány pokračovat v budování legionářských pomníků se ale nemění a vedle Samary má další vzniknout také u nádraží v Lipjagách. „Já jsem věčný optimista a doufám, že pokud naši předci dobyli Samaru v roce 1918, také se nám to podaří. Jen to chce čas a trpělivost,“ věří místopředseda ČsOL Mojžíš.
Autor je spolupracovníkem LN v Rusku.
