„Héééj,“ zakřičí voják a sundá samopal z ramene. Řidič starého žigulíku, nacpaného tolika lidmi, že někteří musejí mít lokty vystrčené z otevřených okýnek, hned zastaví. S pokorně omluvným výrazem se na vojáka mladšího nejméně o třicet let podívá a řekne: „Promiň veliteli. Já tě neviděl.“
ČTĚTE VÍCE: |
Na předním skle má muž ošuntělý karton a na něm rukou vyvedený ruský nápis „Děti“. Míří na východ. Od ruských hranic je jen pár kilometrů. Ukrajinci ho pustí bez problémů, nemá-li zbraně a není-li hledaným teroristou.
Jenže kdo je a kdo není terorista, je dnes na východní Ukrajině složité rozpoznat. Není ani jasné, kdo má právo dělit občany na vlastence a zrádce. Právě tato dvě slova jsou v současnosti těmi nejčastějšími, která jsou slyšet, když obyvatelé východoukrajinských měst charakterizují své sousedy.
Domy ve Slavjansku po akci ukrajinských bojových sil.
Přesto se ve městech „vyčištěných“ společnými silami ukrajinské Národní gardy a různých ozbrojených formací složených z dobrovolníků začíná situace zlepšovat. Lidé, kteří si házeli kameny a posléze i granáty do oken, spolu zase začínají komunikovat. Ti, kteří sem přijeli z nedalekého zahraničí s ruskými pasy, a dokonce i s ruským časem na hodinkách, se vracejí často domů, jiní se mění v civilisty a někteří dokonce vyvěšují ukrajinské prapory. Hlavním heslem na východní Ukrajině se stává: „Já ti všechno odpustím, ale nezapomenu.“
Granáty bez SPZ
„Neber jí to, chlapče. Tady žádná válka nebude. Tady je pískoviště, hošíčku,“ napomíná s ironií v hlase mladá lékařka asi dvouletého chlapečka, který zbytkem autíčka mydlí po hlavě o rok mladší děvčátko. Oba jsou drobně zpoždění ve vývoji, což je podle paní doktorky způsobeno nikoliv vrozenou vadou, ale tím, že jsou chovanci dětského domova.
Do úterka navíc žili uprostřed bitevního pole, v noci je budily výbuchy granátů, střelba a křik hysterických ošetřovatelek, které nechápaly, zda jim na hlavu padají střely od „jejich“, nebo od „cizích“.
Doněck
Jejich domovem byl Doněck. Jedno z posledních velkých měst na Ukrajině, jež beze zbytku ovládají proruští ozbrojenci. „Museli jsme je vyvézt. Hrozilo, že náš dětský domov buď omylem zasáhnou, nebo že si z dětí udělají živý štít,“ vypráví vychovatelka Lena. Když se ptám kdo, ztiší hlas a odpoví: „Jedni, nebo druzí.“
S osmapadesáti dětmi ve věku od jednoho do tří let přijeli v noci pouze dva lékaři. Zbývající personál - především ženy ošetřovatelky - odmítl. Báli se. Nejen noční cesty přes množství ozbrojených kontrolních stanovišť nebo náhodného granátu, který dopadne na autobus, aniž by rozlišoval, zda v něm sedí děti, nebo ozbrojený protivník, ale také přijetí v Mariupolu.
Proruské město
V přístavním půl milionovém městě, které je obehnáno linií ukrajinské vládě loajálních vojsk, žijí převážně lidé vyznávající proruskou orientaci. Zhruba 20 procent je výrazně proevropských, 20 procent militantně proruských, zbytek čeká, jak to celé dopadne. Po Sovětském svazu se jim ale ukrutně stýská. Podle socioložky Marie Podibailové ale pomalu přibývá lidí, kteří pochopili, že „varianta Krym“ na východě nemá šanci. „Nakonec se mnozí, kteří si představovali spojení s Ruskem jako zavedení blahobytu ze dne na den, léto na Krymu a pocit, že jsou součástí obávané velmoci, začínají přiklánět ke kompromisu. Chápou, že válka je to nejhorší, co nás mohlo potkat. Chodí denně kolem vyhořelé budovy policie a místní administrativy a nechtějí už návrat ozbrojenců,“ říká vysokoškolská pedagožka.
Včera do města nakonec dorazily i zbývající vyděšené ošetřovatelky malých sirotků. Své vlastní děti nechaly v Doněcku. Když je ředitelka mariupolského sanatoria přivítala, zůstaly stát jako opařené. Věděly o sobě navzájem, že patří do znepřátelených táborů.
Myslely si, že je budeme lynčovat
Ředitelka Olga Michajlovna podporuje místní patriotické hnutí i vlastenecké ozbrojené oddíly hlídající město. Ženy z Doněcka mají oči uplakané, protože jejich sen - vrátit se do lůna Moskvy -se pomalu, ale jistě rozplývá. „Já se jich nejdřív zeptala, proč nevzaly s sebou z ostřelovaného města i své děti. Ony na mne vykulily oči. Auž organizují i jejich evakuaci. Zítra budou v bezpečí. Asi si myslely, že je tady budeme lynčovat. A my jsme šťastni, že jsou tady. Vždyť jsou také Ukrajinci.“ Za Ukrajince se v Mariupolu prohlašuje i část obyvatel ruské národnosti. I oni 14. června definitivně vyhnali z přístavu muže, kteří měli na hodinkách moskevský čas. A ti místní, kteří se k nim přidali, teď dílem vyděšení, dílem naštvaní, sedí doma.
V nejvíce znečištěném městě Ukrajiny s největším podílem smogu a škodlivin vypouštěných do moře. A také ve městě, kde se potkali proruští separatisté s přívrženci Majdanu a přestali po sobě házet dlažební kostky.
