Paulo Reyes v černé uniformě peruánských celníků dává německému ovčáku Karovi přímo k čumáku barevný míček. Pak se s ním náznakem rozpřáhne směrem k frontě cestujících, kteří na limském letišti čekají u přepážky na podvečerní let do Miami. Balon o velikosti podměrečného tenisového míčku však nehodí, místo toho ho rychle schová v kapse. Tříletý pes, který má na zádech zářivou dečku s nápisem celník, se ale nechal napálit. Je přesvědčený, že se jeho nejoblíbenější hračka zakutálela mezi lidi.
Hned táhne Reyese, aby ji našli. Rychle očichává kufry. Jeho hektické tempo se zastaví až u šedivého batohu. Dvakrát do něj netrpělivě hrábne packou, ale pak si uvědomí správný způsob ohlášení nálezu a před podezřelým zavazadlem se způsobně usadí. Neštěká, tím by pašeráka mohl zbytečně poplašit. Za popruhem je v ampulce kousek hadříku naimpregnovaného kokainem, který tam Reyes strčil po domluvě s americkou pasažérkou. Karo dostane za odměnu na chvíli svůj míček. Spokojeně ho hryže.
Odhalování pašeráků hrou
Je to na nejlepšího přítele člověka podvod, každopádně funguje. Oblíbená hračka se Karovi zjeví vždy, když upozorní na pach narkotika. Nebo výbušnin, cigaret, slonoviny či třeba bankovek – záleží na tom, zda byl vytrénován k detekci té, či oné látky. Karo má čumák specializovaný na kokain, který se v andských státech Latinské Ameriky masivně vyrábí. Odhalování pašeráků se naučil během čtrnácti týdnů ve výcvikovém centru v Heřmanicích ve frýdlantském výběžku na severu Čech.
Mezi devětadvaceti psy, které má peruánská celní správa kdispozici, je Karo jediný „Čech“. Ostatní jsou „gringové“. Narodili se a byli vytrénováni v USA. Velitel jednotky psovodů Enrique Zamora na černého chlupáče pěje chválu. Právě on si ho v prosinci 2012 jako dárek našeho ministerstva zahraničí, které touto formou utužuje spolupráci celníků při narušování nelegálního obchodu s narkotiky, přijel do Heřmanic vyzvednout.
Způsob výcviku ho nadchnul. „V Americe je to pásová produkce, u vás to připomíná starou dobrou řemeslnou výrobu, kdy se každému jedinci školitelé pořádně věnují a přizpůsobují trénink jeho vlastnostem,“ srovnává. „V Česku je naučí větší disciplíně. Pes pak umí svého pána neomylně sledovat bez vodítka, aniž by se kolem byť jen na okamžik ohlédl. Přesně takového potřebuji na lidmi přeplněná místa, jako jsou letiště. Američané tvrdí, že snaha o disciplínu zvířata zbavuje jejich hravosti, nutné pro hledání drog, ale Karo dokazuje opak,“ dodává.
Kila kokainu
Zamora vytahuje ze šanonu tabulku, ve které jsou vypsané všechny Karovy úlovky: datum, místo, linka letu, národnost pašeráka, typ omamné látky, její váha spřesností na tři desetinná místa a způsob přepravy. Za rok 2013 vyčenichal 75,288 kilogramu kokainu. Téměř deset procent z množství, které toho roku celníci na letišti v peruánské metropoli zadrželi.
Nelze říci, že by český odchovanec byl kvantitativně nejúspěšnější z 29 Zamorových psů. Více zakázaných substancí odhalí ti, které nadšený čtyřicátník více nasazuje v přístavech. Na lodích se tento stimulant pašuje po desítkách kil, až metrácích. Však také dosud největší Karův zářez z 8.února loňského roku váží 75,350 kilogramu. Kokain, který byl dovedně zamaskován v hlavičkách česneku, byl určen k přeplavení do Mexika.
Karo, který základní povely dostává v angličtině, většinu času pracuje na letišti v Limě, ale když je potřeba, převelí ho do limského přístavu. Nebo narychlo i do jiné části Peru. „Má teď zemi procestovanou více než já,“ směje se Zamora. „Ale český původ se v něm stále pozná. Zatímco při práci v tropickém vedru Amazonie málem zkolaboval, v horách s čerstvě napadaným sněhem byl ve svém živlu,“ dodává s úsměvem.
Vodítko je pupeční šňůra
„Důležité je, aby psovod i jeho svěřenec byli na stejné vlně, aby se sobě podobali. Pracují jen spolu. Dva dny po sobě mají dvanáctihodinové šichty, poté dva dny volno. Když je nemocný pes, nejde do práce ani jeho lidský doprovod,“ vysvětluje Zamora.
V případě Reyese a Kara si ti dva temperamentem vskutku sedli. Když si s celníkem, který k práci psovoda přičichl v armádě, povídáme, uhlově temný hafan, který má světle zbarvené jen packy, se netrpělivě vrtí. Zase by chtěl hledat míček. Rád se nechá hladit, ale jakmile s tím přestanu, hned si čumákem říká odalší dávku doteků. Pokud mu ji nedáte, už zase se porozhlíží po nějaké „práci“.
Podobně nabitý energií je i jeho pán Reyes. „Vodítko je naše pupeční šňůra. Když přijdu do zaměstnání bez nálady, on mě hned namotivuje, abychom se pustili do hledání. A funguje to taky obráceně, když je ospalý on,“ líčí dvacátník. Ke Karovu nastartování prý stačí pár tréninkových nálezů popsaných na začátku reportáže.
Pak ze sebe Reyes chrlí historky, ve kterých je jeho chlupatý parťák hlavním hrdinou. Jak dopadl polského pašeráka, který měl přes čtvrt metráku narkotik napuštěných v oblečení uvnitř svého kufru. Jak upozornil na mexickou „mumii“, jak říkají podloudníkům, kteří drogy připevňují do spodního prádla. Na rozdíl od svého dvounohého lidského společníka ho neoklamal domácí „mula“ (další výraz z profesního slovníku), který ve snaze vyhnout se podezření předstíral připoutání k invalidnímu vozíčku. Odhalil dokonce i polykače, kterému cítil kokain zrukou. Dopadený zapíral, pak ve vazbě šest dní odmítal jíst, aby kontraband udržel v útrobách. Sedmý den už k úlevě celníků musel s pravdou ven.
