Od roku 2004 se Čína snaží bojovat s rozmáhající se zálibou Číňanů. Mladí lidé tráví i desítky hodin bez přestávky na internetu, z velké části proto, aby hráli hry. Následkem může být vyhazov ze školy, neúspěch v práci i osobním životě a další problémy, včetně zdravotních. Čínské úřady tak v roce 2004 označily závislost na internetu za hlavní riziko pro zdraví mladistvých. Podle tamních úřadů jí může být postiženo 15 procent dětí a adolescentů, tedy celkem až 27 milionů lidí.
Závislost na technologiích. Fyzická aktivita je lepší než tablety |
Mnoho specialistů i podnikavých Číňanů se tak chopilo příležitosti a začalo zakládat odvykací tábory, často pod názvy jako „Centrum mentálního vývoje mladistvých“ nebo „Centrum pro ztrápenou mládež“. Vzorem těchto institucí, které v sobě kombinují školu a nemocnici, je i vojenský výcvikový tábor.
Pacienti, nejčastěji chlapci před dovršením zletilosti, v těchto zařízeních musejí následovat striktní příkazy, za jejichž porušení následují tvrdé tresty. V některých táborech se musejí pacienti učit nazpaměť konfuciánské spisy. Mezi používané metody „léčby“ pak někdy patří i elektrokonvulzivní terapie („elektrošoky“) a fyzické tresty. Rodiče musí za trýznivý pobyt svých dětí platit, v přepočtu více než 10 tisíc korun měsíčně.
První „vojenský“ tábor založil v roce 2005 Tchao Žan, původně psychiatr pracující pro čínskou armádu. Dal si jasný cíl, „detoxikaci“ lidí závislých na internetu pomocí léků, psychoterapie, vojenské disciplíny a výcviku po dobu zhruba 4 měsíců. V současnosti je součástí léčby i rodinná terapie, při níž si rodiče obvykle berou několik týdnů volno.
S ‚digitálním heroinem‘ se bojuje elektřinou
„Někteří naši pacienti jsou natolik závislí na hrách, že si myslí, že jít na záchod by narušilo jejich výkon při hraní, takže nosí plenky. Po počítačích touží jako narkomani po heroinu. Říkáme tomu tedy digitální heroin,“ řekl Tchao v rozhovoru s The New York Times (NYT).
„Jedním z největších problémů těch dětí je ale samota. Jsou vnitřně nedospělé a bojí se někomu věřit. Jediné, co po nich jako rodiče chceme, jsou studijní výsledky. Dokud jsou v pořádku, zbytek nás nezajímá. Oni pak hledají přátele ve virtuální realitě. Hrají, dokud neztratí sami sebe, necítí žádné emoce,“ dodává. Podle Tchaa rovněž 76 procent kriminality mladistvých souvisí se závislostí na počítačích, přičemž uvádí, že úspěšnost jeho terapie je přes 70 procent.
Problematická ale již od začátku byla léčba elektrošoky. Ministerstvo zdravotnictví v roce 2009 zakázalo používání fyzických trestů i elektrokonvulzivní terapie jako léčebných metod. Úřady jejich nezávadnost začaly přehodnocovat poté, co několik mladých lidí v takovýchto táborech zemřelo. I dnes je ale však dodržování zákazu často vlažné. ‚Léčba‘ elektrickým proudem má nakonec zastánce i mezi řadou čínských doktorů, i těch se západním vzděláním.
„Ten pocit nejde přesně slovy popsat,“ píše v blogu jeden z bývalých pacientů, který podstoupil elektroterapii „bylo to jako kdybych měl v celé dlani jehly, které mi tam převrací maso. V hlavě jsem měl prázdno a celá pravá ruka mi odumřela. Potom se mi zdálo, že se mi něco zavrtává do hlavy, před očima jsem měl jen bílo. Jakmile přestali, začal jsem hyperventilovat a cítil jsem bolest v hrudníku“.
