Jeho jméno mělo být navždy zapsáno v historických knihách. Ten, který odstranil diktaturu Nicoláse Madura, snili jeho příznivci. Měl být rovněž favoritem na Nobelovu cenu míru či alespoň nominován na Osobnost roku, již každým rokem vyhlašuje prestižní americký časopis Time.
Respekt, nadšení a vděčnost, které Juan Guaidó sklízel na počátku roku, kdy se přímo na jedné z ulic Caracasu před statisíci lidmi prohlásil za prozatímního prezidenta, ale vyprchaly. Dostavily se pocity deprese, deziluze a rozhořčení.
Guaidóova politická hvězda zkrátka nemilosrdně pohasla. Venezuelský opoziční vůdce měl ještě v únoru 62procentní podporu občanů. Dnes jeho obliba u veřejnosti podle tuzemské agentury veřejného mínění Meganálisis klesla na hranici tristních deseti procent. Tedy, jak Meganálisis upozorňuje, Guaidó je stejně „populární“ jako nenáviděný Maduro.
  |
Poslední kapkou jsou pro mnohé z Guaidóových sympatizantů korupční skandály, jež otřásly jeho reputací morálně zásadového politika. Když se k tomu přičte i fakt, že za celý rok Guaidó nedosáhl většiny z cílů, které si sám zkraje roku stanovil, verdikt se zdá být jasný – Juan Guaidó zklamal.
„Je nutné učinit jakési roční shrnutí. Lidé jsou dnes, bohužel, daleko více odloučeni od politiky. Nikoho nezajímají pouhé projevy a Guaidó pořád jen mele a mele,“ opřel se do někdejšího nejpopulárnějšího politika v zemi šéf opoziční strany Primero Justicia Henrique Capriles Radonski.
Tento 47letý politik, který v roce 2013 jako kandidát venezuelské opozice prohrál s Nicolásem Madurem v prezidentských volbách o pouhé procento, ví, jaké to je přijít o masivní popularitu. Podobně jako Gauidó Capriles dokázal do ulic před šesti lety přilákat statisícové davy lidí, které doslova hltaly každé jeho slovo. Tato vášeň je ale dávno pryč, hnutí zcela odumřelo a Capriles se stáhl do ústraní.
Diskotéka v Madridu
Do Guaidóa se dále pustila řada opozičních poslanců, kteří jsou dnes namočeni do korupčního skandálu. Tito poslanci měli za úplatu napsat doporučující dopisy o Alexu Saabovi, spojenci Madura, jehož Američané obviňují z praní špinavých peněz. Dopisy od „poslanců Juana Guaidóa“ měly Saabovu pověst očistit.
Z této skupiny poslanců vyčnívá José Luis Brito, jehož Guaidó společně s dalšími osmi zákonodárci (tři z nich patří ke Guaidóově straně Vůle lidu) dočasně vyloučil z Národního shromáždění. Brito ale na Guaidóovo nařízení pranic nedbal a do legislativní budovy se vrátil v bojovném, agresivním stylu.
„Obviňuje mě (Guaidó) z korupce? On sám je zkorumpovaný,“ hřímal tento podsaditý poslanec, který den před svým dramatickým příchodem do parlamentu uspořádal stejně explozivní tiskovou konferenci, kde mimo jiné obvinil Guaidóa z toho, že šéfovi své prezidentské kanceláře koupil v Madridu diskotéku. Britem obviněný Rafael Rojas Saavedra něco takového následně odmítl.
Podporovatelé opozice na demonstraci v Caracasu.
„Guaidó! Chceš se nás zbavit? To nás budeš muset nejprve zabít,“ prohlásil vzdorovitě Brito.
Během této tiskové konference poslanec rovněž uvedl, že v 167členném parlamentu je skupina nejméně 70 opozičních poslanců, kteří nejsou ochotni podpořit Juana Guaidóa v nadcházejících volbách o křeslo prezidenta Národního shromáždění. Tato volba je naplánována na 5. ledna a ještě v září to vypadalo, že Guaidó bude ve funkci formálně potvrzen.
Dnes je situace přinejmenším nejasná. Do Národního shromáždění se totiž počátkem podzimu vrátili socialističtí poslanci Nicoláse Madura. Takzvaní „chávistas“ (příznivci zesnulého exprezidenta Huga Cháveze) jsou sice v menšině, mohou se ale spojit s rebelujícími opozičníky. Když se k tomu ještě připočítá fakt, že nejméně 30 opozičních poslanců muselo během tohoto a uplynulého roku utéci do exilu či hledat útočiště na zahraničních ambasádách po celém Caracasu (třeba bývalý viceprezident Národního shromáždění Freddy Guevara je na chilské ambasádě přes dva roky), hlasování může přinést šokující výsledek. Nově však mohou poslanci hlasovat i v nepřítomnosti, což by mohlo Guaidóův debakl odvrátit.
Bezvýznamný „Juanito“
Opticky to dnes opravdu vypadá, že Guaidó čelí verbálním útokům ze všech stran. Chávistas v Národním shromáždění od svého návratu Guaidóa veřejně zesměšňují a zostuzují. Většina socialistických řečníků ho například s oblibou označuje za „Juanita Pijavici“ s narážkou na jeho údajnou korupci a kontakty na kolumbijský drogový kartel známý jako Los Rastrojos. Guaidó se s nejméně dvěma členy této skupiny nechal vyfotografovat ve chvíli, kdy v únoru tajně proklouzl do Kolumbie, odkud neúspěšně řídil převoz mezinárodní humanitární pomoci do Venezuely.
Vzpoura uvnitř opozice, zuřivé debaty s chávisty, fakt, že Nicolás Maduro je stále u moci (Guaidó slíbil jeho sesazení do konce února) a výše uvedená korupce přispěly k nynější mizivé popularitě Juana Guaidóa. Dalším znepokojivým závěrem průzkumu agentury Meganálisis bylo zjištění, že 85 procent Venezuelanů odmítá vyjít na pokyn Guaidóa do ulic.
Zpočátku revolty Juana Guaidóa, jež nabyla podoby guaidómánie, se řada jeho sympatizantů obávala, že mladý politik dříve či později skončí za mřížemi. Dosud se tak nestalo. Podle mnohých expertů se režim Nicoláse Madura rozhodl Guaidóa „zničit“ jinou cestou – udělat z něj bezvýznamného politika.
„Režim nechtěl z Guaidóa udělat mučedníka a rozhodl se vyčkat. Dnes to vypadá, že se jejich plán zdařil a Guaidó je irelevantní,“ řekl mi Roberto Casanova, venezuelský historik a ekonom z Centrální venezuelské univerzity v Caracasu.