Problémy převýchovných táborů jsou tak aktuální i v současnosti. V srpnu 2016 se na server ForeignPolicy.com upozornil na to, že některé tábory se elektrošoků nevzdaly. O měsíc později z jednoho z táborů utekla 16letá dívka, která následně zabila svoji matku v pomstě za to, že ji do tábora nechala zavřít. Čínský Lidový deník následně začal šířit osvětu. Vyzval své čtenáře, aby služeb převýchovných táborů přestali využívat.
  |
Smrt za klávesnicí
Tvrdé metody se přitom mohly dlouho zdát oprávněné. Hráči většinou chodí do internetových kaváren, kde tráví i dny až týdny v kuse, ačkoliv takové podniky dnes již čínské úřady omezují. V médiích se dodnes často objevují zprávy o mladících, kteří „se uhráli“ k smrti, nebo si přivodili vážné zdravotní problémy.
Mezi těžko ověřitelnými, ale medializovanými příklady, je mladý muž z východočínského města Chang-čou, jemuž minulý rok po šesti dnech hraní začala odumírat chodidla. Jako další příklad může sloužit chlapec, který dva roky nevyšel ze svého pokoje. Když odborník doporučil jeho rodičům, aby mu přestali donášet jídlo, dokud sám nevyjde, odmítli to. Rodiče proto posílají děti na převýchovné tábory i ze strachu, aby se z jejich potomků nestal podobný odstrašující příklad.
Rodiče se domlouvají na únosu
O tom, že přísný režim včetně elektrošoků jejich děti zvládnou, rodiče většinou nepochybují, ukázala reportáž BBC. V jejich představách je druhou, horší variantou dítě závislé na počítači.
„On hrál čtyřicet dnů v kuse. Nejedl, nespal. Od té doby, co začal hrát, ztratil všechny kamarády. Bála jsem se, že zešílel,“ řekla jedna z matek. „Dříve jsem mu třeba schovávala kabely od počítače, ale nemělo to smysl. Viděla jsem to jako propast, která pohlcuje mého syna,“ dodává. „Byl špinavý a smrděl, ale bylo mu to jedno. Nemyl si obličej, tělo ani nohy. Klidně chodil v nevypraném prádle. Bylo to nechutné,“ dělí se o své zkušenosti další dříve zoufalá matka.
Rodiče často své děti do táborů přihlásí pomocí léčky, někdy se i s institucí domluví na jejich únosu. „Většina dětí se sem dostává zdrogovaná, většinou je zdrogují jejich rodiče, někdy i zaměstnanci tábora. Pak se probudí tady,“ řekl jeden z nezletilých pacientů redaktorovi BBC. „Zahnal mě do kouta, měla jsem pocit, že nemám jinou možnost,“ vysvětluje svůj postoj jedna z matek.
Poslat děti do převýchovných táborů ale není ta jediná možnost, jakou čínští rodiče v boji proti závislostem na internetu a hrách mají. Řada z nich je daleko méně bolestivá, například služby center, které dítěti na dálku znemožní hrát hry.
Rodiče platí těmto centrům každý měsíc zhruba 5 tisíc korun. Zaměstnanci se následně dítěti nabourají do počítače, monitorují jejich aktivitu a vypínají jim aplikace, které neslouží ke studiu nebo práci. Známý je také případ, kdy otec třiadvacetiletého nezaměstnaného muže najal několik jiných hráčů, aby jeho synovi zabíjeli jeho herní postavy.
Podle Tchao Chung-kchaje, nejznámějšího kritika převýchovných táborů, však žádná represe nefunguje. Problémy s dětmi se musí řešit tam, kde vznikají - v rodině. Podle něj mohou sice tábory změnit chování pacientů po dobu, kdy jsou uzavřené v táboře, když se však vrátí do normálního života, zhruba polovina z nich se postupně vrátí ke starým zvykům. Posedlost zástupců nastupující generace internetem tak podle něj může svědčit o hlubším problému ve fungování rodin a jejich přístupu k dětem.
